Podruhé se narodila
(úryvek z právě vydaného románu Černá krev autora Břetislava Olšera)
Psal příběh dvacetileté Židovky Evgénie Kremerové. Ten otřesný zážitek si nevymyslel. Také jemu naskakovala husí kůže, i když si jen četl, co sám napsal. Měl to být její první den v novém zaměstnání. Před půl rokem se do Izraele přistěhovala z bajkalské Listvjanky. Teď jela poprvé do práce. Na sobě měla pastelověmodrý kostýmek, který jí na míru ušila teta, aby neteř udělala dojem. Nemínila působit vyzývavě, ale též by nerada dostala přezdívku „báryšňa“ ze sibiřské „děrevně“. Práce s počítačem u přepážky v bance jí připadala jako splněný sen o úžasném světě.
Začínala nový život v novém domově. Bylo horké prašné léto a v autobuse linky číslo 19 bylo plno. Nižší úředníci nechávali auta často doma, benzín byl drahý a v centru Jeruzaléma se mezi prázdninovými poutníky složitě parkovalo. Evgénie trpělivě stála, aby si nepomačkala sukni. Držela se madla, v Listvjance ani v okolí Bajkalu městské autobusy nikdy neměli. Nejbližší byly v Irkutsku.
Povídala si s dívkou od nich z ulice, spíš vyzvídala, jak to mezi úřednicemi chodí a moc nevnímala, že autobus přibrzdil, aby mohl předními dveřmi nasednout dobíhající mladík.
Sotva se snědý zadýchaný pasažér protlačil blíž k Evgénii, mimoděk mu pohlédla do očí. Lekla se, sevřelo se jí hrdlo. Nechápala, odkud a proč se roztřásla strachem. Jeho oči se leskly, jak v horečce, po čele mu stékal pot, rty měl sevřené a chřípí se mu prudce rozšiřovalo. Bylo vedro a on měl na sobě zimní bundu.
V podvědomí ucítila, že se něco stane. Chtěla zakřičet, než se ale nadechla, oslnila ji bodavá zář, dech zahltil náraz žhavého vzduchu a dusivá tlaková vlna prohnala jejím tělem tisíc nožů. Islámský sebevrah se právě stal mučedníkem; zabil sebe a jedenáct lidí, padesát těžce zranil. Výbuch roztrhal i dívku, jež si před několika vteřinami povídala s Evgénií. Pokud by nestála jako štít mezi ní a útočníkem...
Zahlédla už jen její paži. Utržená od těla a krvácející z děsivé rány i s kusem ramene a klíční kostí ležela pohozená jako nepotřebná věc v prachu kousek od místa, na němž se Evgénie svíjela bolestí. Paže bez těla. Ještě před okamžikem se držela madla těsně vedle její ruky.
Ke svému zděšení poznala komu patří podle digitálních hodinek s mrkajícím Mickey Mousem a modrým řemínkem z umělé hmoty. Paže ležela nadosah jejího obličeje. Na jejím zkrvaveném mrtvém zápěstí blikal jen zelenkavý displey v rytmu marně ubíhajícího času...
K nebi stoupal dým spáleniště a nad andělsky bělavými mraky se řadily duše právě zabitých před branami svých rájů. Jak vedle sebe existoval ten židovský s islámským, to věděli jen sebevrazi a jejich oběti. Evgénie přežila; s prasklou lebkou, otevřenými zlomeninami nohou, ruky a kovovými maticemi v plících ji odvezli na ARO.
Hanzi za ní přijel do nemocnice Hadassah tři týdny po atentátu. Primář traumatologického oddělení měl pro novináře pochopení.
„Jen ať se váš pokrytecký svět dozví, co jsou zač, ti chudáčci muslimové!” řekl bez skrupulí a myslel tím Evropu a její měsíční desetimilionové eurové injekce pro Palestince a Arafatovu ženu Suhu.
Osobně domluvil s Evgénií, že ho přijme a řekne, co si pamatuje. Byla z toho nervózní. Vlastně si vybavovala jen to, co ji později oživili a popsali policisté podle výpovědí svědků. Měla mu to říct? Asi by ho zklamala, kdyby mu řekla, že není žádná hrdinka, že se hrůzou pomočila, a že pořád musí mít v noci plenu. A její sny dál explodují...
Ležela na lůžku, i když už mohla s berlemi obejít pokoj. Půvabná dívka s ovázanou hlavou, s ožehlým obočím i řasami, bledá a pohublá, s vyděšenýma očima. Úkosem se bojácně podívala na jeho fotobrašnu. Zůstal stát nerozhodně uprostřed pokoje.
„Reflex!” usmála se provinile.
„Jen bych si vás chtěl vyfotit!” řekl, a když brašnu otevíral, všiml si, že dívka přes veškerá ujišťování přivřela oči a zatnula čelisti z obavy, že se zase ozve výbuch.
„Nemám nejlepší make-up!” zvedla své spálené obočí.
Uvědomil si, že by ani nezjistil, jestli je blondýna nebo černovláska. Podle očí zelenkavé barvy moře u Jaffy mohla být i bruneta. Ležela nepřikrytá v roztomile plandavém bleděmodrém pyžamu s růžovými květinkami neznámého druhu. Stydlivě dýchala a její oblé bříško mělo ještě nevinný pupík, drobná ňadra se špičatými hroty byla hebká, jako hanojské hedvábí. Drtikolovi by se také líbila.
„Autobus explodoval a já žádnou ránu neslyšela... a byla jsem přímo u výbuchu; ohlušilo mě to a protrhlo ušní bubínek,” řekla a hlas se jí chvěl trémou. ,,Byla jsem v šoku, celá popálená a od krve. Křičela jsem bolestí. Vlastně si moc nepamatuju..."
Odmlčela se, sevřela zuby a přerývaně se nadechla, aby se jí hlas netřásl; skoro v životě ještě nic nezažila, o pozemském pekle však věděla už své.
„Když jsem trochu přišla k sobě, z autobusu byla jen příšerná hromada zkrouceného plechu. Pud sebezáchovy mě hnal, co nejdál od toho děsu. Snažila jsem se plazit. Šlo to špatně, ruka mě neposlouchala, nohy mě hrozně bolely,” zavřela oči a marně se krotila svůj dech.
„Moje pravá ruka byla přeražená; tryskala z ní krev a trčela kost. Nikdy jsem neviděla opravdickou živou lidskou kost, v té chvíli jsem ji měla před očima. Svoji vlastní a ještě jsem se mohla podívat i dovnitř. Chápete? Byl to děs!” těžce zadržovala slzy. ,,Kosti jsou opravdu duté...”
Na svou přelomenou kost si pamatovala. I na pocit, že je někdo jiný. To nebyly televizní zprávy z konce světa. Ta hrůza se týkala její osoby, to ona byla skoro mrtvá. Pochopila, proč jí děda, veterán od Kursku tvrdil, že předtucha smrti je tisíckrát horší, než smrt sama.
Jakoby se ponořila hluboko pod vodní hladinu, to ostatní byl jen strašlivý obraz filmu, jemuž někdo vypnul zvuk. Všude pobíhali lidé, které výbuch nezranil. Nerozutekli se, pomáhali zraněným. Měla ožehnuté vlasy, spálenou tvář, hruď jí provrtaly posekané hřebíky a matice, jimiž sebevrah „vylepšil“ účinnost bomby.
Snažili se ji odtáhnout co nejdál; někdo zakřičel, že nálož nevybuchla celá. Nějaký muž ji držel pod pažemi a někam s ní smýkal. Byl to její soused. Nasedali spolu, teď se nad ní skláněl a netušil, komu to pomáhá.
„Byla jsem celá od krve, která mi pořád odněkud tekla, měla jsem nepřirozeně pokroucené tělo, z vlasů a kůže škvarky; nedivím se, že mě nepoznal. Bylo na mně plno krve a krvavých cárů též z dívky, co jsem si s ní povídala...” roztřásl se jí hlas. ,,Hrůza...”
Hanzi se ohleduplně odmlčel a čekal, až se uklidní.
„Prý se v takových chvílích přehrává celý život...”
„To se asi jen tak říká...” plaše se podívala. „Já nevím, jestli budu umět odpovídat na vaše otázky...” zatvářila se zklamaně.
„Nač jste myslela?”
„Já nevím...” podívala se ztrápeně.
„Nic si nevybavujete?
„Že jsem ohluchla, že umírám a že chci žít... že mě vyhodí z práce,” řekla povinně, i když si to všechno, o čem mluvila, uvědomila až v nemocnici po probuzení z narkózy.
„Prý jste něco povídala...”
„Povídala...? Spíš křičela!”
„Něco jste údajně odříkávala...”
„Pořád jsem otevírala pusu, abych zakřičela, ale vůbec jsem se neslyšela,” zvedla ramena. ,,Jakoby se mi ta hrůza jen zdála...”
„Jinak nic...?”
„Říkali, že jsem se modlila...” nerada přiznávala věci, o nichž nevěděla.
„Jste věřící?”
„Nejsem... Nebyla jsem...”
„A co jste se modlila?”
„Prý Otče náš! Rusky...”
„Křesťanskou modlitbu...?”
„Prostě Otčenáš!” řekla rázně, že je tak dotěrný.
„Fakt o tom nevíte?”
„Když dva metry od vás vybuchne bomba...?”
„A předtím jste Otčenáš neuměla?”
„Neuměla! V žádném kostele jsem nikdy nebyla...” obořila se na něho.
„A umíte ten Otčenáš i teď?” zeptal se s urputností bulváru.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvět se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi...” recitovala zlostně, že mu nestačilo, co řekla.
Hanzi civěl, uvědomil si, že v ruštině ještě žádnou modlitbu nikdy neslyšel. Zapomněl fotit a dotčená Židovka zrudla, jak v transu odříkávala vatikánský hymnus. Celý, i s amen a pokřížováním; ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého...
„Někde jste ho určitě slyšela a šok vám oživil paměť,” hájil Hanzi svůj pevný post agnostika.
„Neslyšela, opravdu jsem v kostele nikdy nebyla...”
„Ani nikdo z vaší rodiny?”
„V naší rodině jsme všichni odjakživa Židé...”
„Úplně všichni?”
„Jen babička prý uměla Otčenáš...”
„Tak to ho asi umíte od ní!” ulevilo se mu.
„Žila skoro celý život v Izraeli, nikdy jsme se neviděli...!”
„A jak to, že uměla Otčenáš?”
„Naučila se ho za války. Bylo jí deset a rodiče jí dali k sousedce, aby ji zachránili. Musela ze sebe udělat křesťanku...”
„Je to zvláštní... Teď už v Boha věříte?”
„Musím; byl to zázrak!” zatvářila se stydlivě, že se musela nechat osudem uplatit, aby uvěřila. ,,Všechny kolem to roztrhalo, jen mě ne...”
„To asi byl zázrak,” řekl Hanzi, aby ji potěšil.
„Třeba mi dal Bůh znamení!” usmála se ulehčeně, že mu konečně dala i odpověď, jakou si přál.
„Abyste v něho začala věřit?”
„Třeba...”
„A věříte...?”
„Věřím!”
„Cítíte se teď bezpečněji?”
Rozhlédla se po destilovaně bílém pokoji, jakoby hledala odpověď.
„Možná jistěji, smířeněji... Tady určitě bezpečněji...”
Byla o tom přesvědčená; Bůh stál při ní. Kdyby ji nemínil zachránit, nechal by sebevraha nastoupit zadními dveřmi a potom by to byla ona, jež by vytvořila ochranný štít. Přežili by jiní a její paže by utržená krvácela na asfaltu. Muslim ale nastoupil na opačné straně a proto žila. Náhoda? Mohl být Bůh náhoda...?
„Mnoho Židů po holocaustu přestalo věřit v Boha, že je opustil, vás naopak tragédie k Bohu přivedla. Je to dobrý Bůh?”
„Bůh nám dal rozum; co víc chtít?”
„A co když je rozum jen rafinované zlo...?”
„Bez rozumu bychom přece nebyli lidmi...!”
„Neznám žádné zvíře, co by se odpálilo uprostřed své smečky, nebo vymyslelo nějaké konečné řešení...”
„Nevím. Bůh je tajemství,” zachmuřila se, že boří její novou iluzi. „Vážím si tajemství... a v tom je celé moje tajemství!” rozjasnila se, jako dítě, jemuž se právě povedlo postavit hrad z písku.
„Vy věříte v ráj?”
„Důležité je věřit! Věřící jsou na tom líp...”
„V čem?”
„Kdo nevěří, nikdy nepozná slast naděje...” řekla s rozpaky a trochu se stáhla do sebe, jak vyplašená želvička pod krunýř.
„Vrátíte se do Ruska?”
„Ne, to ne... Kdepak! Chci žít u tety, jednou se to tady zlepší.”
„Rodina vám nebude chybět?”
„Ach, rodina...” znovu se zajíkla. „Rodiče za mnou přijeli až z Ruska. Budou tady, než se vyléčím. Možná tam vše prodají a přistěhují se sem...”
„A nevadí jim Arabové?”
„Proč Arabové...?”
„No, hlavně muslimové, jsou zákeřní...”
„Fatima není zákeřná!”
„Kdo je Fatima?”
„Moje kámoška muslimka. Dělali jsme spolu pohovor v bance. Chodím s ní do kina i na diskotéky,” řekla a pomyslela na to, jestli si ještě někdy zatančí... „Byla první, kdo tady za mnou byl!”
„Budete se kamarádit dál?”
„Ona za nic nemůže!”
„Ona ne, ale islám....”
„Islám znamená oddání se, ne zločin...”
„Vy umíte arabsky?” podivil se a připadal si, jak letištní agent Šabaku.
„Učí mě Fatima.”
„A hebrejsky?”
„Chodím do večerní školy.”
Svraštila čelo. Napadlo ji, co by asi ona nejraději četla v takovém rozhovoru. Proč se jí nezeptá na její sny. V noci se jí už nezdálo, že celá hoří a že kolem ní leží spousta utržených rukou. Místo toho se vznášela nad mořem, jako barevný motýl, co byl ale jen papírový a její otec ji držel na dlouhé šnůře s pentlemi. Stejně se pak zřítila...
Proč není zvědavý, jestli má kluka. Moc si rozumí s černovlasým Doronem z domu naproti přes ulici. Doron je v hebrejštině „dar králům”. Stejně by mu o něm asi nic neřekla. Jednou z něho bude učitel, teď ale musí na tři roky na vojnu.
Kdoví, co se za tu dobu může stát. Včera za ní byl. Byla z toho šťastná i nešťastná. Co když se mu bez řas a obočí přestane líbit? Třeba jí zůstane zjizvená tvář... V nočním stolku má lasturku. Dostala ji od něho, když se spolu procházeli u moře v Tel Avivu. Připomíná jí jejich první políbení...
„A co vaše práce v bance?”
„Drží mi místo...!”
„A nebudete se bát jet znovu autobusem?”
Nevěděla, co říct. Potřebovala chvíli na rozmyšlenou. Naštěstí vešla do pokoje sestra, nic neřekla, jen zběžně očima přelétla po lůžku a infúzi, komisně se usmála, prohodila, ať Evgénii moc netrápí a zase odešla.
„To se asi budu bát, nějakou dobu...”
Sklopila oči a žmoulala prsty zdravé ruky hrubě naškrobené prostěradlo. Na zlomek étérově smradlavého času oba mlčeli a bylo slyšet jen šustivé předení magnetofonové pásky. Hlodal v něm zvláštní pocit závisti, že Evgénie i jeho žena Rita dosáhly výsadního postavení. Zachránit někomu život a přežít svou smrt bylo určité privilegium...
„Příští rok půjdete poprvé volit... V Izraeli...”
Mlčela, zadívala se na špičku své zasádrované nohy, dál žmoulala prostěradlo. Zaváhal, jestli by neměl vypnout magnetofon.
„Když vám neodpovím, napíšete, že to ještě nevím...?”
Vystrašeně na něho upřela své zarudlé oči; ještě se úplně nesrovnala s tím, že už není v Rusku a jestli se v Izraeli mohlo říkat i něco jiného, než co šlo v Listvjance a naopak.
„Zlá politika zabíjí...”
„Co já vím, zabíjí každá!”
„Přesto...”
„Teta mi určitě poradí,” povzdechla; chtěla by volit toho, komu dá hlas Doron. ,,Je třeba trestat zločince a ne muslimy...”
Zčervenala a Hanzi by jí nejradši podal zrcadlo, aby viděla, jak ji to sluší, jako by se do noci rozsvítil opuštěný dům.
„Nemyslíte si, že jsem hloupá?” podívala se očima opuštěného štěněte.
„Na to, jak jste mladá, jste skoro chytřejší, než ti nejchytřejší!”
„Nerozumím...”
„Životní zkušenost, chápete?” řekl. ,,Být nadosah absolutna...”
„Že jsem zažila a přežila...? To bych raději byla nejhloupější...”
„Pošlu vám fotky!”
„Hrůza. Nechci je ani vidět...”
Nerozhodně se usmál a jen pro sebe si pomyslel, že by se měl možná každý alespoň jednou za život ocitnout nadosah absolutna.
Byla moc hezká. Představil si ji s vlasy, obočím a řasami, jak se milostným vzrušením prohýbá, jak luk před vystřelením šípu a vyšla mu dokonalá kráska. Pak si podložila dlaní zasádrovanou nohu, o kousek si ji posunula a ulehčeně si oddechla.
Nepříliš sám se sebou spokojený vypnul magnetofon, vsunul fotoaparát do brašny a podal jí ruku. Měla ji až nezvykle dětsky hebkou. Neodpustil si a chvíli ji podržel ve svých prstech, o něco déle, o pár setinek vteřiny, ale stejně si připadal, jakoby se dopouštěl těžkého hříchu, když jí palcem jemně přejel po hřbetu ruky a podíval se přitom někam na bílou zeď nad ní, aby se neprozradil, že právě viděl její nahé tělo s chlapeckými boky.
Usmála se stydlivě, jako dívka přistižená v negližé, s popálenou tváří a napůl nehybná, přesto s blaženým výrazem a mrazivým tušením. Přežila atentát i jeho otázky a utěšovala se, že ani v Izraeli se nestávalo, aby někoho stejná hrůza postihla dvakrát za život.
