Jak jsem nasazoval život za kamaráda
Poprvé v životě v lázních. Tvářím se vyjukaně, běhám od jedněch dveří ke druhým, potkávám desítky neznámých lidí. Nutno poznamenat, že všichni jsou milí a snaží se nováčka navigovat a pomoci mu.
Najednou mne čísi ruka plácne přátelsky po zádech. „Nazdar, ty vole! Kde se tady bereš?“ Vedle mne se objevuje obličej s placatým nosem a drzýma očima. Ty oči měl Petr takové už na základce, později, v učilišti, na ně lovil holky. Loví i dnes, jak se ukázalo při jeho dalších slovech.
„Je to tu senzační! Hned druhej den jsem si tady nabrnk super krásnou babu! Učiněnej bombarďák! Když jdu od ní, sotva pletu nohama. Určitě tě s ní seznámím, ale teď už musím letět, nebo přijdu pozdě na bahýnko. Tak se měj!“
Už za dvě hodiny jsem rovněž začal pospíchat, abych oběhal naordinované procedury, druhý, třetí, čtvrtý den taky... a tak se stalo, že jsme se s Petrem míjeli. Teprve v pátek mi v kavárně představil tu svoji Jarušku. Jeho štěstí: doma má taky jednu, alespoň se nesplete v oslovení, až se příští týden vrátí. Trochu jsem začal pochybovat o jeho úsudku, krásná moc nebyla. Pravda, bombardování jsem naštěstí neokusil. V tom měl asi pravdu, protože když Pánbu naděloval vnady, ona musela jít nejméně třikrát do fronty.
O víkendu jsem oba zahlédl při procházce v Bažantnici, pak v kavárně, při obědě, po večeři, když jsem stoupal do schodů, letmo v chodbě, jak mizí ve dveřích pokoje v prvním poschodí.
V pondělí jsem přivítal možnost strávit volný večer v příjemné společnosti bělohradských literátů a jejich fanoušků v městské knihovně nad knihou Už tě vidím, Bělohrade!
Na hotel jsem se vracel po jednadvacáté hodině. Padla mlha jako mlíko a teplota klesla někam k pěti stupňům. Najednou vidím před Grandem onou pouličními lucernami prosvícenou mlhou rozostřenou postavu v tričku s krátkými rukávy, jak se schovává za fontánou s andělíčkem. I přes špatnou viditelnost poznávám Petra.
„Co tady blbneš?“ podivím se. „Kamaráde, ty bys mě mohl zachránit!“ zadrkotal zubama. „Tak pojď dovnitř!“ navrhuju. „To já právě nemůžu, v hale na mě číhá Jaruš!“ „To hrajete nějakou hru?“ civím nechápavě. „Houby hru. Dyť vona si mě úplně zaháčkovala. Řekla, že za mnou přijede domů, chce, abych se rozvedl! Chápeš to?!“
Chápal jsem to až velmi dobře. „Tak jsi zdrhnul a potřebuješ se jí zbavit, co?“ „No jo... jenomže nevím jak, a když tam srčím frňák, tak po mně zase skočí!“
Šel jsem tedy za kamaráda z dětství nasadit život. Vejdu do haly a než se stačím rozhlédnout, popadne mě Jaruška v hodně přeplněném svetříku za ruku a vyhrkne: „Neviděl jste Petra?“ „Jo, před chvílí šel po zadním schodišti s nějakou paní do třetího patra.“
Pro tuto chvíli bylo vyhráno. Zatvářila se jako tejden starej guláš, sykla cosi o bídácích a odkráčela k barovému pultu. Z povzdálí jsem stačil zaregistrovat, že si cosi nalila do hlavy. Nejméně třikrát po sobě.
Petr v úterý brzo ráno ukončil lázeňský pobyt. Jestli se konaly nebo budou konat nějaké dozvuky, už raději nechci vědět.
