Psala jsem z jakýchsi potřeb, které jsem musela naplnit …
Marie Vosiková se narodila v Ostravě v roce 1942, promovala na Matematicko-
fyzikální fakultě Karlovy university v Praze v oboru matematická statistika (tamtéž později získala titul RNDr.). Je autorkou těchto prozaických knih: Kapky rosy, nakl. Profil, Ostrava, 1979 - bajky a alegorické příběhy, Louka, nakl. Profil Ostrava, 1981 – novela, Klíče, nakl. Profil, Ostrava, 1987 - sbírka povídek, Dámy bez deštníku, nakl. Anagram, Ostrava, 2002 - sbírka povídek, Jen já a ty, nakl. Isadora, Praha, 2006 - sbírka povídek.
Marie, moje první otázka tě zastihla ve Švýcarsku (další už doma v Rožnově) a možná vůbec ne u počítače či psaní nějaké povídky. Mýlím se, nemýlím?
Nemýlíš se. U počítače ani u psaní povídky mě tvoje otázka opravdu nezastihla. Byla jsem v Ticinu, v městečku Caslano, u své dcery, možná by bylo přesnější říct u své vnučky. Narodila se ve Svatou noc a zdejší přátelé a známí jí říkají Jesu Bambina, což v italštině znamená Jezulátko v ženském rodě. Hned po porodu jsem pomáhala mamince v šestinedělí, jak je odedávna zvykem. Přijela jsem pomáhat v péči o vnučku a devítiletého vnuka, potěšit se s dětmi a pobýt s dcerou, která je doma, ale jen do července, pak už znova nastoupí do práce ... Mateřská dovolená je ve Švýcarsku krátká – ze zákona jen pouhých 14 týdnů a placena osmdesáti procenty platu. Další pak závisí na solventnosti a benevolenci zaměstnavatele.
Ve stáří není mnoho chvil, v nichž člověk omládne. Aniž by chtěl, aniž by o to usiloval. Ty okamžiky jsou vzácné. Od začátku jsem byla s dítětem po celý den, ochotná pomáhat i v noci. A po krátkém čase jsem pocítila dávno zapomenutou bezbřehou něhu. Lásku schopnou oběti až k hranicím možností, v níž se rozmělňují vlastní bolesti a přání. - Mateřský pud, živočišná potřeba ochrany lidského tvora, jediného mláděte neschopného života bez péče okolního světa.
Jednou mi vyprávěl jeden můj známý, který v krytu prožil bombardování Drážďan: „Lidé křičeli hrůzou, podléhali hysterii, viděl jsem muže šílící strachem. V okamžiku, kdy nálety ustaly, byl vchod zatarasen mrtvými těly. V té chvíli se bez paniky, v tichu zvedla skupinka žen. Odklízely mrtvá těla, dokud nebylo možné projít. Pak vzaly děti a se slovy útěchy vyšly ven. Od té doby nepochybuji o tom, že nejsilnější ze všech lidských citů je mateřský cit.“
Z toho, jak se zmiňuješ o rodině, mě napadá, že nepatříš k autorům, kteří píší každý den "povinně" několik stránek a tráví tím dlouhé hodiny i za cenu, že upřednostní tvorbu před všedním ale smysluplným prožitkem.
Opravdu nepatřím k autorům, kteří píší denně. A přiznám se, že jsem teď – až na jednu drobnost – už dlouho nic nenapsala. Nedá se říct, že bych upřednostňovala tvorbu, to skutečně ne. A ve svém případě bych místo slova tvorba užila raději slovo psaní. Václav Havel řekl v poděkování za Cenu Karla Čapka: ´Nepíši rád a říkám si, že možná to je dobře.´ Řekla bych o sobě něco podobného.
Odpovíš mi na otázku, co tě přimělo k psaní knih? Co tě inspirovalo?
Je pro mě dost těžké zodpovědět i sobě samé, proč jsem psala, píšu, nepíšu, budu, nebudu psát, a co mě inspirovalo. Nejobecněji bych mohla říct – inspirovaly mě jenom vlastní prožitky, nikdy jsem nefabulovala bez svého velkého zaujetí, nedokázala jsem vyprávět pro potěšení z vyprávění. Nikdy jsem si průběžně nic, co bych později použila při psaní, nezaznamenávala. Nikdy jsem nic nenapsala pro čtenáře. Nikdy jsem si žádného nepředstavila. Psala jsem z jakýchsi potřeb, které jsem musela naplnit: z potřeby uvolnit nakupené, z potřeby vyrovnat se s bolestmi z minula, z potřeby zachovat, co podle mě za záchovu samo o sobě stálo, z potřeby zveřejnit řešení záhady, na něž jsem přišla, z potřeby seřadit a zobecnit, co se v útržcích v životě naskládalo, z potřeby uchopit a vyjmout jádro, k němuž jsem se dobrala, z potřeby v jeden proud spojit myšlení a slova, z potřeby potěšit se z toho, jak mohou být obrazy krásné ve slovech... Nevím, z jakých ještě potřeb. S knižním trhem ale nemají nic společného.
Teď píšu málo. Možná už mám méně potřeb. Člověk se s přibývajícím věkem stává o mnoho skromnějším.
Asi před rokem jsi v Domě knihy Librex v Ostravě představila přátelům a čtenářům svou poslední vydanou knihu Jen já a ty. Jak dlouho vznikala a které věkové kategorii je určena?
,Knížka Jen já a ty, jejíž původní název byl Jeden a druhý a teprve na návrh nakladatelky byl změněn na Jen já a ty, což je komerčně přitažlivější, ale méně výstižné, vznikala v několika letech po roce 2002, v němž vyšla moje předposlední kniha Dámy bez deštníku. Tak jako žádná z mých knížek, nebyla nikomu určena. Psala jsem si ji z potřeb výše uvedených. Pokusím se aspoň trochu konkretizovat: první povídka Vyznání nelásky vznikla z potřeby uvolnit náhlý vnitřní přetlak nahromaděné samoty. Druhá povídka Svatební noc byla napsaná z potřeby vyrovnat se s bolestí z minulosti – vychází z konkrétního vlastního prožitku, i když v jiných kulisách. Třetí povídka Pastičky s dobrotou vznikla z potřeby odhalit mnou nalezené jádro charakteru jistého člověka, nebo spíše několika lidí, kteří vytvořili jakýsi prototyp, a také mého vztahu k nim, a hlavně z potřeby zobecnit, co je v altruizmu a v sebeobětování pro obě strany nebezpečné - a tak bych mohla pokračovat.
Pro jakou věkovou kategorii je knížka určená nevím. Ale velmi mě překvapilo, že našla ohlas i u hodně mladých lidí. A to nejen u dívek, ale i u některých mladých mužů. Možná jsou věci, o nichž někteří lidé s pochopením čtou bez ohledu na svůj věk.
Nemusíme tajit, že jsi ve věku, kdy člověk začíná trochu bilancovat svůj život a někdy i měnit pořadí priorit. Jak to bylo a nyní je u tebe s pořadím: práce, rodina a literární tvorba. Bez čeho bys nemohla existovat?
To je pěkná otázka. Prakticky existuji bez práce – tedy bez práce, kterou by ode mě někdo vyžadoval, s celou rodinou v cizině a bez literární tvorby. Ve všech oblastech, na něž se ptáš, si něco plánuji. Chci se „podívat“ na léta před rokem 1989, mám nějaké materiály o rožnovské Tesle, které by se měly zpracovat. Dva letní měsíce, jakož pak jistě po krátkých pauzách i další, budu pečovat o děti ve Švýcarech. A pokud se týká literární tvorby? Budu-li mít nějakou potřebu, naplním ji.
