POVÍDAČKY (8) Kdysi jsem, ze smutku, psala po večerech, co mě během dne potkalo. Pro potěšení svých přátel jsem těch asi padesát povídaček nechala vlastním nákladem vydat. Až mě Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlížíte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. Tož dobré počtení!
EGYPTSKÁ KOČKA
Poslyšte úvod k mému silnému zážitku.
Bastet je staroegyptská bohyně koček, dcera boha slunce Ra. Jako kočičí bohyni se jí přisuzuje krása, plodnost a temperament. Byla oblíbena jak u faraonů, tak u chudého lidu; je považována za ochránkyni domova, těhotných žen a samozřejmě samotných koček. Kočky zdomácněly někdy před osmi tisíci lety.
Když uhynula egyptská kočka, na výraz smutku si její majitelé oholili obočí. Na počest koček a Bastet byl každoročně uctíván svátek ve městě Bubastis ve východní deltě Nilu, konaný na přelomu dubna a května. Často byly kočky mumifikovány i se svými pány, měly ovšem i svá vlastní pohřebiště. Takových koček se zachovaly spousty. Vedle pohřebišť koček se dodnes nachází nespočetné množství sošek vyrobených především z bronzu a fajáns. Mnoho těchto sošek je ve tvaru „čisté kočky“, často se vyskytují figurky s ženským tělem a kočičí hlavou.
Tedy: při svém krátkém pobytu v Londýně navštívila jsem Britské muzeum. Z celé té úžasné budovy si pamatuji jediné – egyptskou kočku. V jednom z přízemních sálů seděla, mohutná, nehnutá na podstavci, tmavá jako tuha, vznešená v ladné křivce, fascinující.
Několikrát jsem od ní odešla a zase se vrátila. Přitahovala mě tak, že jsem ostatní prostory muzea proběhla jen s myšlenkou na ni, na vznešenou kočku. Nemohla jsem se od ní odloučit. Prožívala jsem nepopsatelný pocit něčeho důvěrně známého, milovaného, dávno ztraceného. Velmi se to podobalo mé radosti z návratů do rodného domu, dokud žili moji rodiče, ale toto bylo jiné.
U pokladny muzea mezi upomínkovými předměty jsem ji našla, věrně zmenšenou kopii. Za čtyřiapůl libry jsem ji získala a mám ji dodnes.
Kdybych se ještě někdy ocitla v Londýně, půjdu do Britského muzea, protože po mé velké kočce se mi stýská.
A co se nestalo! Po mnoha letech jsem s úžasem zjistila, že v českých Lnářích, v kočičím muzeu, na mne čeká úplná kopie mé egyptské kočky.
Navštívila jsem ji, opravdu tam byla, ale kopie je jen kopie. To kouzlo, které mě z pravé kočky kdysi nezapomenutelně zasáhlo, ve Lnářích nebylo. Přece jsem se tam však potěšila jinak; těch různých koček, co tam bylo, jedna krásnější než druhá!
EGYPTSKÉ KORÁLKY
Jednou, vysypala jsem do mísy všechny svoje korálky. Velikosti půl hrášku, nabízely se spoustou barev. Vybrala jsem čtyři barvy a začala je navlékat na dlouho nit ve stále se opakujícím pořadí : modrá, červená, zelená, žlutá.
Žádná zvláštní kombinace, nebýt těch barev. Modrá byla temně kobaltová, červená spíš purpurová, zelená zářila sluncem a žlutá teplá jako staré zlato. Ovinula jsem si je několikrát kolem krku a šla na schůzku s přítelem Luďkem.
Luděk měl výtvarné cítění a dobře maloval. Sešli jsme se, ale on neviděl mne, viděl ty korále. Užasle na ně zíral a měl jedinou otázku, kde jsem je vzala? Navlékla sama? A kdes přišla na ty barvy? Náhodou? To není možné.
Vysvětlil mi, že právě studuje umění starého Egypta a tam se takové korále vyskytují, ve stejných barvách, v téže kombinaci, v témž pořadí navlečení barev. Od té doby, už léta, na to nemůžu zapomenout. Nějaká prastará paměť vedla mou ruku?
Jsou v nás uloženy pradávné vzpomínky, které se, rozpadlé do drobných střípků, občas vynoří?
Kdybych se ještě někdy ocitla v Londýně, půjdu do Britského muzea, protože po mé velké kočce se mi stýská.
