Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Časy se mění...
Naše rodina nebyla nějak nábožensky založená, ale maminka si do kostela tu a tam zašla - trochu srovnat myšlenky, jak říkávala. Nu a pokud přijela na návštěvu babička, i tu to do našeho kostela táhlo. Nebylo se čemu divit. V našem nevelkém městě totiž stojí rozlehlý, historicky cenný zámek a součástí zámeckého areálu je i velký a krásný barokní kostel.
A s maminkou či babičkou jsem se občas do kostela dostala i já. Chodila jsem tam ráda, protože se mi moc líbila bohatá výzdoba barokního interiéru, zvláště pak sochy svatých a andělů. Kdo mě ale okouzlil nejvíc, to byla socha Panny Marie. K té mě to táhlo neodolatelně, a tak kdykoliv jsme se na procházce ocitli v blízkosti kostela, začala jsem svůj doprovod (a to i v době, kdy jsem se ještě vozila na sporťáčku) pobízet slovy: "Pojídat Malinu!" To ovšem nebyla výzva, abychom se dopustili zahradního pychu v maliní , jak by se nezasvěcení čtenáři mohli chybně domýšlet ! Byla to výzva, abychom zamířili do kostela "podívat se na Marii", podaná svéráznou češtinou asi dvouleté slečny.
Další, co mne na kostele fascinovalo, byla varhanní hudba a hlavně pak zpěv.V době, kdy jsem sotva začínala tvořit první slova, vytvořila jsem si pro kostelní zpěv označení "háchá". Jediným štěstím pro naši rodinu bylo zřejmě to, že jsem se nenarodila o nějaký ten rok dříve, protože kdykoli jsme projížděli s kočárkem v blízkosti kostela, začala jsem nadšeně vykřikovat svoje "háchá"- i když se právě nezpívalo.
Jednou, to už mi táhlo na třetí rok, mne maminka vzala s sebou do kostela na nějakou bohoslužbu. Dokud mluvil kněz a probíhal obřad u oltáře, byla jsem klidná. Prohlížela jsem si oblíbenou "Malinu" i ostatní obrazy a sochy a mlčela jsem. Leč všeho do času! Najednou zazněly varhany a lidé začali zpívat. A to byl konec mého klidu. Pocítila jsem nepřekonatelnou touhu být také částečkou toho mnohohlasého sboru! A protože jsem tehdy asi znala velmi omezený počet písniček, spustila jsem bez předchozího varování, zato na celé kolo Já do lesa nepojedu, já do lesa nepůjdu. Musím zároveň dodat, že když mi Stvořitel přiděloval hudební sluch, byl velmi skoupý! Maminka ztuhla, popadla mne do náručí a rekordně rychle překonala těch asi 30 metrů, jež ji dělily od východu z kostela, čímž připravila vděčné posluchače o důležitou informaci, že sekyra je za 2 zlatý a topůrko za tolar. Venku následovalo důrazné kázání o tom, že já musím v kostele mlčet, i když ostatní zpívají. No, dlouho mi to vrtalo hlavou...
Když mi bylo pět let, začaly jsme s Julinkou coby předškolačky navštěvovat mateřskou školu. Do školky jsme to měly jen pár desítek metrů, nepřecházely jsme žádnou silnici, a tak jsme mohly do školky chodit samy, bez doprovodu. Byly jsme jako dvojčata: stejná výška, přes ramínko stejné kabelky na svačinku, kudrnaté vlásky načesané do stejných "kohoutů" - jen barvou a délkou vlásků jsme se lišily. Julinka byla něžná andělská blondýnka s vlnitými vlásky po ramena, kdyžto z mých kaštanových, na krátko ostříhaných kudrn určitě vyčuhovaly růžky. Ráno jsme se před našimi zahradními vrátky uchopily za ruce a svorně odkráčely do školky. V poledne se pro nás stavoval někdo z dospělých, ale ten mohl sloužit jen jako neviditelný tělesný strážce - do své samostatnosti jsme nikomu zasahovat nedovolily! Rozcházely jsme se vždy zase před naší brankou a loučily se běžným "Ahoj!" Až jednou se projevila - a bůhví jestli to bylo "školkovou" výchovou, nebo jen poslechem rozhlasu - změna našeho politického smýšlení. V ten den jsme si totiž potřásly pravicí a rozloučily se:"Tak čest práci!"