Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Anděla,
zítra Řehoř.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nevidomí žijí mezi námi

 

(Slova úvodem)

Tak jako slepí tápou v našem světě, tak i my tápeme ve světě slepých - nevíme o nich ve velké většině nic. A přece tu jsou. Ale naše komunity jsou od sebe vzájemně odříznuty. Nevidomí nás nevidí a my je přehlížíme. Malý příklad. Kdo z nás zná jméno hluchoslepé Heleny Kellerové, kdo ví něco víc o tvůrci Braillova písma? A abychom se zaměřili na naše prostředí: Slyšeli jste někdy o knize Nevidomí známí, neznámí? To byl jeden z pokusů nevidomých dát o sobě vědět. Zmíněnou publikaci sestavil Rudolf Krchňák, sám od narození slepý. Chce být, podle slov jejího autora, vyprávěním o téměř třech stech lidských osudů poznamenaných ztrátou zraku a zároveň obohacených pevnou vůlí vyrovnat se s ní s pílí, intelektem a zbylými smysly.

Ač nevidomý, byl Rudolf Krchňák nejen výkonným hudebníkem a komponistou, ale psal i básně a beletrii. Svět nevidomých v jejich prožitku, zejména při setkávání s vidoucími, nám přibližuje řada jeho vtipných črt. Čtení jeho próz ze slepeckého života je velmi poučné. Dovídáme se z nich, jak nás "vidí" slepí, a zároveň , jak "vidí" svět kolem sebe.

Slepý totiž ve své cele temnoty za úzkou smyslovou brankou, kterou k němu vstupuje realita, dovede mnohem líp než my ostatní ocenit každou maličkost a dokáže být za ni vděčen. A zároveň si uvědomuje, že každá maličkost, která je pro vidoucího zanedbatelná a snadno zvládnutelná, může mít pro slepého až katastrofální následky. O to víc pro něj význam maličkostí vystupuje do popředí, protože se pro něj stávají signály velkých věcí. Takže pak vidí i to, co my vidoucí nevidíme. Tak i pro nás dík pohledu slepce získávají maličkosti význam, který nám v záplavě ostatních detailů, kterými jsme my vidoucí zahlceni a přesyceni, uniká.

Tento zorný úhel nacházíme nejen u Rudolfa Krchňáka, ale i u většiny literárních prací, které se slétají na stůl Jiřiny Medveďové ve Zlíně, která si předsevzala podchytit zájem nevidomých o tuto formu seberealizace a vydáváním jejich příběhů a příhod nám vidoucím přiblížit život našich nevidomých spoluobčanů. Řadí se tak k těm, kdož chtějí překročit a zrušit hradby ghetta temnoty a invalidity, v němž se někteří z nás ocitli. Co ji k tomu vede? To, co tak přesvědčivě vyslovil v jedné ze svých próz Rudolf Krchňák:                                                          

 "Vzpomínám si na jedno žertovné povídání o beznohém, který leze na strom, a bezruký po něm kamením hází. Tehdy se nám to zdálo veselé, hodně jsme se tomu nasmáli. A možná byl mezi námi někdo, kdo měl beznohého tátu nebo bezrukého bratra a kdo se tomu nesmál. Ale jeho mlčení jsme my smějící se neslyšeli. Dnes by nám to již směšné nepřipadalo. Bezrucí píší a možná umějí i házet kamením. Snad i beznozí dovedou pomocí protéz a rukou vyšplhat na strom. Umíme tělesné vady přemáhat, protože víme, že jednotlivé orgány jsou pouze nástroji něčeho vyššího. Snad vůle, snad duše. Jak chcete. A to vyšší v člověku zůstává, i když mu stroj utrhne obě ruce, i když mu odumřou oční nervy."

Právě na toto bychom neměli zapomínat, právě toto je důležité si neustále uvědomovat.

 

Vilém Kmuníček

 

Příběhy nevidomých - Přítelkyně

Při našem prvním setkání jsem se dozvěděla, že Marta nevidí. Posteskla si, jak často postrádá člověka, ochotného někam ji doprovodit. Žoviálně jsem se nabídla, že ji ráda kamkoliv dovedu, jen ať mi zavolá. Ona mě vzala vážně a za dva dny mi zavolala.

Seděli jsme tehdy s mužem a se synem v obývacím pokoji, když zazvonil telefon. Marta se mě zeptala, zda bych ji nedoprovodila v sobotu do Prahy. To jsem nečekala, jen jsem zakoktala: " V sobotu a do Prahy?" Za mnou se ozvalo: "Mami, neblázni, ztratíš se v Praze za prvním rohem!" Slyšela jsem i manželovu připomínku, že jsem ještě v Praze sama nikdy nebyla. V krku jsem měla knedlík, protože jsem věděla, že mají pravdu. Ale moje ženská hrdost se vzepřela. Sebevědomě jsem odpověděla: "Jistě, ráda vás doprovodím."

A v sobotu ráno ve čtyři hodiny mě zamlklý manžel vezl na autobusové nádraží. Ve skrytu duše jsem doufala, že tam Marta nebude a já se vrátím s nepošramocenou ctí do své teplé postele. Ale ona si to cupitala rovnou k autobusu do Prahy. Bylo vidět, že má upřímnou radost, když jsem ji pozdravila. Asi tomu mému slibu moc nevěřila. A vyjely jsme. První zastávku jsem zvládla. Lítala jsem sice kolem nevidomé jako čamrda. Nevěděla jsem, jak jí pomoci do dveří toalety a jak to tam chudák všechno sama zvládne. Ale v ní bylo něco vyrovnaného a mile pokojného. Všechny moje přepjaté snahy o pomoc přijímala a nedala najevo, jak jsou pro ni legrační. Cestou jsme si začaly povídat. Dozvěděla jsem se, že od svých pěti let nevidí a s nevidomým manželem vychovali pět dětí. Všechno to říkala s takovou samozřejmostí, že jsem si netroufala projevit nahlas svůj údiv. Když jsme se blížili k Praze, počal hovor váznout. To se mě začínala zmocňovat panika, jak to v té Praze všechno zvládnu. Vždyť ani nevím, jak se dostaneme do metra. Uklidňovala mě, že mi cestu ukáže. To mě dost ohromilo. Neuměla jsem si představit, jak mi může nevidomá něco ukázat. Ale v tu chvíli to byla jediná naděje na pomoc.

Vystoupily jsme a Marta začala navigovat. "Půjdeme kousek rovně a potom doprava a tam by měla být díra do metra." A ta díra tam opravdu byla. V metru mě obdobně vedla. Za chvíli jsme stály u kolejiště a mým úkolem bylo jen dirigovat nastoupení. Problém s vystoupením mi vyřešil hlasatel. Tak jsme se dostaly na konečnou, kde nás dav vyvedl ven. Dozvěděla jsem se, že dál jedeme tramvají. Našla jsem zastávku a podle její navigace jsem vybrala tu správnou tramvaj. Moje navigátorka klidně usedla a já jsem začala řešit problém, jak poznám, kdy máme vystoupit. Řekla, že vystoupíme, když tramvaj prudce zatočí doprava. Skutečně  zatočila, vystoupily jsme a byly u cíle naší cesty. Nevidomí se sjížděli ze všech koutů republiky. Moje nitro se dmulo pýchou. Hosana, svůj první úkol průvodce jsem zvládla!  Jsem stejně dobrá jako ti druzí!

 

Cesta z Prahy domů nám uběhla dřív, než jsme si mohly všechno o sobě povědět. Bylo nám spolu bylo moc dobře. Tak začalo naše přátelství.

Jiřina Medveďová

Poznámka redakce: Knížka "S bílou holí" jsou optimisticky laděné příběhy sepsané nevidomými a příběhy o nevidomých - tak by se dal krátce vystihnout obsah této knížky. Je to však i čtení o nás vidoucích - o tom, jak plně dokážeme prožít svůj "barevný" svět. Je k dostání na  pultech Karmelitánského nakladatelství www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz

 



Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma