Kde je i kouzelný dědeček bezmocný
Návštěva míst, kde psi znamenají více než lidé a kde i kouzelný dědeček je bezmocný aneb i tak se žije v Ostravě
„Punťo, běž do boudy.“
Bezdomovec Bohouš se natočil ke mně.
„Aspoň, že mě poslouchají, potvory.“
Jednu dobu s ním na plácku kolem jeho boudy žilo i šestadvacet psů. Teď jich má „jen“ osm. Asi nepřeháním, když řeknu, že psi vyplňují jeho samotu.
„Bohouši, jak dlouho tady žiješ?“
„Už dlouho. Před tím jsem bydlel na Jurečkové, nad Elektrou (pozn. ostravská kavárna), ale byt byl od švigry, byl drahý, tak ho vyměnila. Já jsem dostal taky byt, jenže tam jsem bydlel akorát chvilku.“
„Proč jsi z něho odešel?“
„Byl při povodni celý zatopený – ale jinak jsem ho měl pěkně zařízený… A měl jsem čtrnáct pejsků, vlčáků…“
„V bytě?“
„Ne, když přišla povodeň, byl jsem v chatce. V noci jsem se probudil, po kolena vody, tak jsem ty malé vlčáky vzal do pytle, na rameno a šel jsem na byt. Jenže jak jsem řekl, byt byl vytopený taky. Byl jsem blbec a nevyřídil si náhradu… Zuzko, zalez…
Pak jsem bydlel tady dole na soutoku.“
„Na soutoku čeho?“
„No, jak jsou ty betonové ty – na topení, pod zemí…“
„Kolektory?“"Jo. Tam jsem si natahal věci, po půl roce jsem našel stan a než byla tadyhle postavena bouda, tak jsem stanoval.“
„Sem jsi přišel náhodou, nebo ti dal někdo tip?“
„Náhodou. Víš, jak to je. Vedle bydlel Francek, ten už umřel a potkani ho pohryzli, Božka též umřela, Martin je taky mrtvý… Akorát dole bydlí Julek s kámošem, nevím, jestli tam zrovna jsou.“
Přiznávám, že mě takové informace poněkud vyvedly z míry. „Promiň,“ říkám po chvíli, ke svojí boudě jsi přišel jak?“
„Tu jsem postavil z hajzlů.“
Nevěděl jsem, jestli jsem se nepřeslechnul. „Prosím?“
„Támhle,“ ukázal Bohouš zarostlou bradou opodál, „skončily po povodni dva záchody, tak jsem z nich tu boudu postavil.“
„Sám?“
„Jasně.“
„A neteče tam?“
„Zpočátku teklo, měl jsem nahoře jenom plachtu, ale teď už je to udělané pořádně, střecha je dobrá.“
Zatímco ohlížím boudu s půdorysem asi dva krát tři metry, vysokou něco přes dva metry, slyším Bohoušův hlas: „Chtěl bych dát dohromady boudu tam vedle, bude lepší.“
„Chodí tě sem někdo navštěvovat?“
„Brácha. Vždycky donese něco pro psiska, něco pro mě a mám klid, to je dobré. Akorát – hlavně přes léto – tudy chodí feťáci na haldu. Je tam bývalý bunkr a oni si tam píchají.“
„Otravují tě?“
Po psech někdy hážou sklenky, ale to vezmu tyčku, proženu je a je zase klid. Ne, že bych jim ublížil, nebo co.“
„Jak se tady dají slavit svátky?“
„To jsou pro mě všední dny. Pravda, loni jsem měl přes vánoce i stromeček, přišlo pár známých, ale jinak… Chodit k bráchovi je mi trapné, má velkou rodinu…“
„Nevzal by tě k sobě?“
Bohouš hlavou i rukama vyjadřuje energické gesto odporu: „Já nechci.“
„A co kdybys šel do azylového domu?“
„To taky není nic pro mě.“
„Máš nějaký důchod?“
„Mám lupénku v takovém stavu, že bych na ni mohl dostat důchod, ale to bych musel do nemocnice, psi do útulku – a to neudělám.“
„Takže co bys nejvíce potřeboval?“
„Já,“ Hořký úsměv. „Ať zdechnu a ať to nebolí. Ale to bych zas nemohl udělat těm svým psiskům.“ (Chvíle ticha).
„Věříš v Boha?“
„Trochu jo. Člověk si kolikrát v nouzi řekne “Panebože, pomoz.“ Ne, že bych zažil zázrak, ale v šestnácti – to jsem byl ještě zdravý – jsem se topil na koupališti v Hulvákách. Už jsem pouštěl bublinky, ale na poslední chvíli mě vytáhli. A tak jsem si řekl, že na tom něco bude.“
„Když jsi zavzpomínal na své mládí, co jsi dělal po základní škole?“
„Učil jsem se za soustružníka pro vítkovický závod 5. Ale byl tam jeden protivný mistr. Pořád mě buzeroval, až jsem při jednom výstupu vytáhl harmoniku, zahrál mu před nosem a když jsem skončil, požádal jsem o výpověď.“
„Takže ses nevyučil?“
„Ne. S bráchou jsem pak dělal instalateřinu a začal barabovat.“
„Byl jsi někdy v base?“
„Dohromady čtrnáct let. Něco bylo za rvačky, něco za čórování… Mladý a blbý kluk, no.“
„Překvapils mě. Bylo těch čtrnáct let k něčemu dobrých?“
„Ale jo. Měl jsem výhodu, že jsem takový kutil. Jako instalatér umím dělat i se železem, dokážu také svařovat – ale papíry mi uplavaly. Ještě, že mi občanka zůstala. I když,
policajti mě už znají a ani mě nekontrolují, jen se pozdravíme.“
„Máš dost jídla?“
„Jo, něco od bráchy, něco z kontejnerů – já se za to nestydím. Ale chodím do kontejnerů hlavně kvůli těm svým opičákům.“
„Co jíš nejčastěji?“
Polívky. Fazolačku, bramboračku… Ale uvařit se tu dá cokoli. Kámoš mi donesl pytel brambor, tak si udělám bramborový salát. Já umím kuchtit, mamka mě to naučila.“
„Je ti čtyřiapadesát. Jak dlouho se dá takový život vydržet?“
„Či vím, kdy zdechnu?“ reaguje Bohouš s úsměvem. Pak zvážní: „Já už do žádného bytu nepůjdu.“
„A co nemoci?“
„Myslíš nachlazení?“
„Nachlazení, chřipky, ale i jiné.“
„To není problém. Kromě té (sprosté slovo) lupénky. A ta se na zimu zhoršuje.“
„Máš tady i rádio – politickou situaci sleduješ?“
„Ta mě vůbec nezajímá. Já si večer pustím pohádky a víc nepotřebuji.“
„Poslyš, a kdyby se tu na Vánoce objevil kouzelný dědeček, který by ti chtěl splnit přání, co by to bylo?“
Bohoušovy oči zjihly. „Těch přání je víc, ale nedají se splnit.“
„Tak řekni jenom jedno.“
„Jedno? To bych musel přemýšlet. To bych musel přemýšlet a to by bylo na dlouho.“ Bohouš se odmlčel a pak se otočil. „Ronečku, za chvíli už půjdeš domů… On je krátkosrstý,“ vysvětlil mi, „a tak ho přes noc beru domů.“
Rozloučili jsme se.
Jiří Muladi
