Oblékání očima laika V rámci nového trendu, že nejvíce se ke všemu vyslovují ti, kteří o tom nic nevědí, jsem se rozhodl vyjádřit se k oblékání. Nejen, že jsem absolutní laik, ale je to ještě horší, nikdy jsem neprojevil zájem se o uvedeném něco dozvědět, nikdy mne to nezajímalo.
V mládí mě oblékala, myslím tím nákup a výběr ošacení, matka, včetně vlastních originálních výtvorů jako svetrů, kulichů, rukavic, přešíváním sak a kalhot. Později jsem si i něco sám koupil, jako boty, sako, kalhoty, ale vždy jsem koupil hned první nabídku prodavačky. Nikdy jsem si sám nekoupil košili, dodnes nevím míru u krku, která je prý k tomu potřebná.
Péči o mé oblečení po matce přebrala moje manželka. V žertu jsem jí jednou řekl, jak oceňuji to, že na mně viděla jiné věci než oblečení, protože jinak bych snad neměl šanci se s ní ani seznámit. V její odpovědi, že v té době v podstatě nebyly rozdíly v oblečení věkových vrstevníků, je vystiženo oblékání té doby.
Zřejmě každá doba má určité charakteristické rysy, všiml jsem si z filmových dokumentů z počátku minulého století, že muži se po ulicích pohybovali většinou v oblecích s kloboukem na hlavě. Stejně tak ženy byly oblečeny velmi pečlivě, dle mého důstojně.
Celou svoji profesní kariéru jsem prožil v kanceláři a nepamatuji jiné oblečení než sako, košili, kravatu, někdy oblek, tmavé polobotky, nikdy však triko, vytahaný svetr či jiné módní kreace. Tímto vývojem jsem zřejmě předurčen nechápat současné oblečení některých mužů a žen. Zejména mě dojímá ta barevnost, která se zřejmě z maškarních bálů a průvodů masek přestěhovala do normálního života. Viděl jsem i muže v obleku s červenými botičkami, stejně červenými jako má náš vodník u jezírka na chalupě.
Respektuji, že do značné míry nikdo nemůže za svoji postavu, včetně korpulentních dam. Nechápu však, proč na tuto skutečnost upozorňují od volby kalhot místo sukně a ještě kalhot bílé barvy, a když už zvolí tu sukni, proč to musí být ta mini, která je pokračováním zřejmě se vší silou na sebe nataženého všeobjímajícího trika místo halenky. Vždyť i ty ne zrovna Twigy se mohou pohybovat s grácií, jak předvedla Helenka Růžičková ve filmu Slunce, seno a jahody…
Ale jak jsem přiznal, asi jsem staromódní, pozoroval jsem to i na dovolených u moře. Byli jsme s manželkou opakovaně v hotelu, který má mimo restauraci též něco jako bar s nápoji přímo u pláže. S manželkou tam chodíme zásadně poté, co již z nás nekape voda po koupeli, beru si košili s krátkým rukávem, manželka takový přehoz a jdeme tam v lehkých sandálech. Stejně tak tam chodí všichni naši věkoví vrstevníci, bez ohledu z jaké jsou země.
Druhou skupinu tvoří lidé jiné věkové kategorie, chodí tam vesměs rovnou z moře, bosí nanesou písek na vydláždění u baru a stolečků, zásadně jen v plavkách, ze kterých teče voda. Ti dobře živení muži mně připomínají manžela Helenky Růžičkové v uvedeném filmu. Zda si také otírají ruce o to panděro, nevím, odvracím zrak, stejně jako od pohledu na ty dobře živené dámy, neboť hrozí, že každým okamžikem ty podprsenky na nich prasknou a změní se v čepice pro žokeje.
Na jiné dovolené jsem byl svědek toho, že při vstupu na večeři tam zřízenec nevpustil muže, pokud neměli dlouhé kalhoty. Později jsem se ho zeptal, co se děje v situaci, že by ten muž neměl s sebou dlouhé kalhoty. Tak mu je na dobu pobytu půjčíme, byla jednoduchá odpověď.
Doporučoval bych tento návod české televizi-zpravodajství. Často tam posadí lidi ve vytahaných tričkách a svetrech. Taky by mohli mít čisté vyžehlené bílé košile a půjčovat jim je na dobu vystoupení.
V rámci nového trendu, že nejvíce se ke všemu vyslovují ti, kteří o tom nic nevědí, jsem se rozhodl vyjádřit se k oblékání. Nejen, že jsem absolutní laik, ale je to ještě horší, nikdy jsem neprojevil zájem se o uvedeném něco dozvědět, nikdy mne to nezajímalo.