Legionářský deník Rudolfa Čmejly – 3
HISTORICKÉ POZNÁMKY
Nejprve bude na místě zmínit se o dlouhé historii 6. hanáckého pluku, v němž sloužil náš Rudolf Čmejla – ta se začala datovat již na konci třicetileté války. Z trosek vojsk, která opouštěla bojiště tohoto třicetiletého konfliktu, vytvořil totiž braniborský kurfiřt pluk o osmi rotách, schválený patentem z roku 1655, který se měl účastnit tažení proti Polsku a Švédsku. O jedenáct let později (1661) přešel tento útvar do císařských služeb – a jako takový se účastnil válečného tažení proti Turkům, zejména na Slovensku, v Uhrách a Bosně. Během staletí, v nichž si vysloužil ostruhy, se posouval po celém území monarchie, působil i v Praze, prošel „křtem ohněm“ i ve válkách s Friedrichem Velikým o Slezsko a nescházel ani v protinapoleonské koalici, dobýval mimo jiné i Vídeň, obsazenou Francouzi roku 1809 a táhl i na válčiště k Aspernu (1809), kde rakouská armáda Napoleona přesvědčivě porazila. O tehdejším konfliktu svědčí mimo jiné i Napoleonův komentář: „Kdo neviděl Rakušany u Aspernu, neviděl nic velkolepého“. Od roku 1830 verboval pluk nováčky na území olomouckého kraje a čas od času pobýval v Olomouci. V revolučním roce 1848 byl nasazen v pádské nížině a jeho podplukovník von Schützenal povzbuzoval své muže slovy: „Hanáci držte se!“ Toto zvolání bylo tedy v češtině vyšito na plukovní prapor. Tak bylo natrvalo tomuto pluku připsáno adjektivum „hanácký“. Na ruské frontě se stal tento vojenský útvar účastníkem bojů u Bachmače (8.-13.3.1918) a u Charkova.
Krom konfliktu na stanici Marianovka se na dlouhé trati magistrály zapojil do bojů u Tlumeně, Kunhutu, u Jekatěrinburgu a u Irkutska a střežil četné tunely na transsibiřské magistrále. Po příjezdu do Vladivostoku se nalodil na loď Prezident Grant a jeho příslušníci byli vyznamenáni Čs. Válečným křížem 1914-1918 a Francouzským válečným křížem. Pluk sídlící v Olomouci se zasloužil i o vybojování slovenských hranic na jižním Slovensku – což mu slovenští bratři „nezapomněli“. Právě tak jako železničářům, kteří nahradili na slovenských tratích sabotážníky maďarského původu a učitelům, kteří doplnili stav pouhých čtyř stovek pedagogů slovenského původu, kteří ovládali vlastní jazyk. Nebýt Československé republiky, stačila by jediná generace a takzvaná „Horní země“ by byla pomaďarštěna.
Bitvy u Bachmače se střelec Čmejla dotkl jen letmo. Historická úloha udržení železniční stanice v Bachmači spočívala zejména v tom, že československým legionářům hrozilo z německé strany obklíčení. Na Ukrajině se totiž – vesměs v okolí Kyjeva – nalézalo 42.000 mužů, zejména první divize legií, které se měly přesunout na magistrálu. Sovětské Rusko přitom zradilo dohodové mocnosti, uzavřelo brestlitevský mír (3.3.1918), takže si Němci počínali v zemi stižené revolučními zmatky dle vlastní libovůle. Mimochodem německé vojsko mohlo zabránit zamýšlenému přesunu Čechoslováků na francouzskou frontu. Přitom obrana železničního uzlu byla svěřena jen dvěma plukům, zatímco Němci útočili na stanici celým sborem, tedy početně náramnou převahou. Za záchranu legií zaplatilo životem– podle některých pramenů – třista mužů a několik stovek tu bylo více nebo méně zraněno.
Pro další vývoj událostí byl střet s německými vojsky jen základem všeho, co se mělo odehrát v nejbližších dnech. Došlo na 14. květen 1918 – a 6. pluk, v němž sloužil Rudolf Čmejla, stál ve stanici Čeljabinsk. Od milého pisatele deníčku se toho mnoho nedozvíme – byl zraněn projíždějícím transportem jeden legionář, ale my jsme byli s Němci „brzy u konce.“ To stačilo na jedno namočení pera v kalamáři. Bodejť – když milý Rudolf netušil, co se odehraje v nejbližších dnech, týdnech a měsících. Tímto okamžikem, jak uvidíme, bylo rozhodnuto, že legie se do Francie nebudou vydávat, ale obsadí naopak 9288 kilometrů trati a zahájí, když jim byla vnucena do ruky zbraň, boj o skutečnou republiku – nejen fyzicky, ale i mediálním prosazením myšlenky československého státu.
Tedy onoho květnového dne postávaly na čeljabinské stanici hloučky netrpělivých legionářů, neboť ruská strana s pohybem vojsk po magistrále nepospíchala. Najednou dorazil z opačné strany vlak plný zajatců maďarského, rumunského a německého původu – pospíchal přirozeně na západ, aby se jeho osazenstvo připojilo k nekonečnému válčení na francouzské frontě. Souprava se zastavila a chlapci s červenobílými stužkami viděli do tváří ubožáků, kteří s nimi ještě před časem bojovali bok po boku. Tentokrát se nacházeli vojáci protivného tábora v dosti zuboženém stavu – a legionáři se s nimi podělili o chléb a tabák. Když tedy obdarovaní nasedali do rozjíždějícího se vlaku, kdosi z jednoho vagonu vyhodil kus železa a poranil jednoho z mužů šesté roty – střelce Ducháčka, který patřil do stejné roty jako náš Čmejla. Chlapec se zhroutil s těžkým zraněním a v bezvědomí.
Člověk ani z mravního ani z vojenského hlediska toto chování nepochopí. Jak se ukázalo, šlo o maďarského zajatce, který si sliboval ještě před odjezdem, že „vyřídí“ jednoho z Čechů. Strážní přirozeně nelenili, vlakovou soupravu zastavili a hoši se zbraněmi v rukou žádali o vydání viníka. Zajatci se k výkonu spravedlnosti neměli, chovali se, jak ukázalo následné šetření, vyzývavě a vzpurně, dokonce se chtěli s ozbrojenci prát – k duelu však nedošlo. Maďara nakonec vydali a legionáři ho na místě „popravili“. Což se nelíbilo místnímu sovětu, který dal zatknout všech deset strážných. Pro ešalony na nádraží to byla výzva k odplatě. Vyrazili tedy následujícího dne a obsadili nejen město, ale i železniční stanici. Nakonec místnímu sovětu nezbylo, než škemrat o opuštění železniční stanice. Mimochodem neuplynulo víc než pár dní a legie se triumfálně vrátily na místo činu.
Sovětská moc ovšem neškemrala – Lev Trockij odpovědný za vojenské operace, požádal o okamžitě odzbrojení chlapů na magistrále, tedy dvou divizí dobře vycvičených válečníků – a to v zemi de facto nikoho. Legie se tedy roztáhly po magistrále; telegram lidového komisaře z 25. května nařizuje:
„Za žádnou cenu nevyhovujte prosbám, ani dispozicím Čechoslováků, zejména:
1. nedávejte jim parostroje,
2. kdyby si je brali násilím, nastrojujte československým vlakům železniční katastrofy,
3. nedovolte Čechoslovákům užívat k rozmluvám ani telefonních ani telegrafních aparátů,
4. nedovážejte Čechoslovákům žádných zásob,
5. upozorňuji, že každý železničář, který prokáže Čechoslovákům jakoukoliv pomoc, bude vyhozen z řad železničářů a bude odevzdán soudu.“
To již bylo vyhlášení války. I došlo k útoku dvou vlaků na stanici Marianovka, v níž stál týž ešalon, který vyvolal trestní stíhání – tedy 6. hanácký pluk. Ani tehdy ještě Rudolf Čmejla nedomyslel závažnost událostí, k nimž v tomto okamžiku došlo. I spokojil se s pouhým konstatováním, že nás „dnes“ ve stanici Marianovka napadli bolševici – jen na nádraží jsme napočítali 150 jejich mrtvých těl. Mimochodem tento vlak napadly rovnou dvě bolševické vlakové soupravy, s vysloveným pokynem, aby dali našim legiím „za vyučenou“. Ve vlakové soupravě sovětů byli ovšem zejména němečtí a maďarští zbolševizovaní válečníci. Jak se píše v historických dokumentech, sotvaže rudé vlaky dorazily ke stanici, začaly zfanatizované jednotky postřelovat kulomety. Legionářské kulomety ovšem vykonaly své – likvidovaly houfy kolem trati, dříve než se stačily rozvíjet do rojnic. Na 250 bylo oficiálně padlých, 128 upadlo do zajetí, zbytek uprchl do okolních lesů. Jak naložili legionáři se zajatými německými a maďarskými bolševiky si dovedeme domyslet. Čechoslováci platili za vítězství 28 životy a 15 raněnými.
Není nezajímavé, že po dvou desetiletích bolševici odměnili Lva Trockého ranami sekyrou v mexickém exilu. Krom toho působila v této hře prodloužená Trockého ruka - člen Vojenského revolučního výboru – V.A. Antonov Ovsejenko. Pozoruhodná postava již od časů říjnové revoluce – byl organizátorem převratu z 25. října, nebo chceme-li 7. listopadu. Měl totiž, jak bylo dohodnuto, vyslat lodi Aurora signál červenou lampou z Petropavlovské pevnosti. Dostavil se sice včas na místo, ale nejprve nenašel příslušnou petrolejku, když ji objevili, nebyla červená, a když našli červenou, nebyl v ní petrolej. Aurora tedy bezhlavě vystřelila k Zimnímu paláci bez signálu. Antonov Ovsejenko se tudíž vydal k Zimnímu paláci, aby pozatýkal Kerenského vládu. Kerenskij ovšem uprchl včas a emigroval, Ovsejenko tedy pozatýkal zbytek vlády, sestoupil s ní do přízemí – zpozoroval ovšem cestou znásilňování žen, a otevírání baterií lahví s alkoholem. Chtěl učinit pořádek, vrátil se na místo činu, podnapilí strážci paláce byli vyměněni, ale jejich nástupci rovnou mířili do sklepů s alkoholem a zatím se zatýkaní ministři vypařili.
Čili, kdyby měli původci převratu dostatek rozumu a zhodnotili první okamžiky velké revoluce, mohli si prolongováním prvopočátečních revolučních malérů představit i konec tohoto dějství. Návratu ovšem nebylo – a Antonov Ovsejenko pracoval po válce v sovětských diplomatických službách (shodou okolností) v Praze, (1924-1928) kde o významných událostech mohl potkávat české legionáře v uniformách. Pracoval tu co by obchodní přidělenec. Podíval se i do Litvy a do Španělska, roku 1937 se stal lidovým komisařem pro justici, aby byl v následujícím roce sám odsouzen pro přátelství s Trockým a 10. února roku 1938 popraven.
Aby však byly paradoxy dějin úplné, nezbývá než připomenout vrchního velitele legií na Rusi – generála Jana Syrového. Ten dospěl v Čechách k postu ministra obrany. Stal se do jisté míry ikonou dějin, protože s černou páskou přes oko připomínal národu Jana Žižku. Armáda byla sice před Mnichovem ve stavu plném odhodlanosti a statečnosti – ale žádné překvapení se nekonalo. Po válce byl tedy generál Syrový odsouzen, protože každá doba vyžaduje své obětní beránky. Jeho zapomenutý hrob se nachází na hlavní cestě napříč Olšanskými hřbitovy v Praze.
O TOM, CO PŘIŠLO POTOM
Teprve 30. listopadu 1920 byla ukončena evakuace 56 tisíc legionářů ze sibiřské magistrály. Národ již žil jinými problémy, byl již dva roky občanstvem samostatného státu – a chlapci (Rudolfovi již bylo 23 let) se vraceli, tak říkají "po sezóně". Jejich kolegové s francouzskými modrými uniformami a rudými barety obsazovali již roku 1919 Bratislavu, válčili na jižním Slovensku, kde obsazovali typicky uherský Žitný ostrov, protože hranice, vyměřená ve Versailles, vedla podél toku Dunaje. Další prapory obsazovaly Těšínsko, jehož se polské ozbrojené síly odmítaly vzdát. Jeden z našich předků, karvinský zahradník a hrobník během bojů o tuto oblast ukrýval zbraně v jedné z hrobek hřbitova v Karviné. Nevyzradil ani pod namířenými flintami místo tajemného úkrytu.
Celé Slovensko mělo k dispozici jen 430 učitelů, kteří ovládali slovenštinu, a nebýt pomoci českých dobrovolníků, během jediné generace by maďarizace tohoto území byla triumfálně ukončena. Ministr pověřený správou Slovenska, Vavro Šrobár, cestou do Bratislavi uvízl v Jablunkovském průsmyku; nebýt razantního vystoupení českých ajznboňáků, kteří obsadili slovenské tratě, nejspíš by pan ministr čekal kdesi před Čadcou dodnes.
Rudolfa ovšem doma nikdo nečekal – pekařská firma v Roudnici přišla "na buben" a z dívčin na Rusi zůstaly mladému střelci jen vzpomínky. Dozajista ze sebou zanechal i nejednoho potomka českého rodu. Tehdy, při reorganizaci státu, se vláda nejspíše nemohla než spolehnout na příchozí hrdiny – obsazovala jimi posty ve státní službě, marodům s nenávratným poškozením poskytovala trafiky. Tedy na všechny příchozí se nahlíželo pojednou jako na "trafikanty", zprvu s pocitem naplněné spravedlnosti, později se závistí, což v citlivém mládenečkovi vyvolalo smutnou odezvu. Tak i Rudolf Čmejla byl povolán do Finanční služby coby strážce hranic a zároveň jako ochránce celního prostoru. Pro něho to platilo v prostoru od Bohumína po Český Těšín.
Rudolf se brzy oženil s Annou, rozenou Bukovčanovou, kultivovanou to paní, původním povoláním modistkou. Ta brzy pochopila, že mladý muž bude vyžadovat tolerantnost, trpělivost a pro sebe dostatek volnosti. Na druhé straně, jak potvrzovali osobní svědkové, nepostrádal mladý financ ani šarm a kouzlo osobnosti. Tedy ve služebním poměru i v rodině mu mnohdy procházelo mnohem víc než ostatním jeho vrstevníkům. Po válečných prožitcích se jednou za čtvrt roku "utrhl", pominul službu a na týden či deset dní se vytratil. Po návratu "zpráskaného psa" docházely pak paní domu upomínky, dlužní úpisy za taxíky či útraty v ostravských putykách nejrůznějšího kalibru. Pak nastal pro hříšníka čtvrtletní půst, plný pokory u rodinného krbu, zatímco Andulka se podle adres věřitelů dozvídala, kde její manžel demoloval rodinný rozpočet.
Na osamělé strážnici nedaleko Bohumína, kde hospodařili a bydleli všichni "financi", se věnoval dětem, přinesl z Ruska hru zvanou "gorodky", u nás "špačky". Šlo a jde o prapodivnou hru, spočívající v ostřelování nejrůznějších klacíků, odpálených dřevěným špačkem. Na samotě, poněkud izolované od ostatní vsi, se odbývaly společenské radovánky. Rudolf zplodil tři dcery a ještě později se mu narodil nedonošený, ale toužebně očekávaný synek, který bohužel zemřel po několika hodinách marného lapání po dechu. Milý Rudolf nesl tuto ztrátu velmi těžce. S rakvičkou v náručí putoval sám na hřbitov a tuto cestu mu nejspíš nikdo nezáviděl.
Ani dohled nad státní hranicí se neobešel bez rizika. Tlupy pašeráků převážely odjakživa přes zelenou hranici – a ve velkém – zboží všeho druhu, většinou potraviny. Síť zvědů zaznamenávala, kdy a kudy pojedou a financové, tedy často právě náš Rudolf, nastražovali léčky. Nejednou došlo i k přestřelkám, ne nepodobným filmovým dějům z divokého západu. Když se tedy odkudsi ze zelených cest ozvalo hromobití jako o benátské noci, rodiny celníků trnuly, kdopak to "chytí" zrovna dnes. Jindy, když se kolem dvacátých let prostřílel mnohonásobný vrah Lecián, bylo zahájeno celostátní pátrání a do obecné mobilizace povolali i našeho Rudolfa. Jak dokládají pamětníci, byl Rudolf veskrze též grand a kvalír. Když ve třicátých letech sužovala národ krize, bída a nezaměstnanost, zoufalci, kteří měli hluboko do kapsy, nakupovali "chléb náš vezdejší" v sousedním Polsku. A tu se z našeho celníka stala nevidoucí a neslyšící bytost.
První republika ale netrvala věčně. První dvacetiletí, pro Rudolfa vlastně jen osmnáct let, uplynulo jako voda. Češi museli vyklízet po mnichovských dohodách Těšínsko. Zprvu pro Polsko, vzápětí pro německé sousedy a finanční stráž, která hranici držela do posledního okamžiku, se musela stěhovat do vnitrozemí během několika hodin. Nová hraniční čára probíhala v novém prostoru Čmejlova života poblíž Frýdku-Místku a Janáčkových Hukvald, kde našla rodina nový domov. Určitou dobu sídlili manželé s dětmi dokonce v sále hospody, kde malá dítka zvládala mistrovství kulečníku. V té době se Rudolfovi povedl zcela výjimečný kousek; sloužil na hraniční čáře nedaleko Hukvald, když v tichosti té samoty zaslechl vzdálenou muziku. V nedaleké vsi totiž pořádali candrbál a náš kvartální piják toto pokušení nezvládl. Aby neztratil nic ze svého šarmu, jal se žehlit kalhoty a v nastalém spěchu zapomněl vypnout žehličku. Opustil služební prostor, za jehož hranicí se nacházela Velkoněmecká říše a až s notným zpožděním se tu dostali ke slovu hasiči. Služební bouda vzplála jasným plamenem. Milého Rudolfa přivolaní policisté nalezli v mírně podroušeném stavu v kole stejně společensky unavených tančících párů. To se již milý financ zbavil i služebního kabátu a jeho pistole s opaskem visela na věšáku. Člověk, který pamatuje protektorátní poměry, jistě shledává, že došlo k maléru neskutečného dosahu.
Díky obecné oblíbenosti – i u nadřízených finančních orgánů – nebyl trest až tak velký. Na jeden rok dostal "dištanc" ve služebním poměru a celý rok bez uniformy musel milý Rudi sloužit na výkopových pracech. Na tento čas vzpomínala jeho paní do svých posledních dnů jako na nejskvělejší etapu vzájemného soužití. Milý kopáč se ani jednou nenapil, trpělivě si odpracoval zasloužený úděl až do okamžiku, kdy mu byla znovu vrácena čest i uniforma. Toho dne se vrátil domů ve vší parádě, ovšem, jaksepatří unavený.
Leč i finanční služba v těchto časech měla jednoho dne skončit. Financ Čmejla byl jednoho dne převeden na obecní úřad a bylo mu svěřeno vydávání potravinových lístků. Muž, který byl zvyklý pohybovat se na hraně mezi životem a smrtí, se tedy přizpůsobil svým zvyklostem a začal si pohrávat s hazardem, do něhož vsadil vlastní život. Připsal si do obce rodiny, které tu jakživ nebyly a nejspíše ani neexistovaly. Vybíral potravinové lístky a předával je osobám, které znal a jejichž příbuzní trpěli v koncentračních táborech. Z celého souboru si nejspíš ponechal jen takzvané "tabačenky", protože milý Rudolf byl až do posledního dechu silným kuřákem. Starou pravdu, že dobrý čin musí být po zásluze potrestán, si ověřil až po skončení války. Nastal totiž čas "vymítání zla", pátrání po kolaboraci s nacismem, kdekdo leckoho podezíral; najmě na Těšínsku, kde občané byli víceméně donuceni přijmout takzvanou "volksliste", tedy německé občanství třetí kategorie. Žili totiž v Říši, ale takřečená "trojka" znamenala tolik co genetický odpad. Tehdy si chtěl milý Rudolf nechat pro čistotu své pověsti potvrdit, že vyživoval rodiny stíhané nacisty. Nikdo z těch, kdož se měli i v protektorátu lépe než sousedi, nebyl ochoten stvrdit dary někdejšího finance, který tehdy žil denně pod Damoklovým mečem trestu smrti.
S obnovením hranic první republiky se tedy znovu vynořila dávná státní hranice, přirozeně i s financi. Rudolf se vrátil do Českého Těšína, i když světlo naděje Únorem 1948 pohaslo. Rudolf si tedy pořídil mandl a jal se věnovat žehlení velkého prádla široširého okolí. Ovšem jen do momentu, než stát počal likvidovat šmelináře, podnikatele a zbohatlíky. Tak došlo i na mandlovnu, jejíž zařízení, přirozeně za pár švestek, zakoupily služby města Těšína. To se již v nouzi jala i paní Čmejlová přivydělávat malými obnosy provozováním trafiky. Jednoho dne roku 1961, při zastávce na místní poště, padla jako podťatá. Srdce vypovědělo službu a smrt byla okamžitá. Nějaký čas se milý Rudolf potloukal městem, dokonce pracoval i jako vychovatel v internátu a posléze opustil svůj rodinný byt a přestěhoval se k velmi prosté, jednoduché paní, žijící v suterénním bytě. Tam si Rudolf už jen vzpomínal na mladá léta, na magistrálu, na ušlechtilost své zesnulé Anny. Jeho život ztratil horizont, byl fakticky bezdomovcem v péči ženy, která se pohybovala mimo jeho obzory. A odsud také putoval na poslední pouť do domova důchodců, kde jednoho dne nadobro usnul... Jako ostatně všichni hrdinové magistrály, takže o romantice a dalekých cestách už vydávají svědectví jen opuštěné koleje či "bájná vyprávění starců", jak by napsal Kosmas. A také deníky, z nichž jeden po rovných sto letech jsme právě uzavřeli.
Zapsal Slavomír Ravik, jenž se s Rudolfem osobně poznal a z jeho vlastních rukou legionářský deník převzal.
Pokračování příště...
Deník legionáře Rudolfa Čmejly - 1
Deník legionáře Rudolfa Čmejly - 2
Slavomír Pejčoch-Ravik
