Jak se našli
Tam, kde končí louka a začíná les, vyrostl ztepilý smrk. Za noci kolébal hvězdy a za svítání, když se les rozezněl ptačími hlásky, probouzel ze sna veveřičku, co měla světnici v horním patře větví. Nosila huňatý rezavý kožíšek, a tak jí všichni v lese říkali Rézička.
„Vstávej, už je ráno,“ tichounce jí zaševelil do ucha smrk. Rézička otevřela jedno oko a řekla: „Já mám ještě půlnoc.“
„Slunko už je dávno na nohou a vítá letní počasí,“ zase zaševelil smrk. Rézička otevřela i druhé oko a posadila se.
„Tak to je opravdu ráno,“ a vyskočila z postele. Když rozhrnula smrkové větve jako zelené závěsy, uviděla sluníčko, jak běží kolem lesa.
„Ahoj Rézičko,“ culilo se na ni. Rézička překvapeně vydýchla:
„Ty máš dnes ještě krásnější šaty než jindy. Září zrovna jako ryzí zlato, až se z toho nádherně rozsvítil den.“
„Jak jinak, vždyť je léto,“ zasmálo se slunce. Rézička na ně upřela nábožný pohled.
„Nemůžu od tebe odtrhnout oči.“
„Do takových zlatých šatů jednou obléknu celý les,“ řeklo zvesela slunce.
Rézička byla skokem u něj a zastoupila mu cestu.
„Řekni, kdy to bude?“
„Na podzim přece,“ odpovědělo slunce a šikovně kolem ní proklouzlo, protože už mělo být dávno na obloze.
„Až budou pršet lískové oříšky,“ zavolalo ještě přes rameno. Rézička zůstala stát, jako když do ní uhodí.
„Kdo to kdy slyšel, aby pršely lískové oříšky?“ Dlouho si to nemohla srovnat v hlavě, ale nakonec usoudila:
„Jednou z nebe pršely ledové kroupy, proč by nemohly pršet i lískové oříšky?“ Poslouchala ji sojka, co má v lese o všem přehled. Z křídla jí blýsklo modrým pírkem, když na Rézičku zamávala:
„Oříšky nebudou padat z nebe, ale z větví lísky obecné.“
„Tak je to tedy,“ překvapeně polkla Rézička. „Naštěstí vím o jedné, co je oříšky přímo obsypaná.“ Líska rostla u cesty, co běžela z lesa k louce a dál do polí. Zelenala se na všechny strany a chovala na větvích bledé oříšky.
„Co mám udělat, aby ty oříšky pršely na zem?“ vyptávala se Rézička.
„Trpělivě čekat, až je podzim setřese,“ zašeptala rozvážně líska.
„To přece hravě svedu taky,“ hodila hlavou Rézička a hned ze všech sil zatřásla lískou, div ji nevyvrátila z kořenů.
„Och,“ vyjekly oříšky, co na lísce rostly, a chytily se pevně větve.
„Ještě je brzy. Ještě jsme neuzrály.“ Jeden oříšek se dobře nedržel a skulil se na zem. Chvíli smutně ležel v trávě, pak se rozlouskl a nešťastně řekl:
„Rostl jsem zbytečně, je ze mne jen čtvrtjadýrko.“
„Prokrindáčka, je z něho jen čtvrtjadýrko,“ leklo se slunko, co vykouklo nad lesem, a honem přispěchalo k lískovému keři. Rézička stála a dívala se zahanbeně do země: „To je moje chyba.“
„Copak, že jsi byla tak netrpělivá? Nevíš, že všechno má svůj čas?“ káralo ji slunko. „Na zlaté podzimní šaty si les ještě řadu týdnů počká.“
„Opravdu mě to mrzí,“ dušovala se Rézička. „Jenže tolik jsem chtěla vidět les v podzimních barvách.“ Sluníčko významně zvedlo prst: „Však letní tóny lesu také sluší.“ Rézička uznala, že má pravdu, jenže pak ji přepadla starost:
„Jak ten podzim jednou přivoláme?“
„Až se léto rozloučí, on se sám přihlásí,“ řeklo slunce.
„Klidně si tu spolu klábosíte a se mnou je dočista amen,“ ozval se z trávy nešťastný oříšek.
Sluníčko se pro něj hned shýblo a položilo si ho na dlaň:
„K jídlu nejsi, zasadit se také nedáš… co s tebou?“ usilovně přemýšlelo. A najednou mu svitlo:
„Udělám z tebe skřítka.“ Hned oříšek zavřelo do dlaně, okamžik s ním hrkalo a potom vyslovilo kouzelné zaříkadlo: Abraka dabra, čáry máry fuk.“ Když dlaň nakonec rozevřelo, seděl na ní panáček. Měl kabátek ze zelených vroubkovaných lístků a na hlavě skořápkovou čepičku.
„Teď je z tebe skřítek Čtvrtjadýrko, a já tě vítám na svět,“ jásalo slunko. Skřítka to vůbec neohromilo. Brnkal si prstíkem o našpulenou pusu a mračil se na Rézičku:
„Tohle všechno máš na svědomí ty.“
„Už se na ni nehněvej,“ zastalo se jí slunce. „Na světě je tak pěkně. Budeš tu určitě spokojený.“
Skřítek dělal nejdřív drahoty. Chvíli koulel oříškovýma očima, drbal se za ouškem, kýval nožkou, ale nakonec se zeptal:
„Co se mnou zamýšlíš dál? Nechci tu sedět se založenýma rukama.“
Sluníčko se zamyslelo, okamžik se rozhlíželo a nakonec řeklo:
„Můžeš se starat o lískové keře.“
Skřítek rázem ožil.
„A jak bych to dělal?“ zeptal se.
„Ráno je pomůžeš rosičkové panence pokropit rosou, o polednách zkontroluješ oříšky na větvích, zda se pěkně kulatí a večer jim popřeješ dobrou noc.“
Skřítek seskočil sluníčku z dlaně, spokojeně si protáhl kloubky a přikývl, že souhlasí.
Rézičce spadl kámen ze srdce:
„O tebe se zase budu starat já,“ přivřela spokojeně oči a hned si Čtvrtjadýrka vysadila na záda a nesla si ho do smrkové světnice.
„Podívejme, přišla k nám návštěva,“ vítal ho vlídně ztepilý smrk.
„Kdepak návštěva,“ řekla honem Rézička. „To je skřítek Čtvrtjadýrko a od teď tu bude bydlet.“
„Tak ať se ti u nás líbí,“ zaševelil tiše smrk a na větvích jemně houpal smrkové šišky.
„Ještě že všechno tak dobře dopadlo,“ oddychlo si slunko a šlo na blankytnou oblohu pást obláčkové beránky.
Slunko když pase nebeské beránky
nebo si z oblaků staví hrady,
den bývá hezký jak obrázky z čítanky,
protože léto je konečně tady.
Roztančí les i široké okolí.
Půvabně parfémem z jehličí voní.
Nebe je blankytné jak chrpy na poli,
jak luční zvonky, co na mezi zvoní.
Jaroslava Pechová
Ukázka z připravované knížky pro děti Jaroslavy Pechové „Rézička a Čtvrtjadýrko“
Pokračování za týden…
Jak se našli