Jsem bohužel nepoučitelný, a i když jsem se snad stokrát zařekl, že politika není má parketa, a že se už nikdy nebudu montovat do politicko-filosofických debat a polemik, zase jsem se neposlechl a píši tento možná „trochu“ provokativní elaborát.
Hned na začátku musím přiznat, že nemám na to, abych obohatil českou a tím méně mezinárodní politologii nějakými naprosto originálními myšlenkami či dokonce postuláty. A tak klidně prozradím, že už v útlém mládí jsem si dovolil přijmout v této problematice názory Karla Čapka, včetně jeho skvělé definice politiky, která je přesně dle mého gusta: „Politika je to, co dělají politikové nebo ti, kdo se jimi chtějí stát; politikové pak jsou zvláště k tomu účelu se přihlásivší osoby, jež jsou placeny za to, že dělají politiku; vlastním účelem politiky je poskytnout těmto osobám stálé zaměstnání nebo ukojení jisté ctižádosti; my ostatní pak na to platíme.“
Za mých studií na počátku padesátých let mi naše „znejedlované“ školství chtělo našeho největšího spisovatele „utajit“, ale v rodinné knihovně byly už od války velmi pečlivě uchovávány jeho Hovory s TGM, a jeho Zoon politikon se mi pak v druhé polovině padesátých let do rukou také dostal. A tady si drze dovolím rozšířit Čapkovu odpověď na dnes už možná opět zapomenutou otázku – „proč nejsem komunistou?“ Jen telegraficky a velmi zkráceně - „komunisti chtějí moc, ale lidstvo a lidé potřebují pomoc!“ Tolik Karel Čapek - a zde je mé nesmělé nebo snad i drzé rozšíření – „všichni politici chtějí moc, dokonce čím dál tím více moci, ale lidstvo a zejména lidé potřebují pomoc! Mimochodem – zde mě napadá kacířská myšlenka, že komunisti jsou asi opravdu lidé zvláštního ražení, jak říkal Julius Fučík…
Co tedy s tím? A teď teprve začíná má “správná” provokace.
Myslím, že svět a život je jeden z nejsložitějších. Co svět světem stojí, nikdy nevládla lidské společnosti většina, ale právě naopak vždy nějaká menšina nebo dokonce jedinec! Bohužel se s tím asi nedá nic dělat, protože ještě výraznější je to v každém přírodním společenství – rostlinném i živočišném. Pokud se o to ve společenstvích jeden druh, v mezinárodní společnosti jeden národ či v národě jeho nějaká vrstva pokusí, tak to po čase nedopadne dobře! Důkazy tohoto tvrzení najdeme ve všech těch společenstvích i v celé historii lidstva. Nebudu zde raději provokovat příklady s přemnožením černobýlu či dokonce kobylek a vůbec si netroufnu to dále rozvádět.
A tak – ať chceme či nechceme, jsme součástí přírody, a její zákony – včetně práva silnějšího – asi nejde jen tak obejít či dokonce odstranit. A zde si opět jako vyhlášený plagiátor dovolím velmi skepticky napsat – může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je to jediné, co proti tomu můžeme dělat! Zní to ale příliš škarohlídsky, takže to musím trochu napravit a pokusím se alespoň o pár velmi nesmělých a pošetilých nápadů, možná většinou nerealizovatelných. Ale co kdyby…?
Přírodu nikdy nepokoříme a tak je třeba si z ní brát příklad. Každá jednotlivá květinka i rostliny jako celek si dovedou najít své místo na slunci i ve stínu, na zemi i ve vodě; každý živočišný jedinec se dovede zařadit na své místo ve společenství a všichni jen trochu společenští tvorové si dovedou do svého čela zvolit nejlepší jedince svého druhu; proč by se to jednou nemohlo podařit i nám – “pánům tvorstva”? To tedy zatím byla jen tak trochu řečnická (nebo spíš písařská?) otázka, ale co konkrétně má lidstvo dělat?
Nejprve bychom si měli uvědomit, že s těmito problémy se nepotýkáme jen v našich luzích, hájích, vesničkách a městech, a že podobná dilemata řeší doslova všude. Takřka celý svět, zejména “náš” západní, je ve velké krizi morální a ta krize ekonomická je leckde až druhotná, i když různé zpětné vazby a propletence se samozřejmě musejí objevovat. Naprosto nezbytné ale bohužel i nejtěžší bude zbavit se závisti, která je příčinou všeho. Vždyť i ty všemi proklínané lži-sliby všech politiků jsou většinou proklamovány s ohledem na tuto snad nejhorší lidskou vlastnost. Závist totiž řádí jak u slibujících, tak zejména u těch, které se snaží politici získat na svou stranu. Ano, měli bychom s tím vším něco dělat.
Opravdu bychom se měli připravovat na revoluci, ale měla by to být pouze ta nejsametovější dobrovolná revoluce v našich hlavách, která by nám v nich srovnala morální hodnoty tak, aby konečně ty nejlepší mozky lidstva politika neodpuzovala, ale naopak aby je přitahovala. Znamená to samozřejmě “maličkost”, že doslova každý si to musí ve své hlavince srovnat sám. Až si každý uvědomí své možnosti, závist by měla postupně mizet. Nebude to bohužel hned, ale až se to povede, je téměř jisté, že pak i ty “neohodnotitelné” hodnoty kulturní, vzdělanostní atd. budou nejen verbálně, ale i těmi proklatými penězi oceňovány jinak, než tomu bylo a je doposud. A když jsme opět u peněz, začít by se mohlo například tím, že politické strany nebudou dostávat od státu příspěvky na své nesmyslně slibovačné předvolební kampaně. Vždyť je jasné, že v jakékoliv předvolební kampani vůbec nejde o ideje, ale o moc a o prachy, tedy přesněji – o moc a moc prachů! No – a kdyby náhodou někdy vyšlo to, co navrhuji, pak na čelná místa našeho státu se budou hlásit zcela jiní občané… A konečně budeme mít koho volit.
Změna v lidských myslích bude velmi, velmi složitá – už proto, že bohužel množina občanů ani náhodou není totožná s množinou zvanou “lid”. A kdyby mě chtěl někdo náhodou podezřívat, že jsem “nějak moc chytrej”, tak mu klidně odpovím společně se Sokratem – a ne že bych se s ním chtěl a mohl srovnávat – “vím, že nic nevím”! A tak na příklad opravdu nevím, zda naši – a nejen naši – současní politici “jdou do politiky” za mocí, nebo za prachobyčejným mamonem. Bojím se, že za obojím!
Takže přátelé – uděláme něco s názvem tohoto článku? A čím začneme? Třeba známým – “hoď kamenem, kdo jsi bez viny”!
Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: FrK Kratochvíl
