Jeho Veličenstvo zloděj salámů
Co mě mrzí nejvíc, jak rychle přišel Rex na chuť lidskému jídlu. A kdo ho na ně naučil? Samozřejmě má milovaná maminka! Marně jsem na ni apeloval, žádal ji, zakazoval i přikazoval, ať ho jen proboha nekrmí od stolu tím, co právě jí.
„Jsem snad krkavčí matka? Přece ho nenechám trápit hlady, chudinku malýho, podívej se na ty smutný oči, jak prosí a brečí! Vždyť ty mu určitě nedáš ani najíst, jak tě znám!“
Jistě… Zbytečně jsem argumentoval, že kdyby měl tedy opravdu hlad, asi by žral granule v misce, místo toho aby je pyšně obcházel jako páv a tvářil se, že žrát něco podobného je pod jeho královskou úroveň. Zmetek jeden! Pěkně rychle si omotal matku kolem drápku.
Většinou jakoby mimochodem přijde do kuchyně, když zrovna jíme. Poslušně si sedne na zem v uctivé vzdálenosti a tiše kouká. Když na něj občas mrknu, hned smutně nakrčí obočí a v očích má takový zvláštní výraz, který lze stěží popsat slovy. Každý, kdo má psa, ale přesně ví, o čem mluvím. Jaká bezcitná povaha by mu odolala?
Já.
Proto přichází na řadu druhá fáze. To se milý chlupáč posouvá pomalinku ke stolu. Kousíček za kousíčkem, ale pozor, kdepak nějaké plížení! Schválně dává najevo: Podívej, tady dole jsem! Kňučí, funí, nohama škrábe po zemi, a jakmile se znova uvelebí do sedu, zapojí do hry i jazyk, kterým si bez přestání olizuje tlamu. Mlask, já chci svůj díl!
Pokud i tohle citové vydírání selže, nastává už přímý fyzický útok! Položí mi hlavu do klína a jen smutně odfrkává a kulí oči. Z tlamy mu přitom zapáchá tak krásně, že má člověk rázem větší chuť k jídlu.
Jindy zase zničehonic objevím zpod ubrusu vykukující velký čenich a slyším teskné kňučení a plačtivý nářek. V tenhle moment bych musel matku asi jedině připoutat k židli, aby jí nezačaly kusy snídaně, oběda či večeře po hrstech padat na zem. A Rexíček žere a žere… že div nepraskne.
V souboji jeden na jednoho se uchyluje k lstivější metodě. To s přehledem hereckého barda předstírá nezájem o vše kolem a jen netečně polehává a pospává. Večer po práci si takhle otec chystal jídlo. Vytáhne pivo, sáhne pro chleba, z linky vezme nůž a z lednice šišku salámu.
Vše si srovná na talíř za Rexova znuděného dohledu. Otvírák! Vzpomene si a vstane od stolu, na moment se otočí a lup, to už jenom slyším: „Rexi! Ty hajzle! Já na to měl takovou chuť!“
Když dorazím na místo činu, je už dávno po všem. V kuchyni odpočívá vše na svém místě, pouze ta šiška salámu chybí. Rex schovaný v obýváku za křeslem dvakrát hodil ohryzkem a tatíkova večeře je fuč. Prostě zloděj jak vyšitý! Počkal si na vhodnou příležitost, packami se zapřel o stůl, do zubů popadl tučný úlovek a hezky rychle se vypařil. Vše během několika sekund a bez sebemenšího hluku! No řekněte sami, nemilovali byste takového psa?
