Jeden muž a jedna slečna Oba byli staří. Muž i slečna. Žili v domě, který pamatoval staré lepší časy. Od té doby něco vody uplynulo a nikdo se o dům příliš nestaral. Tak usoudila Olivie, která do domu vstoupila poprvé, hned po tom co zaparkovala před domem a přivítala se s majitelem a jeho psí slečnou. Majitel, pohledný prošedivělý muž, neměl to charisma, které by u něj vítala, ale působil na ni celkem milým dojmem. Při častých telefonních rozmluvách sice neměl esprit a slovní zásobu jako její přítel z Kalifornie, neměl ani jeho zabarvený hlas, ale budiž. Často odbíhal od tématu, jeho řeč byla prokládána vatou, na což Olivie nebyla zvyklá. Nesměřovala někdy k meritu věci. Tak tomu bude asi i nadále, usoudila a při vstupu do domu se tím i ujistila. Nevadil jí starý dům, ale neudržovaný dům. V provizorním botníku i kolem něj se válelo nepřeberné množství bot všeho druhu, a málem že nezakopla o přehršel prázdných a poloprázdných špinavých lahví. Mrkla okem po navršených krabicích při schodech do podkroví a odvrátila od nich zrak. Vstoupila za mužem do kuchyně.
„Tady na tom křesle spí naše slečna, ale když se sem posadíte, tak si lehne jinam.“
Olivie přejela pohledem oškubané špinavé křeslo s psíčkem a udělala krok dál. Oválný stolek bez ubrusu s poničenou deskou, kuchyňský kout, změť starých naskládaných nepotřebných krámů. Do očí ji uhodil elektrický dvouvařič, jehož polovina byla odříznuta. Všechno, na čem spočinul její zrak, se jí jevilo jako vetešnictví, i když postel měla snad čistou přikrývku. Ale sedat si na postel? Tak vstoupila do druhého pokoje. Tam vévodily těsně vedle sebe dvě skříně. Naproti nim druhý stůl se židlemi, bokem postel. A další vitrína z jiného období. Její zrak ulpěl na harmoniu v rohu.
„Krásné,“ pronesla jediné slovo, na které muž reagoval.
„Hrávala na něm matka.“
Nebylo, kam se posadit, neboť ten secesní zajímavý nábytek byl odřený, zašlý, nikdo ho nenechal zrestaurovat. Stůl opět bez ubrusu. Tady se posadit nemohu, usoudila a přešla do poslední místnosti. Tam podél zdí samé skříně, každá jiný pes jiná ves. A třetí stůl, třetí postel, v jejíchž nohách další obří televize. Nezbylo jí, než se posadit ke stolu. Přehlédla čtyři židle a jednu si vybrala. Ale přímo před očima měla kout naskládaných krabic a krámů. Tohle nemohu přežít, mít na očích ten nepořádek, pomyslela si a přesedla si na druhou židli. Ale z tohoto úhlu byl pohled stejný. Vrátila se na původní místo. Snad to přežiji, řekla si a zůstala sedět.
Muž přinesl její tašky. Ujala se iniciativy. Položila na stůl, co přivezla. Buchty, řízky, obalované žampiony, zeleninu a láhev alkoholu. Požádala o talíře a skleničky a musela si nalít, aby tu realitu kolem sebe neviděla v tak bolestném světle.
„Nechcete si umýt ruce?“
Podívala se do koupelny a rázně odmítla: „Ne. Já se nemyji.“
S chutí si nalila z láhve, kterou přinesla. Ani nepožádala o led, jak bylo jejím zvykem.
Stěny pokojů byly vymalovány tmavými sytými barvami, což lahodilo jejímu oku. Ale v každém pokoji, si hned všimla, že barva je raněná nějakým bílým flekem po hřebíku nebo po sádře. Muž už dávno neměl barvu, aby tu ránu odstranil. Jeho ledabylá práce mu dávala špatnou vizitku. Takový výsledek nebyl její parketa. Přesto byla vstřícná ke konverzaci. Hovořil rád a dlouho, často myšlenky košatil a odbočoval, aby se vracel tak, že nebylo dost jasné, co chce povědět. Když Olivie chtěla něco říct, musela mu skočit do řeči.
„Necháte mě domluvit?“ padla obvykle jeho otázka.
Otázka padla na úrodnou půdu. A on pokračoval ani ne tak v rozhovoru o sobě jako o představách, co má v plánu ještě udělat. Jeho představy mířily do vysokých sfér. Až k perpetum mobile. Až k tomu, jak po uskutečnění své vize bude bohatý. Snad svým slovům i věřil. Olivie moc dobře pochopila, tu vizi snu o úspěšnosti, která mnohé muže provází až do konce života, aniž by ji kdy dotáhli k cíli.
Vstala od stolu a podívala se na psíčka. Ležel tiše, jen očka měl dokořán. Začala na něj mluvit. Jak se máš maličký? Není ti tady smutno? Nechceš něco, psíčku? Takové a podobné věty jí napadaly. Bylo jí ho líto. Starý pes a staré křeslo. Dohromady k politování.
„To není psíček. To je slečna,“ opravil ji muž.
„Ne. Pro mne je to psíček.“
„Byla jste v koupelně?“ Zeptal se po chvíli, aniž chápala proč. Po té otázce a její záporné odpovědi muž vyskočil, vyhodil psíčka ven a začal po něm utírat louži.
„Nemá hlad nebo žízeň?“
„Ne. A není to žádný psíček, ale slečna. Je už stará. Zdědil jsem ji i s domem po matce.“
Když spolu vypili kávu, pozval ji k prohlídce zahrady. Šla poslušně za ním a nevěřila svým očím. Vstoupila do pralesa, kterému vévodil ořech. Silný kmen, jemuž byly ořezány hlavní větve, aby z nich vyrazila změť zelených výhonů. Kupodivu byly obalené ořechy. Dávaly mohutný stín. Ale pod ořechem ve stínu, nebylo místo pro lavičku, pro odpočinkové posezení. Takové místo nebylo v zahradě nikde. Všude nesourodá změť krámů a zeleně. Nebylo možné projít na konec zahrady. A on vysvětloval, nač je která rostlina a za jakým účelem byla zasazena. Co který kořen nebo listy léčí.
Olivie dobře věděla, že zdejší slunce a půda rodí sama a žádnou úrodu, kromě rajčat, neviděla. Mezi zelení se válely zbytky cihel a staré krámy. Jediné, co ji zaujalo, byla pohozená jakási amfora. Ale při bližším pohledu si všimla, že prasklá a ulomená.
„To je hrůza,“ ujelo jí.
„Vy mi nic nepochválíte,“ ohradil se.
Olivie rezignovala. Jediné, co v té zahradě a v tom domě mělo její sympatie, byl onen muž, který se jí líbil. Štíhlý, hezký s čupřinou šedin do čela a svým způsobem chytrý. A co nemohla pochopit, kam se jeho chytrost vytratila, že za celým jeho životem nebyl vidět žádný výsledek. Byt, žádné výsledky práce, zhola nic. Co chtěl? Pro co žil?
Psíček je nedoprovázel. Ležel u dveří.
Muž utrhl tři rajčata a všichni tři vešli zpět do domu.
Před večeří muž naplnil misku a přisunul ji psíčkovi. Ten ji vylízal.
„Nemá žízeň? Starala se Olivie.
Muž natočil do misky vodu. Když ji psíček vypil, vyskočil si na své křeslo.
Muž přinesl talíře, Olivie vyndala z krabic jídlo a večeřeli naproti sobě u stolu. Nastala vzácná chvilka pohody dvou lidí, kteří se navzájem důvěrně ještě nedotkli, ale uždibovali každý ze své touhy. Žena na jeho příjemné tváři téměř visela očima. Muž většinou hovořil, aniž by ji potají pozoroval. A psíčka, jako by tu nebylo. Jedli pomalu, svět čekal venku a čas se pro ně zastavil. Muž odběhl a přinesl dva šálky kávy. Přinesl koláč, který pro ni zakoupil, ale sám si ke kávě vzal její buchtu. Oba si od té chvíle snad příliš slibovali. Muž, i když klopil oči, neviděl nic než ženu a imponovala mu její chytrost. Žena si přiznávala tajnou naději krátit do budoucna čas po jeho boku. V domě nehrálo rádio, nebyla zapnutá televize, netikaly tu hlasitě žádné pendlovky. Tahle chvíle jako by byla vyjmuta z časoprostoru vesmíru a zůstala určená jen pro ně. Chvíle vzácná a krátká. Mimoděk se jejich oči střetly. Muž ten pohled neunesl, sklopil oči a posléze zmizel v kuchyni. Olivie vyšla za ním a všimla si, že zase vytírá koupelnu.
„Není ten psíček nemocný?“ otázala se.
„Není to pes, je to slečna. A je jen nervózní, protože není zvyklá na návštěvy.“
„Tak abych odjela,“ briskně zareagovala.
Muž na to nic neřekl.
To rozhodlo.
Na nic nečekala. Sbalila si tašky a zamířila ke dveřím. Když ji vyprovázel k autu, do kufru jí položil tašku ořechů. Snad mu poděkovala, možná také ne a chtěla mu říct: Nabídla bych vám hrnek vody ze studny plné dobrých víl, ale jsem si zcela jistá, že byste se nenapil.
Chtěla mu to říct, ale neřekla. Otočila klíčkem, dotkla se plynu a odjela.
Oba byli staří. Muž i slečna. Žili v domě, který pamatoval staré lepší časy. Od té doby něco vody uplynulo a nikdo se o dům příliš nestaral. Tak usoudila Olivie, která do domu vstoupila poprvé, hned po tom co zaparkovala před domem a přivítala se s majitelem a jeho psí slečnou. Majitel, pohledný prošedivělý muž, neměl to charisma, které by u něj vítala, ale působil na ni celkem milým dojmem. Při častých telefonních rozmluvách sice neměl esprit a slovní zásobu jako její přítel z Kalifornie, neměl ani jeho zabarvený hlas, ale budiž. Často odbíhal od tématu, jeho řeč byla prokládána vatou, na což Olivie nebyla zvyklá. Nesměřovala někdy k meritu věci. Tak tomu bude asi i nadále, usoudila a při vstupu do domu se tím i ujistila. Nevadil jí starý dům, ale neudržovaný dům. V provizorním botníku i kolem něj se válelo nepřeberné množství bot všeho druhu, a málem že nezakopla o přehršel prázdných a poloprázdných špinavých lahví. Mrkla okem po navršených krabicích při schodech do podkroví a odvrátila od nich zrak. Vstoupila za mužem do kuchyně.