Pro splnění snu je zapotřebí také něco obětovat
aneb jak se z nezaměstnané maminky stala cukrářka na takzvané vlastní noze
Všechno je jednou poprvé a první zkušenosti s podnikáním má za sebou 
devětatřicetiletá cukrářka Pavlína Holcová z Ostravy. Po čtyřech letech na mateřské dovolené absolvovala podnikatelský kurz na úřadu práce
"Splnila jsem si svůj sen, vždycky mě to táhlo k cukrařině. Pravda, pracovala jsem v několika cukrárnách, ale z přístupu některých vedoucích jsem měla často slzy na krajíčku," uvádí paní Holcová.
Podnikatelkou se oficiálně stala loni v listopadu, teprve nedávno však zkolaudovala cukrářskou výrobnu a prodejnu, které musela ustoupit garáž v rodinném domku v Ostravě-Bartovicích. Kromě dotace od úřadu práce na rozjezd podnikání ji největší úsilí stálo také vyřízení potřebných hygienických povolení. Pro začátek počítá s pečením zejména na objednávky.
„Chtěla jsem sama sobě dokázat, že tu práci umím a že ji dělám dobře. Na mateřské jsem pekla pro známé, vždy jim chutnalo, takže jsem vážně začala přemýšlet o otevření vlastní
cukrárny," vzpomíná maminka dospělé dcery a malého syna, která dříve pracovala i jako vedoucí cukrárny na bývalé Nové huti. Nyní chce ve své cukrárně nabízet kolem 20 druhů sladkých zákusků, cukroví, dortů a rolád. Není bez zajímavosti, že manžel pro ni s pomocí kamaráda vybudoval cukrářské zázemí, jehož výstavba pohltila 70 000 korun dotací od pracovního úřadu a dalších asi 80 000 korun z rodinného rozpočtu.
"Do budoucna bych chtěla, aby manžel byl se mnou jako spolupracující osoba," ocenila snahy svého manžela paní Holcová.
Nejednou jí klienti přišli říci: měla jste pravdu
V řemeslech obvykle nejsou problémy
Sedm let praxe má za sebou poradkyně pro soukromé podnikání z ostravského úřadu práce Dagmar Witoszová. O Pavlíně Holcové říká:
„Patří mezi zhruba 350 nezaměstnaných, kteří loni v Ostravě začali podnikat. Je fakt šikovná a zapálená, hned jsem na ní poznala, že si svůj sen nepochybně dokáže splnit.“
Promiňte, to se dá opravdu na první pohled poznat?
„Neřekla bych na první pohled, ale určitě po prvním rozhovoru. Během letité praxe jsem poznala celý seznam šikovných lidí, ovšem i takové, kterým jsem takzvaně „vlastní nohu“ nedoporučovala. A skutečně si nevzpomínám na zpětný ohlas, který by byl v rozporu s mým doporučením. Nejednou mi klienti třeba po půl roce přišli říci – měla jste pravdu.“
Máte mezi těmi, kterým jste pomáhala, i přátele?
„Takových případů není moc, ale to, že využívám a také doporučuji zavedené služby u svých bývalých klientů, to se stává docela často. Taky je jasné, že mám radost, když se ke mně někdo hlásí s tím, že úspěšně podniká.“
V jakých oborech se podle vás mohou dnes lidé nejvíce uchytit?
„Mám vypozorované, že v řemeslech a službách obvykle nejsou problémy. Cukrářka, kominík, klempíř, výroba sportovních oděvů, zahradnické úpravy, dětský koutek ve Špalíčku, je toho spousta. V obchodních činnostech už to tak jednoznačné není.“
Lidé bez práce žijí nezřídka ve zvýšeném psychickém napětí. Dávají vám to při jednáních najevo?
„Velmi výjimečně. Přece jen nejsem v pozici zprostředkovatelek, kam chodí všichni. Ke mně už přicházejí pouze ti, kteří mají opravdový zájem něco dokázat, kteří skutečně chtějí podnikat.“
Jiří Muladi
