Návraty
Dveře se otevřely – a do bytu mě srdečným gestem zvala dál věrná kopie Stvořitele z francouzského animovaného filmu Jeana Effela Stvoření světa. Hugo Pavel byl jeho dokonalý dvojník.
„Už vás čekám,“ počmejral se ve vousech. „Budu vám říkat Slávko, Jaroslava, to je moc dlouhé do pusy.“
Rozesmálo mě to a bez dlouhého přemýšlení jsem si sedla na koberec vedle jeho křesla, kam se posadil se svými alby.
„Tohle je Ota jako malý kluk,“ vykřikovala jsem v úžasu. „A tohle je maminka Hermína, jak chytá ryby. A tohle že by byl váš povedený tatínek Leo?“
Škubnutím vždy uvolnil fotografii ze stránky a jednotlivé fotky mi dával do obálky, abych si je odvezla domů.
„Při psaní knihy o našem Otíkovi se vám budou hodit.“
Ještě mnohokrát jsme spolu probírali celý jeho úctyhodný archiv. Hugo poctivě uchovával sebemenší zmínku o svém bratrovi už celých čtyřicet let. Postupně mi vyprávěl, co spolu zažili, o čem snili, s čím se jeden druhému svěřovali, co si povídali a co si kdy napsali. Ony chvíle nás nakonec sblížily natolik, že nežli se má knížka o slavném českém spisovateli Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla objevila na knižních pultech, patřila jsem do rodiny. Hugo i jeho žena Ela mě vždy láskyplně vítali nejen v kladenském bytě, ale také na chatě u řeky Berounky v Újezdě nad Zbečnem. Tam to byl Hugův svět. Tam se proměnil ze Stvořitele v zálesáka z Londonových povídek. Vojenské boty invazky, maskáče, zelená bunda, kšiltovka, kulich nebo plátěný klobouk a v předsíni vyrovnaná řada prutů a navijáků. Když šel chytat ryby, vybíral mezi nimi tak, jako si žena vybírá šaty a střevíčky na bál. Ještě před sluníčkem vstával a napochodoval k řece. Seděl s prutem doširoka rozkročeným mezi vodou a břehem, dlouhé hodiny pozoroval vlasec, jak řeže ubíhající vodu a trpělivě čekal, až mu ryba vyplaší splávek. Zpravidla tahal úlovky z vody jako králíky z klobouku. V chatě nad Berounkou je potom upravoval na mnoho způsobů. Ten nejdobřejší a nejslavnější se jmenuje hamťavé drobty, ale já mu říkám hamťáky. Okoukal ho jako malý kluk od maminky a ta zase od strejdy Proška. Obalovali řízky z ryb ve strouhance, smažili na pánvi a pak je vkládali do octa a prokládali plátky cibule. Něco eňo – něňo.
Hugo měl z každého rybího úlovku radost, ale když se mu podařilo vytáhnou z vody úhoře, tak to byl pro něj veliký svátek. Úhoř je velký vodní tulák. Berounku si vybere za svůj domov už v Sargasovém moři, kde se narodí. Jeho rodiče se sem, do jednoho z nejteplejších a nejslanějších moří na konci žití z řek vrátí, aby se tu pomilovali a přivedli na svět své potomky. Úhoříčci, ne větší než vrbové lístečky, pak vyplují na několikatisícikilometrovou pouť do řek, kde jejich otcové a matky prožili svůj život, aby pak i oni, pokud nad nimi nezvítězí nějaký šikula jako Hugo, zase pokračovali v koloběhu úhořího žití.
„Přijeď, po dlouhé době jsem chytil úhoře,“ zavolal mi jednou. „Opeču ti ho na máslíčku, posypu petrželkou, obložím brambůrkama.“
Nikdy jsem tu delikatesu nejedla, ale na druhou stranu jsem se trochu žinýrovala sníst Hugovi tu jednu jedinou rybu, co vypadá jako had a má prý maso jako lotosový květ.
„Schovával ho v mrazáku jen pro tebe,“ vítala mě na chatě mezi dveřmi Ela.
Hugo se dušoval: „I kdyby k nám přijel prezident, tak bych mu ho býval nedal.“
Pak se mu najednou na prsou stáhla lítost. „Kdopak ví, jestli mi ještě někdy nějaký skočí na háček. Už tady dlouho nebudu. Jdu do špitálu pod kudlu.“ A pak dopověděl: „Už jsem si zařídil na úřadech rozptyl mého popela na přívoze v Luhu.“
„To určitě!“ vyrukovala jsem rychle proti jeho splínu. „To by tak hrálo! Já si zvyknu na takové lahůdky, a pak bys mě tu zanechal nad prázdným talířem!“
Zvedlo mu to náladu.
Když ležel v kladenské nemocnici po operaci kyčle, každý večer jsem mu zavolala.
„Pavel,“ pípl do telefonu.
„Kontrola poctivého spaní,“ zahlaholila jsem do sluchátka a on se pokaždé rozchechtal na celé kolo. Z nemocnice byl doma o několik dnů dřív, než se předpokládalo. Ale v příštích letech se tam ještě několikrát vrátil. Válečné útrapy, především věznění v nacistickém lágru, se na něm podepsaly. Jak mu přibývaly roky, ubývalo mu zdraví. I když nakonec musel dát rybám v Berounce vale, poslední sobotu v červnu vždy tradičně přijel do Branova pozdravit účastníky sportovní akce Pochod krajem Oty Pavla. Starosta obce František Štiller na tu slávu jednou pozval i Martina Kopáčka z kempu na Višňové, letce z povolání. Přistál s americkou helikoptérou ROBINSON R44 za hřištěm, aby fotbalistům nepřeválcoval trávník. Když jsem mu podepisovala svou knížku o Otovi, zeptala jsem se: „Chcete, aby vám ji podepsal i Hugo, bratr Oty?“
Vykulil oči: „On je tady? A vy mě s ním seznámíte?“
Podali si ruce, jako staří přátelé.
„Pane Pavle, rád vám ukážu Berounku z ptačí perspektivy. Jestli chcete, tak se spolu proletíme.“
Teď zas mohly vypadnout oči Hugovi. Ale jen na malý okamžik. Hned se zvedl ze židle a řekl: „V životě jsem neletěl. Je potřeba s tím začít. Kde mám berle?“
Popadl je a štrádoval rovnou cestou k helikoptéře.
Martin ho posadil vedle sebe a já si sedla za ně. Celé údolí jsme měli jak na dlani. Vznášeli jsme se nad ním jako velká stříbrná vážka.
„Můžete zaletět také k Luhu?“ ozval se po chvíli ve sluchátkách nesmělý Hugův hlas.
Martin ihned otočil stroj a za chvíli už jsme viseli s helikoptérou jen pět metrů nad branovským přívozem. Hugo snad ani nedýchal. Vždyť pod ním leželo jeho dětství. Prázdniny, bráškové Otík a Jirka, maminka Hermína, tatínek Leo, strejda Prošek, řeka Berounka. Teď po ní pluli študáci v devíti kánoích. Nejdříve ze všech sil pádlovali jako celá olympijská grupa, ale sotva spatřili helikoptéru, co se nad nimi vrtěla na místě, jako kdyby se chtěla uhnízdit v neviditelném vzduchu, vyletěly jim ruce nad hlavy a mávali nám jako pominutí.
Martin měl plné ruce řízení, jak držel stroj ve visu. Pozdravy však s nadšením opětoval Hugo. Rozevřené dlaně se mu třepotaly před šťastným obličejem jako dvě létající rybky.
Vzpomněla jsem si na to v den, kdy jsme dávali Hugovi na břehu Berounky poslední sbohem. Nebylo to však loučení plné slzí. Přál si totiž, aby odešel z tohoto světa doprovázen přáteli a svými nejbližšími s napěněným půllitrem a opečenou klobásou v ruce a aby mu na cestu hrála country kapela. Řeka jeho popel konejšivě kolébala a odnášela ho cestou vodních tuláků do daleka, možná až do samotného Sargasového moře. Až se tam Hugo potká s úhoří drobotou, společně s mořskými vlnami ji bude houpat a místo pohádek těm rybím dětem vyprávět o Berounce, která se jako dlouhá mnohobarevná stuha vine líbezným krajem pod hradem Křivoklátem. Naplněni touhou vidět tu řeku na vlastní oči sem jednoho dne z té daleké dálky neomylně doplují, neboť domů přece každý trefí.
Z knihy:"Nezbedné toulky ".
Jaroslava Pechová
* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky