POVÍDAČKY (25)
Tyto povídačky vznikly dávno, před patnácti roky. Dnes už vlakem nejezdím a jistě už je všechno jinak.
Každý den se nepovede!
Do kolečkové tašky zvané Andula naložila jsem knihy pro antikvariát a vydala se na naše dřevěné nádraží. Místo vlaku přijel žlutý autobus – trať se opět opravuje. Radost cestujících upřímná.
V Jílovém usedli jsme do motoráčku, taženém obludnou dieselovou lokomotivou a vyjeli jsme ku Praze. Radost cestujících neznala mezí. Minuli jsme Luka, kde v pondělí dosloužila lokomotiva a dojeli do Davle, kde nedávno mému vagonku upadlo kolo. Poté pokračovali jsme ku Praze. Před Petrovem na trati vláček zastavil a malinko couvl zpět do Davle. Milý průvodčí nám sdělil, že na trati je padlý strom a bude to chvilinku trvat.
Na potvoru zapomněla jsem doma mobil, ale hodný pan výpravčí mi dovolil, zavolat dětem z úředního telefonu dokonce zadarmo, protože je-li na trati překážka, je všechno dovoleno.
V mém vagonku bylo mezitím živo: jeden cestující, vezoucí s sebou kočičku, právě s ní zápasil, ona mu lezla na holou hlavu, zatínala drápky, ježila se a prskala. Byla velmi mrštná, ale i pán se snažil. Kdykoli unikla pod lavice, lezl statečně po čtyřech za ní.
Dva přítomní psi situaci zvládali s přehledem na klíně svých paniček.
A tu přišel hodný pan výpravčí v červené čepici, hovořil vlídně k pánovi i ke kočce a střídavě je oba hladil. Konečně po půldruhé hodině nás vysvobodili hasiči až z Prahy! Vyjeli jsme !
V duchu jsem odříkávala mantru „jsem spokojená, nic se neděje, je mi dobře“. Takto dospěla jsem až do stanice metra Národní, kde na schodech jedoucích vzhůru upadla jsem i s Andulou na záda. Jak, nevím. Vnímala jsem nezadržitelný pád, chaos knih, něčí volání – ať nedává ruce na schody - a konečně mě dva mladí lidé postavili na nohy, rozcuchanou ale nepoškozenou.
V antikvariátu při přebírání knih vzal pan vedoucí do rukou moji občanku a pomocí lupy potěšen zjistil, že pro jakousi vadu mám úředně neplatnou občanku. Chvíli jsme si povídali o Kocourkově a poté já, zbavena tíhy knih, vydala jsem se, opět metrem, za dětmi.
Nečekali mě už ani a tak mě nejradostněji vítal pejsek Nero, který má hlavu jako kladivo a hubu jako krokodýl, sílu má jako pivovarský kůň a přiměřeně k tomu je něžný.
Hladit psí srst opravdu uklidňuje!
Jirka tomu nevěřil Jirka přijel na návštěvu a poptával se po místních zajímavostech. Naše vyprávění o nebezpečných jízdách Posázavským Pacifikem považoval za přehnané. Jsa smířlivé povahy, své pochyby nám zamlčel.
Den po štěpánské koledě vydali jsme se spolu vláčkem do Čerčan, zakoupit záchodové prkénko. Cesta tam proběhla hladce. Cestou zpátky jsme se radovali: za půlhodinku jsme doma.
První zastávka v Peceradech se ale protáhla.
Dveře našeho vagonku ne a ne se samočinně zavřít dálkovým povelem mašinfíry. I přišel ten dobrý muž, třímaje v ruce kladivo, a jal se jím tu a tam lehce ťukat do obnaženého zařízení. Postupně bušil čím dál silněji, ale přestože ze stroje vypadlo několik šroubů, aniž jim ten dobrák věnoval pozornost, dveře se zakously ještě sveřepěji.
Obětavý průvodčí se nabídl, že bude otevřené dveře bránit za jízdy vlastním tělem a to konal svědomitě, dokud jsme nedojeli do Týnce. Tam, po kratším, ale urputném zápasu obou mužů s proklatými dveřmi dostalo se cestujícím rady, aby přestoupili do jiného vagonku, že náš marod tu zůstane. Mašinfíra stranou poznamenal – to půjde do šrotu.
Jirka jásal nad tou příhodou, a že už nám všechny zvěsti o Pacifiku úplně věří. Vesele se smějíce, přestoupili jsme do vedlejšího vagonku. Zbytek cesty jsme ale hlavně mlčeli a dýchali jen úsporně, protože vnitřek vozu byl nasycen naftovými zplodinami.
Copak se přihodí příště ?
Čtečka
Od Českých drah zakoupila jsem EU roční průkazku pro seniory. Jsem teď i s fotkou elektronicky zaregistrována v příslušné databázi. Pan výpravčí v Týnci mě poučil, že každý průvodčí v celém Česku mě teď má ve své čtečce a díky té čtečce mě snadno zkontroluje. Jak taková čtečka vypadá, ptám se sama sebe? Už teď nosí průvodčí na břiše malý počítač a ještě čtečka!
Při první jízdě vlakem průvodčí přišel, mou elektronickou průkazku ze vzdálenosti tří metrů omrknul přes své zamžené brejle a pravil "dobrý". Uvidíme dále.
Při další jízdě průvodčí pedant vzal mou průkazku opatrně do rukou a divně s ní ťukal do svého počítače na výdej jízdenek. Dokonce bych řekla, že předstíral vlastnictví čtečky! Uvidíme dále.
Při třetí jízdě přišel průvodčí vždy bodře hlomozící. Ten průkazku popad, jednou s ní přejel nad tím svým počítačem naplocho a bylo. Tedy pokud vůbec měl v tom počítači čtečku. Řekla bych, že taky něco předstíral, protože nehulákal jako jindy. Co uvidíme dále?
Jirka přijel na návštěvu a poptával se po místních zajímavostech. Naše vyprávění o nebezpečných jízdách Posázavským Pacifikem považoval za přehnané. Jsa smířlivé povahy, své pochyby nám zamlčel.