Babibajky (50) Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
***
Byl jednou jeden chlapeček, anebo to byla holčička, ono se to v tomto věku těžko pozná, když je vidět jenom hlavička, tak raději řekneme, že to bylo dítě, no a to dítě velice rádo poslouchalo pohádky. Ještě neznalo písmenka, ale zato mělo bujnou fantazii a při vyprávění se jako zázrakem ocitlo uprostřed děje, bojovalo s princem proti drakovi, se zvířátky vystrašilo bandu loupežníků, vysvobodilo zakletou princeznu z hradu černokněžníka, s Bystrozrakým vidělo přes hory doly, od Honzy, co vůbec nebyl hloupý, dostalo makovou buchtu, aby mu nekručelo v bříšku, oplakalo otrávenou Sněhurku, přešlo v železných botách sedmero hor a řek a našlo Zlatovlásku. Taky rozumělo řeči zvířátek, která mu pomáhala.
Až se naučí písmenka, určitě si přečte i babiččiny minipohádky.
***
Panovník nepanovník, zuby ho bolí stejně jako posledního ševce či ovčáka jeho království. A že by byl statečnější než oni? Taky napřed zkoušel předstírat, že vůbec neví o tom nebozezu, co mu rejpá v dásni, taky si po pár probdělých nocích poslal pro bábu kořenářku, že to snad spraví její lektvary, a když už nemohl myslet ani na státnické věci a v břiše mu kručelo hlady, protože krupicové kaše se král nenají a jak má potom vládnout, navštívil konečně královského zubotrha. A teď si to užívá! Žádné umrtvení, žádná vysokofrekvenční vodou chlazená vrtačka, žádné pohodlí vypolstrovaného křesla, žádná pohledná sestřička! O něčem takovém přece neměl ani tušení v tom svém čtrnáctém či jiném středověkém století. To jenom my si takhle “lebedíme“.
***
Jak jsme to mívali kdysi jednoduché! V nějaké kaluži, kterých bývalo všude plno, jsme si chytili žabku, strčili ji do zavařovačky a pak už stačilo jen kouknout, jak vysoko si vylezla po žebříčku. Občas se jí do sklínky dalo pár mušek za odměnu a bylo to.
Ovšem dneska, dneska si musíme pustit rádio a trpělivě čekat, až v programu vybude chvilka na předpověď počasí. Jenže riskujeme, že nám zatím ujede autobus a přijdeme pozdě do práce. Nebo nečekáme, koukneme z okna a pro jistotu dáme do kabely deštník. A když nikam nespěcháme, počkáme si, než se našemu počítači uráčí načíst data potřebná pro jeho spuštění, než se uráčí několika pokusy o spojení s nějakým serverem, než nám najde tu správnou adresu a pak si můžeme přečíst aktuální předpověď počasí. Jak jednoduché!
No, ať nepomlouvám. Hele, koukněte se vpravo, po žabce se zastesklo i počítačovému počasí, takže po všech výše popsaných úkonech naše oko se zálibou spočine na roztomilém obrázku. Netřeba chytat mouchy!
Ale co když zrovna vypnou elektřinu …?!
***
A teď to nutně chce nějaký doping, prostě osvěžení, neboť mozek není žádný eskamotér, aby tahal králíky z klobouku, kdy se mu zamane, a je tím masivním přemýšlením poněkud unaven a potřebuje povzbuzení.
Mezi námi děvčaty – ono to není jen tak - zírat na obrázek a nutit pomalu zarezávající mozkové závity k činnosti, když by se už chtěly na všechno pěkně vykašlat a jenom se poflakovat od ničeho k ničemu. To se jim pochopitelně nemůže trpět, to by tedy pěkně dopadlo, vždyť by za chvíli úplně zblbly a zapomněly by všechno, co do nich bylo během let nacpáno. Jen ať se snaží, nebo úplně zdebilnatí, začnou se počůrávat, přestanou si utírat nos, bude jim jedno, že jsou špinavé a vůbec fujtajblové.
Tak, teď to dostaly pěkně na rovinu a už jen tohle by je mělo pořádně vzpružit!
A čímpak bychom si ho uctili a povzbudili? Co jiného by to mohlo být než příjemně voňavé kafíčko. Ovšem pozor! Je skoro půlnoc, takže se půjdeme raděj pořádně vyspat, což je ten nejlepší a nejúčinnější doping!
***
Byl jednou jeden list čisťounkého bílého papíru a byl přesvědčený, že je na světě proto, aby byl popsán. Ležel s ostatními bratry v zásuvce psacího stolu a trpělivě čekal na svoji příležitost. Slyšel nablízku tiché klapání, jak někdo ťukal do klávesnice, slyšel monotónní šumění a představoval si, že jsou to mořské vlny nebo závoj vodopádu, ale nebyl zase moc překvapený, když se ukázalo, že to pracuje neúnavný počítač.
Ještě než ho vložili do zásobníku tiskárny vedle na stolku, stačil si všimnout zářící obrazovky, na které se to písmenky jen hemžilo. Zmocnilo se ho radostné rozechvění, protože se blížila chvíle, kdy se naplní jeho poslání. Pak se v tiskárně ozvalo všelijaké cvakání a konečně!...
Nebyl sám, na koho byla natištěna písmenka a obrázky, ale teď to byl právě on a věděl, že je moc důležitý, protože každé správné spisování má mít svůj správný konec.
Babibajky (50)
