Traduje se, že první lyže do Čech přivezl hrabě Jan Harrach, v roce 1892, který jimi vybavil své lesní dělníky, aby se mohli lépe pohybovat v zasněžených horách. Lyžování se ujalo a rychle rozšířilo se na všechny vrstvy obyvatelstva. Město Jilemnice se stalo nejvýznamnějším střediskem českého lyžování. Je označována za „kolébku českého lyžování“. Zdejší lyžaři založili v roce 1894 první samostatné lyžařské sdružení v českých zemích a na Slovensku - „Český krkonošský spolek Ski“.
A jak to bylo doopravdy?
První, kdo jezdil na lyžích na české půdě, podle historických dokumentů, byly dva synové městského rady Krause z Görlitz. Ti v zimě v roce 1880 přijeli ke krkonošské Petrově boudě a vzbudili velkou pozornost. Na to navazovaly aktivity jistého kapitána ve výslužbě Otto Vorwerga, který se usadil po ukončení služby v norské armádě okolo roku 1885 v podhůří Krkonoš na Jelení Hoře. Ta patřila Polsku. Byl velmi dobrý lyžař, podnikal výpravy na českou stranu Krkonoš, pořádal lyžařské kurzy v Rokytnici a nakonec přispěl i svým článkem v novinách pod titulkem „Poutník po Krkonoších“ k propagaci lyžování. Článek byl zveřejněn v roce 1891.
V roce 1886 učitel Kajetán Baier upoutal pozornost ve svém okolí svými pokusy o jízdu na lyžích nedaleko Jánských Lázní, stejně jako bratři Adolfové u Jeleních bud.
V Praze a okolí je rozvoj lyžování připisován propagátoru lyží Josefu Rösslerovi-Ořovskému. Ten si nechal poslat z Norska od firmy Heyde první dva páry lyží již v roce 1887, které tehdejší celníci proclili jako vesla. Byly asi 2,5 metrů dlouhé s jednou holí. Ořovský pořádal spolu se svými příznivci vyjížďky do okolí Prahy, na Letenskou pláň, do Královské obory, do Chuchle a podobně.
Jako první výrobce lyží je podle písemných dokumentů určen Kořenovský stolař Rössler, který zhotovil první lyže již v roce 1889. A od roku 1890 se objevují záznamy o dalších výrobcích lyží v pohraničních horách.
Jan Buchar, řídící učitel z Dolních Štěpanic u Jilemnice byl prvním učitelem, který s dětmi v zimním období v hodinách tělesné výchovy také lyžoval.V roce 1896 získal také povolení od školské správy k lyžařskému výcviku místo tělesné výchovy. Jeho zásluhou se lyžování rozšířilo i na další krkonošské školy.
Lyžování se rozšířilo i na další oblasti Čech. Na Novoměstsku na Českomoravské vrchovině se první lyžaři objevili již v osmdesátých letech 19.století. Zde kronikáři přisoudili prvenství fryšavskému revírníkovi Rudolfu Gabessamovi. První lyžařské závody se uskutečnily v roce 1910, 2. února, krátce poté, co z bruslařského klubu vznikl Sportovní klub s vyhraněnou lyžařskou náplní. Prvním vítězem byl tehdy Karel Mrkvička z Nového Města na Moravě. V dalších letech byly uspořádány veřejné lyžařské kurzy, první tři ročníky vedl tehdy nejlepší český lyžař Bohumil Hanč.
Bohumil Hanč patřil k nejlepším lyžařům tehdejší doby. Hanč se narodil 19.11.1886 na Benecku. V osmém ročníku mezinárodních závodů na 50 kilometrů, v zimě v roce 1913, byl ročník rozdělen na okruh turistický a závodní. Původně se jezdilo ve skupině a až závěrečné kilometry byly rozhodující. Závody v roce 1913 měly zaručovat bezpečnost vybranou trasou, označenou tyčemi po celé délce a navíc kontrolory, kteří na vybraných stanovištích měli připraveno malé občerstvení pro závodníky – termosku s teplým čajem, pomeranče a čokoládu. Trasa byla kvůli nesjízdnosti na některých úsecích pozměněna, na poslední chvíli. Jelo se: Labská bouda, Martinovka, sedlo mezi Šišákem a Mužskými kameny, Šišák, Martinovka, Sněžné jámy, Violík, Tvarožník, Novoslezká bouda, Vosecká, Tvarožník, Violík, Harrachovy kameny, Krakonoš, Labská bouda. V druhém kole se jelo stejně, ve třetím od Labské boudy na Sněžné jámy, Vilík, Harrachovy kameny, Krakonoš, Zlaté návrší k cíli Mísečné boudy – Rennerova bouda. V době startu bylo teplé počasí a tak závodníci vyrazili jenom v košilích a kalhotách. Ale během první hodiny závodu se počasí změnilo, začalo pršet a později se změnilo na vánici s vichřicí. Závodníci postupně závod vzdávali, jenom Hanč pokračoval. Nakonec nemohl dál a zmrzl poblíž Zlatého návrší, stejně jako jeho přítel Václav Vrbata, který se na závody přišel podívat až z Jilemnice. Ten mu půjčil svůj kabát a čepici. Němec Emmerich Rath našel Hanče ležícího a pokoušel se ho dopravit do bezpečí. Bylo to nad jeho síly, a tak ho nechal asi po půl kilometru ležet a rozjel se pro pomoc. Na Labskou boudu se dostal a ihned se ho vydala záchranná výprava hledat. Hanče dopravili na Labskou boudu, ale oživovací pokusy byly marné. V tu dobu našel místní Němec, který moc rozumu nepobral lyže a u nich ležícího člověka. Ten na něj volal, ale on nerozuměl. Až když přišel na Mísečky, tak si vzpomněl, co viděl. Inženýr Fischer, ředitel závodu nepochyboval, že jde o Hanče a tak se vypravil zpět na Zlaté návrší. Tam muže našel a mylně se domníval, že jde o Hanče. Při transportu na Mísečky se setkal s lidmi, kteří mu řekli, že Hanč je na Labské boudě a mrtev. Po marných pokusech o oživení neznámý zemřel. Druhý den v márnici ho bratr identifikoval jako Václav Vrbatu. O této události si lidé vypravují již skoro sto let. Co se ale skutečně stalo v těch asi dvou hodinách, kdy se Hanč setkal s Vrbatou, to se nikdy nedozvíme. Některá fakta se vytrácejí, jiná zveličují. A nám zbývá jen příběh o velkém hrdinství a přátelství mužů, příznivců lyžařství. A pro zajímavost, Hančova manželka tehdy nechtěla, aby se závodu zúčastnil, byla ve vysokém stupni těhotenství. Tento příběh byl popsán v knize „Synové hor“ Františkem Kožíkem a „Na hřebenech vichřice“ Miroslavem Rampou.
kameny, Krakonoš, Zlaté návrší k cíli Mísečné boudy – Rennerova bouda. V době startu bylo teplé počasí a tak závodníci vyrazili jenom v košilích a kalhotách. Ale během první hodiny závodu se počasí změnilo, začalo pršet a později se změnilo na vánici s vichřicí. Závodníci postupně závod vzdávali, jenom Hanč pokračoval. Nakonec nemohl dál a zmrzl poblíž Zlatého návrší, stejně jako jeho přítel Václav Vrbata, který se na závody přišel podívat až z Jilemnice. Ten mu půjčil svůj kabát a čepici. Němec Emmerich Rath našel Hanče ležícího a pokoušel se ho dopravit do bezpečí. Bylo to nad jeho síly, a tak ho nechal asi po půl kilometru ležet a rozjel se pro pomoc. Na Labskou boudu se dostal a ihned se ho vydala záchranná výprava hledat. Hanče dopravili na Labskou boudu, ale oživovací pokusy byly marné. V tu dobu našel místní Němec, který moc rozumu nepobral lyže a u nich ležícího člověka. Ten na něj volal, ale on nerozuměl. Až když přišel na Mísečky, tak si vzpomněl, co viděl. Inženýr Fischer, ředitel závodu nepochyboval, že jde o Hanče a tak se vypravil zpět na Zlaté návrší. Tam muže našel a mylně se domníval, že jde o Hanče. Při transportu na Mísečky se setkal s lidmi, kteří mu řekli, že Hanč je na Labské boudě a mrtev. Po marných pokusech o oživení neznámý zemřel. Druhý den v márnici ho bratr identifikoval jako Václav Vrbatu. O této události si lidé vypravují již skoro sto let. Co se ale skutečně stalo v těch asi dvou hodinách, kdy se Hanč setkal s Vrbatou, to se nikdy nedozvíme. Některá fakta se vytrácejí, jiná zveličují. A nám zbývá jen příběh o velkém hrdinství a přátelství mužů, příznivců lyžařství. A pro zajímavost, Hančova manželka tehdy nechtěla, aby se závodu zúčastnil, byla ve vysokém stupni těhotenství. Tento příběh byl popsán v knize „Synové hor“ Františkem Kožíkem a „Na hřebenech vichřice“ Miroslavem Rampou.