Měl jsem pár týdnů po operaci srdce. Trojitý by-pass se tomu říká. Seděl jsem v čekárně v kladenské nemocnici. Nebyl jsem tam sám. Naproti mně seděly dvě starší dámy. V mých letech. Měl jsem divné myšlenky. Radost se mísila s prožitkem kardiochirurgického sálu. Měl jsem strach, ač jsem se cítil mnohem lépe. Jen rozřezané kosti bolely. Zaháněl jsem myšlenky na operaci. „Hlavně aby ty báby nezačaly s nemocema,“ pomyslel jsem si. Jakoby mne slyšely.
„Paní, já měla klinickou smrt!“ začala ta baculatější. „Už je to tady“, zbledl jsem. Druhá dáma, ta vychrtlá, radostně vzkřikla:
„To je zajímavé, paní, vyprávějte!“
Baculatá se rozhlédla, zastavila na chvíli pohled na mně, a začala:
„Najednou jsem byla mimo. Veliký tunel, šla jsem v něm, vzadu zářilo veliký bílý světlo.“
„Co dál?“ zvědavě se ptala vychrtlá.
„Spatřila jsem zástup lidí, duší, a jedna na mne volala: 'Paní Hanousková, ještě nepřišel váš čas. Vraťte se dolů. ' A tak jsem tady v čekárně.“
Začalo mne píchat na prsou. A ta vychrtlá se nadšeně ozvala: „Já měla taky klinickou smrt!“ Marně jsem uhýbal očima. Začala zjevně vyprávět i pro mě.
„Byla jsem v bezvědomí, šla jsem po cestě do velikého tunelu…“
„Jako já!“ skočila jí do řeči baculatá. „…a na jeho konci zářilo veliký světlo jako měsíc!“ „Jako u mě!“ přikývla baculatá.
Vychrtlá pokývala hlavou, pomlaskla a vyprávěla dál:
„Vzadu stál zástup duší…“ „Jako u mě!“ nadšeně opět vzkřikla baculatá. „A jeden pán, tedy duše, mi laskavě pokynul: ' Jděte zpátky, paní Nováková, váš čas ještě nepřišel', a tak jsem tady v čekárně!“
Dámy na chvíli ztichly a já se těšil, až mne pan primář Povolný zavolá. Netěšil jsem se dlouho. Chvíli si dámy vyprávěly, jaký to bylo klidný a veselý za minulýho režimu, jak okresní tajemník dal baculaté k Mezinárodnímu dni žen bonboniéru a mýdlo, a ta vychrtlá vyprávěla, jak jí dal soudruh Brežněv pusu.
„Pane Fousek, vy jste měl taky klinickou smrt, že? Četla jsem něco o vás v novinách!“ Jedovatě se na mne náhle otočila baculatá.
Přemýšlel jsem, co říct. Zčistajasna jsem vyhrkl, abych je potěšil.
„Ano! Měl!“ Dámy zpozorněly a upřely na mne dychtivé zraky.
„Vyprávějte“, žadonila vychrtlá. Začal jsem.
„Šel jsem pomalu tunelem a vzadu zářilo veliký světlo!“
„Jako u nás“, divily se obě dámy.
„Spatřil jsem zástup duší. Stály vedle sebe, všechny měly šedé obleky.“
„Ty naše taky! Jako u nás!“ ozvaly se pacientky.
„Vzadu, nad zástupem stála veliká socha Vladimíra Iljiče Lenina!“
„To my jsme tam neměly!“ téměř společně vzkřikly překvapené dámy.
„Já, ano! A najednou vystoupil ze zástupu šedý pán s červenou kravatou, vztáhl ruce a volal na mne: 'Soudruhu Fousku, soudruhu Fousku, pojď mezi nás! '“
Dámy ani nedýchaly.
„A co jste mu řekl vy?“ ptala se vychrtlá s rozzářenýma očima.
„Já jsem řekl: Soudruzi, já se na vás vyseru, já jsem radši na zemi'. A tak jsem tady s vámi v čekárně.“ V místnosti se rozhostilo ticho.
Později mi primář Povolný říkal: „Pane Fousku, nevíte, co se stalo těm dámám před vámi? Oběma se zvýšil tlak.“
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
Klinická smrt