Narodila jsem se v dědině, rozložené doširoka pod Radhoštěm. Chalupa sem a chalupa tam a od jedné ke druhé velký kus cesty, od Horeček po Kunčice celých osm kilometrů. Bydleli jsme uprostřed, rovnou pod Radhoštěm a teta Hana, kterou jsem milovala, se provdala sice do Kunčic, ale od poslední Trojanovské chalupy to snad byla jen nějaká stovka metrů. Chodívala jsem k tetě velmi ráda, jenže ten několika kilometrový výlet měl vždycky jeden háček.
Poslední chalupa na katastru Trojanovic stála těsně u polní cesty a svým postavením neodpovídala místním zvyklostem. Umístili ji zadní částí k cestě. Místo oken a vstupních dveří na ni civěly k chalupě přilepené chlévy a chlívky, což působilo velmi ponuře a já jsem se té chalupy skutečně bála. Tolik strachu ve mně bylo, že jsem se k ní ani neodvážila přiblížit a po cestě vedoucí těsně kolem ní jsem nikdy nešla, ale obcházela jsem tu hrozivou chalupu širokým obloukem po loukách. I tak jsem utíkala a s úlevou jsem vyběhla na kopec, kde mě už vítal moderní domek tety Hany. Strach mě provázel velmi dlouho a později, když už jsem se odvážila jít kolem chalupy po cestě, se proměnil v nepříjemný pocit.
V čase vrcholící krize v roce 1931 moji rodiče měli už tři děti, když jsem se hlásila na svět já. Tatínek práci u Bernkopfa sice měl, ale propuštění viselo nad ním, i nad jeho spolupracovníky jako Damoklův meč. Maminka, jak jinak, byla v domácnosti a přiživovala nás jedna kravka a úroda z nějaké měřice pole. A na cestě další strávník. Tím jsem měla být já. Maminka stála před rozhodnutím, co s ním. Po poradách se ženami v okolí se rozhodla, že mě dá pryč a tajně se vypravila v ten nejsprávnější čas k „bábě“, aby mě u ní nechala. Už, už se babice chystala k zákroku, když maminka najednou seskočila s postele a utíkala i se mnou domů. A já jsem se pak v červenci 1932 narodila.
O tom jak to se mnou mělo být se však u nás nikdy nemluvilo.
Jezdívala jsem si upevňovat zdraví do Karlových Varů a čas tam strávený, byl vyplněn i korespondencí s maminkou. Od svých dvaceti let jsem bydlela jinde a teprve v tom lázeňském poklidu jsme měly možnost ledasco písemně probrat. Bylo mi už hodně přes padesát, když maminka našla odvahu a v jednom dopise popsala svou smutnou cestu k bábě, která jí měla tak zvaně pomoci. Psala mi, jak těžce šla, nohy jako závaží a jak dlouho jí trvalo těch několik kilometrů, než k bábě došla a jak před samotným zákrokem utekla. A popsala mi přesně i tu chalupu - místo, kde se vše mělo odehrát. Byla to právě ona ponurá dřevěnice, které jsem se jako malé děvče tolik bála.
Konečně jsem se dověděla důvod mého strachu. Nikdo by mi nevymluvil to, že se ve mně usadil už v prenatálním věku.
Proč jsem se cesty kolem staré dřevěnice tolik bála? No, přece jsem tam mohla přijít o život!
