Chvála tolerance
Aniž bych kohokoliv podceňoval, musím nejprve upřesnit, co to vlastně dnes budu chválit. Slovo tolerance má totiž několik významů. Dvou z nich se dotknu pouze okrajově, gró tohoto elaborátku se pak bude týkat hlavního významu třetího.
V malém Slovníku cizích slov, který má přesto 850 stran, má tedy tolerance významy tři. Pro techniky znamená rozsah přípustných odchylek určitě veličiny, což všichni stavaři, strojaři a elektrotechnici jistě chválí a kvitují kladně. I když možná se někdy, nebo i často, do krve přou s neústupnými normovači právě o rozsah těch odchylek. Lékaři a biologové pak toleranci pojímají jako schopnost organismu snášet určité látky. Zde bych si dovolil vyzdvihnout a pochválit zejména schopnost jedince fyzicky i psychicky snášet všechny nástrahy počasí, přírody vůbec a alkoholu zvláště! Na prvním místě v tom tlustém slovníku je však uvedeno, že tolerance je respektování cizího přesvědčení, cizích názorů; snášenlivost.
Takže právě tuto hlavní toleranci se tady pokusím vychválit.
Jak začít, abych nesklouzl do nějakých běžných banalit? Nebo abych dokonce zcela planě nementoroval! Chválit toleranci je třeba od rána do večera a od večera do rána, dokonce od kolébky až do hrobu, i když v tomto případě už to obráceně nejde. Chválit toleranci je vlastně snadné, ale to zdaleka nestačí. Nejprve je totiž třeba si její zárodky zasadit do všech svých nejdůležitějších orgánů, mezi něž patří nejen srdce a mozek, ale i těžko „hledatelná“ duše. A pak je třeba toleranci soustavně a pečlivě zalévat a pěstovat. A to naopak vůbec snadné není! Lidé jako jedinci i jako celé kolektivy si během svého předlouhého vývoje a dlouhé historie ve svých mozkovnách vytvořili příliš velké množství nesmyslných a sobeckých stereotypů, které snášenlivému chování brání. Svět a lidstvo se už dávno nevyvíjejí ke spokojenosti nás tolerantních – když už nechci říci „k obrazu božímu“!
Ono těch současných bohů je totiž už téměř tolik, jako ve starém Řecku či Římě. A to mám na mysli oficiální bohy náboženské a nikoliv „bohy“ všech možných ekonomických vyznání. Další toleranční zádrhel je v tom, že respektovat cizí přesvědčení je určitě snazší, než respektovat něčí jednaní. Už proto, že uznávat přesvědčení a argumenty druhých lze poměrně snadno pouze předstírat, kdežto chápat a snášet chování nepříjemných či dokonce nebezpečných sousedů - až už lokálních či velkoplošných - je jistě mnohem těžší, ne-li nemožné! Nemohu a nechci to rozvádět, protože by mě klidně někteří „hypersuper“ tolerantní mohli nařknout z … – a raději nechám tuto větu alibisticky nedokončenou!
Tolerance – jako jedna z nejvzácnějších lidských vlastností - je dokonce jakýmsi mým celoživotním mottem, ale s přibývajícím věkem i zde vidím jisté nuance a posuny v tolerování tolerance. Ona je sice opravdu osou všeho dobra a zla, ale přesto čím dál více se mi zdá, že ani tolerance nemůže být bezbřehá. Vždyť abychom mohli vést tolerantní dialog, musíme zůstat na živu a na krku musíme mít funkční hlavu! Je dokonce možné, že největším problémem lidstva je nalezení přesných hranic či mantinelů i v případě tolerance.
Za tuto svou dnešní nepříliš veselou chválu tolerance se bohužel moc pochválit nemohu a ještě se přiznám k tomu, že jsem se chystal vychválit i největší lidskou hodnotu – svobodu. Ale potom, jak se mi to „povedlo“ s tolerancí, se raději vyhnu veliké blamáži a chválu svobody si odpustím.
Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: (FrK) František Kratochvíl
