Život je tragikomický
S jakým člověkem si raději poklábosíte – s pesimistou nebo optimistou? Přirozeně že s optimistou, všichni se rádi bavíme, odpočineme si od svých starostí. A nezáleží na tom, že nám i pesimistovy názory mohou někdy připadat zajímavé. Stejně raději strávíme víc času s tím, s kým se můžeme uvolnit, pobavit se, zasmát.
V tvorbě to platí úplně stejně. Jistě, může nás zajímat odborná literatura, určitě nás nadchne napínavá detektivka, překvapí důmyslná sci-fi, ale obecně vzato se budeme s největší chutí stejně vracet k takové literatuře, u které jsme si odpočinuli, která nás pobavila. A když vám nyní položím otázku: Jakým způsobem relaxujete? Hromádka různorodých odpovědí bude mít jeden společný faktor: když zapomínáme na starosti, podaří se nám uvolnit, bavíme se. Autorův cíl je tedy ČTENÁŘE POBAVIT.
Dosáhnout toho lze několika způsoby, ale dva jsou nejzásadnější. Ten těžší spočívá v tom, že dílo musí zaujmout něčím jedinečným, musí čtenáře vtáhnout a nepustit. Ten lehčí, snadněji aplikovatelný, závisí na zdánlivě jednoduché záležitosti: humoru. Pobavit se u knihy zkrátka znamená se u ní zasmát, třeba jen tichým vnitřním zachvěním, ale zasmát. Protože když po dlouhém únavném dni odložím na noční stolek knihu, u které jsem se zasmál, velice se rád budu k ní a k jejímu autorovi vracet.
Někteří autoři zveličují čtenářovu potřebu smíchu natolik, že dokonce tvrdí, že nejideálnější stav nastává, když autor dokáže zlehčit i zcela vážné záležitosti. Vedli jsme na toto téma spor (a nedořešili jsme ho) na jedné přednášce s Michalem Vieweghem, jenž natolik cení ironii, že prý i když muž vyznává ženě lásku, vyplatí se to vzápětí popřít nějakým bonmotem. Nezdálo se nám to. „To ale potom nic není doopravdy,“ popírala jedna z posluchaček, zřejmě stejně jako já milovnice dramatu.
Nejde o to, aby se upravovala pravda, ale spíš o jisté vyvážení zoufalství a radosti. Vložit za smutek naději, smířit se s údělem, který nás celý život vynáší nahoru a zase pouští dolů. S podobnou nadsázkou popisoval Arnošt Lustig i hrůzy druhé světové války, např. v jinak strhující povídce se zmíní o smrti svého otce způsobem: „táta vyletěl komínem“. Všimněte si, že i v tomto na první pohled lehkovážném tvrzení existuje smutek chlapce, který ztratil otce – a hlavně jak. Něco na na těch tragikomických příbězích zkrátka je, slaví úspěch dost často. Zapisují se do srdce zřejmě ze dvou důvodů: mají hluboký podtext a ještě dokáží povznést. Mají ho rádi čtenáři, autoři ale i diváci a herci. Cituji slovy herečky Niny Divíškové: „mám nejraději role tragikomické, protože život je tragikomický.“
Cvičení na doma: popište jakoukoliv tragikomickou situaci.
Život je tragikomický