Lidská bytost
Je tomu čtyřicet dva dny, kdy jsem se ujmul. Kdy jsem se octnul na téhle Zeměkouli, v tomto světě a vy už se můžete na mne podívat. Není to zázrak? Já však o tom nic nevím a ještě dlouho nebudu vědět. Nemám ani zdání, zda se narodím. Když se človíček ujme, ještě nemá jistotu, že se narodí. Mohou o tom rozhodovat jisté okolnosti. Když se narodí, tak neví, jestli vykřikne a kde, na kterém místě, zda to bude poblíž polárního kruhu nebo u rovníku. Nezná svou maminku ani tatínka. Neví nic o tom, zda je děvče nebo kluk. Neví, co ho čeká, zda už na této Zemi někdy žil nebo je tu poprvé. Neví nic o zdraví, o nemocech, o bohatství, o chudobě, neví zhola nic.
Mohu vás ale ujistit, že vy všichni jste byli na tom stejně, jako jsem teď já. Ani vy si nic z toho nepamatujete, ani potom, co jste se narodili a začali křičet. Později jste začali vnímat, cítit, že máte hlad, že jste v pohodě nebo vás něco studí nebo bolí. Po pár měsících jste poznávali světlo, tmu, maminku, okolí, zda se něco hýbe nebo ne. Ale tahle doba jako by se z vaší paměti vymazala. Jako by v ní nikdy nebyla. Radostí pro ostatní byl první váš zoubek, první krůček, nebo když jste řekli první slovo. Netušili jste, že dospělí na vás shlíží shora a že by to tak v životě mělo být, jen pokud vám pomáhají postavit se na nohy. Další záhadou pro vás bylo, že jste ztratili možnost plavat a že neumíte létat.
Ale i kdyby mně dali tu možnost, že si mohu vybrat místo, nic bych nevěděl o tom, kde je na zemi souš a kde moře, jaká kde je teplota, amplituda, jak se střídají roční období, kde jak silné větry vanou, větříky, které člověku nevadí a hurikány, které jsou nebezpečné, neznal bych seismické zóny, a kdybych chtěl žít na vrcholcích hor, tak by mně nikdo neřekl, že jedinec v životě stoupá, jen když je zdolává, nikdo by mě před nimi nevaroval, ani před pouštěmi, bažinami či pralesy, ba ani před některými zvířaty, neřekl by mi nic o jejich síle a jedu. Tak bych nakonec stejně zvolil své místo nazdařbůh.
Stejně tak, kdyby mně položili otázku, do jaké chci rodiny. Bohatou, to ano, ale jak bohatou? Každá má své úskalí. A bohatou na co? Na lásku? Na děti? Na zvířata? Je vůbec možné se rozhodnout, zvláště když je pro vás všechno tabu.
A co říct, zda chci jen maminku nebo i tatínka. Jistěže oba, byste mi poradili, ale kdoví, zda by se mě na tohle právě zeptali.
A ani nemám tušení, že důležitá je maminka stejně jako tatínek. Že je nejdůležitější, aby se měli rádi. Aby se o mě starali, aby mě vychovávali dobrým slovem a láskou, aby mě nebili a neubližovali mně. Aby nezemřeli a nenechali mě tu samotného, když budu ještě dítětem. O tomhle všem nemám tušení. Octnul jsem se na tomhle světě, a až budu brát rozum, tak mě budou mít k tomu, abych se snažil, že celý svůj život mám ve svých rukou, že bude záležet jen na mně, na jakou příčku až vystoupám. Kam to dotáhnu, co vystuduji, s kým se ožením nebo vdám, kolik budu mít dětí, jakou budu mít životní úroveň, kolik majetku nashromáždím, jak zajistím své děti, jaká brázda za mnou zůstane, jaká pozůstalost, aby pro mne zbylo na pohřeb a na pomník.
A ke všemu budou hovořit o desateru, které dal světu do vínku muž pro dobro věci. Budou říkat, že se jím mám řídit, ale už mi nevysvětlí, proč se jím většina lidí neřídí. Budou mi říkat o náboženství, že ze mne udělá lepšího člověka. Ale které náboženství a čím mne udělá lidským, milujícím, odpovědným, citlivým, když je ve světě tolik zla?
Nic nevím o čase. Také nemám tušení o délce svého života. Že může trvat krátce nebo téměř sto roků. Ke stáru mi bude známo, že se můj život bude přirovnávat ke svíčce, která jednou dohoří. Nebudu znát datum, kdy mi přijdou típnout knot.
Když budu umírat, stačím se ještě dovědět, zda budu mít další šanci? Znovu se ujmout, znovu přijít na tento svět? Nebo se přemístit vesmírem na jinou planetu a ujmout se tam? A v jaké podobě? Ta jiskra, která zapálí život, je stálá, nezničitelná a nevysvětlitelná. Stačí spojit samčí a samičí buňky. A kdo mi na tohle odpoví? A potřebuju vůbec odpověď? Není to tabu jako zrození? Věčná víra? Není to filosofie, že vesmír je ozvěnou skutků každého jedince a jeho myšlenek? Není to filosofie, že být šťastný není záležitostí osudu. Je to věc volby?
Tak, takhle bych asi mohl uvažovat, kdybych toho byl schopen a nebyl pouhé embryo 42 dny staré.
Lidská bytost