POVÍDAČKY (29) Ztracená čapka
Předměty, jež člověk rád užívá, stávají se nepozorovaně jeho součástí. Proto jejich ztráta bolí. Na příklad čapka.
Takovou čapku můžeš darovat milované osobě. Loučíš se s ní lehce, víš, že ona bude v dobrých rukou, že ji dokonce budeš často vídat a vzájemně se tak budete přesvědčovat o trvalém svazku.
Čapku můžeš také půjčit: přítele zebe hlava, ty velkodušně mu nabídneš řešení a víš, že čapka se ti vrátí, ověnčena vděkem nenastydlé hlavy přítelovy.
Čapku můžeš i prodat: ocitneš se v nouzi (ovšem nezaviněně), není na chleba, babo raď co teď. Loučíš se těžko, ale nakonec přece jen čapku prodáš – kdo ji kupuje, jistě ji potřebuje a tedy jí neublíží. Čapko, odpusť!
Čapku může někdo i zahodit, pohodit do smetí, ale to není můj případ,. To může vykonat jen člověk, svědomí nemající. I čapka může v popelnici zaplakat!
Nejhorší z možností je, čapku ztratit. Kde jsi, má milovaná? Denně tě má ruka hledá na věšáku, postrádám tě na mrazivé ulici, v noci o tobě sním. Proč jen jsem tě lépe neopatrovala, tebe bezbrannou, tak spolehlivou a hlavně mou!
Marné volání. Jen tiché výčitky zůstávají, pomalu slábnou a slábnou, až dojde k nejhoršímu: koupíš čapku novou.
Tak svět odplácí.
První kapitola románu, který nebyl nikdy napsán
Emancipovaná žena Marie usedla k svému nedělnímu obědu bez obvyklé dychtivosti.
Hlad měla, snad i chuť, ale tíha, kterou pocítila v hlavě při ranním vstávání se v poledne zmocnila už celého těla. Kuřecí stehýnko snědla, ale bez radosti.
Po jídle obvykle hned myla nádobí, neměla ráda kolem sebe nelad. Dnes seděla u vyjedeného talíře a těžkla čím dál víc. Venku sálala letní ulice. Až sem, do třetího patra, přes zavřené okno a hustý závěs, výskaly hlasy dětí, jdoucích s rodiči k vodě.
Stále sedíc, odstrčila od sebe stydnoucí talíř a podepřela si bradu oběma rukama. Od stolu přehlédla celou malou kuchyňku, jemně šedobílou a otevřenými dveřmi část pokoje s temně rudým kobercem a spoustou knih. Druhými dveřmi, také otevřenými (Marie nesnášela v bytě zavřené dveře) viděla do chodby, vedoucí k ložnici a ostatním částem milovaného bytu. Místo očekávaného pocitu existenčního blaha zakmitla v ní úzkost. Přičítala to neděli.
Nejlepším okamžikem z celého týdne bylo zamykání dveří bytu v pátek odpoledne. Neměla telefon a tak jistota, že ji po celé další dva dny nemůže nikdo rušit, byla téměř absolutní. Tehdy odložila tašky s nákupem, zula boty, nalila si decinku červeného, zapálila cigaretku a relaxovala. V pátek večer si někdy i zpívala nahlas. Odvažovala se toho jen ve svém soukromí, nebo občas ve vinném sklípku.
V sobotu ráno chodívala do trhu „Pod kaštany“ koupit něco zeleniny, ale hlavně pro malebnou podívanou. Moravskoslovenské pomezí poskytovalo pestrost tvarů, zvuků, barev, řeči i vůní. Zbytek soboty byl také dobrý. Odpočinek už nastupoval a Marie se dovedla zabavit nejlépe sama.
V létě bylo pěkně i na balkoně, plném řeřich a muškátů, kde od sousedů zpíval kanárek. Marie mu kdysi vyléčila krvavé nožičky a sousedi ji od té doby považovali za vědmu. Chodívala i do blízkého lesa na Kocandu, také plavat. Ale dnes, původní malá úzkost přešla do trvalé tísně. Usnula na pohovce, prospala celé odpoledne a probudila ji až bouřka.
Vstala, osprchovala se a dala se do balení velké cestovní kabely. Měla v tom praxi, často jezdívala na několikadenní služební cesty. Když teď s kabelou vyšla z domu, byl už po dešti vlahý večer. Městský autobus směrem k nádraží byl poloprázdný. Do odjezdu nočního vlaku zbývala necelá hodina. Koupila si lůžko a těšila se na noční jízdu.
Ráda v polospánku, v pohodlí postele, vnímala zvuky a pohyby vlaku, jedoucího tmou. Věděla, že brzy ráno dojede do Prahy. Na to, že se na pondělí (či na déle?) v zaměstnání neomluvila, nemyslela, a co udělá, až v Praze opustí svůj vlak, neřešila. Toužila jen jet. Nic víc.
Už je to třináct let. Větrem odváto.
Chumelí
Bratrovi v horské chalupě posílám SMS z nížiny: "tady chumelí"!
Bratr obratem odpovídá: „To je sranda, tady na severu né !“
A pořád chumelí. Šerý den se rozjasnil, jakož i moje mysl.
Ztracená čapka
První kapitola románu,
Chumelí