American hero a ženy
Motto: Láska je to, co se děje mezi (dvěma?) lidmi, kteří se miluji…
Jméno letce Charlese A. Lindbergha, toho Lindbergha, který v roce 1927 jako první přeletěl oceán, za 33 hodin z New Yorku do Paříže, zná ještě dnes snad téměř každý. Charles Lindbergh, který se narodil roku 1902 na malé farmě v Michiganu a zemřel 1974 ve svém domě na Havaji, měl od mládí neobyčejný zájem o motory a vše technické. Jako osmnáctiletý začal studovat na universitě ve Wisconsinu ale po dvou letech ze školy odešel a přijal zaměstnání u Nebraska Aircraft Corporation, rozhodl se že bude pilotem. Již v roce 1922 získal pilotní licenci jako předváděcí a zkušební pilot a tím také začala řada jeho úspěchů. V roce 1925 se stal šéfpilotem u Robertsons Aircraft Company, která vyhrála v soutěži o federální kontrakt Air Mail route ze St. Louis do Chicaga. V roce 1927 se mu podařilo získat sponzory v Ryan Aeronautical Company San Diego v Kalifornii, kteří postavili jeho slavné letadlo Spirit of St. Louis, se kterým napřed v dubnu 1927 přeletěl na zkoušku za 22 hodin nonstop z kalifornského San Diega do New Yorku, aby se pak v květnu vydal na svoji legendární cestu do Paříže. Tam byl zahrnut poctami a obdivem. V Paříži na letišti Le Burget na něj čekalo 150.000 lidí. Po návratu do USA navštívil se svým letadlem všech 48 amerických států a byl také pozván americkým ambasadorem D. Morrowem do Mexika, kde se o Vánocích 1927 seznámil se svojí první (a jedinou právoplatnou) ženou, velvyslancovou dcerou Anne Morrow. Vzali se v roce 1929. 
Lindbergh byl bezesporu jednou z největších mediálních hvězd minulého století, ale jeho 
proslulost se mu stala i prokletím. V roce 1932 byl jeho maličký, dvacetiměsíční prvorozený syn Charles Augustus unesen a zavražděn, přestože za něj bylo zaplaceno výkupné. Život Charlese Lindbergha pokračoval řadou úspěchů, byl poradcem mnoha leteckých společností, také americké vlády a presidentů. V této roli byl v roce 1938, při své druhé cestě do Německa vyznamenán ministrem Goeringem jakousi medailí, což mu později způsobilo značné potíže. Později byl prezidentem Eisenhowerem zcela rehabilitován a pracoval dále pro americkou vládu, což ho v prvních poválečných letech přivedlo do rozbombardovaného Mnichova. Tam se také odehrával jeho druhý život o kterém neměl do roku 2003 nikdo ani potuchy.
Teprve dvacet devět let po Lindberghově smrti bylo jeho dcerou Astrid odhaleno tajemství. Od roku 1957 až do své smrti v roce 1974 měl tento obdivovaný americký hrdina druhou rodinu v Mnichově.
Dlouhá léta si nechávala Astrid Bouteiul, rozená Hesshaimer celý příběh pro sebe.Až po smrti matky se rozhodla,že je čas, aby se celý svět dozvěděl zvláštní historii jejích rodičů a také si přála, aby se její děti mohly hlásit ke svému dědečkovi. Ona sama, stejně jako její dva bratři, museli otce tajit, v jejich křestních listech stojí „otec neznámý“. Astrid je přesvědčena, že příběh tajné lásky jejích rodičů, Brigitty a Charlese nesmí upadnout v zapomenutí.
Nejstarší syn Dyrk, Astrid a David znali otce pod jménem, Careau Kent. Děti neměly tušení, kdo to ve skutečnosti byl. Vzpomínají na něj rády a v dobrém. Milovaly tohoto člověka, jehož poměrně časté návštěvy byly zahaleny tajemstvím. Mluvit o něm nesměly, už vůbec ne jako o otci, jinak by ho byly už nikdy nespatřily, varovala je přísně matka.
Jak to začalo? V těžké poválečné době se v Mnichově protloukaly dvě setry, které přišly po válce jako německé repatriantky z Rumunska. Brigitte se vyučila modistkou a její sestra Marietta, která měla umělecké ambice, se pokoušela živit prodejem svých kreseb. Brigitte onemocněla následkem nedostatku a strádání tuberkulosou kostí, dlouhé měsíce ležela v nemocnici a po celý život jí zůstala vada chůze.
Jednoho dne roku 1957 se obě sestry setkaly u své přítelkyně, překladatelky z angličtiny, se sympatickým, starším, světlovlasým Američanem. Přítelkyně měla překládat do němčiny knihu, The Spirit of St. Louis, která vyšla v roce 1954 a získala známou Pulitzerovu cenu.
Štíhlý, sportovní, o čtvrt století starší muž, se začal mladé kloboučnici dvořit, prý docela jako nesmělý chlapec. Brigitte později vyprávěla své dceři Astrid, jak jejich Love Story začala. Když se stárnoucí letec a mladá, lehce kulhající dívka procházeli po městě a míjeli sochy lvů, kteří zdobí schodiště do Feldherrenhalle, zůstal tento tichý Američan stát a zeptal se udiveně : „ Proč neřvou ti lvi?“ a po malé pause dodal, že mu kdosi vyprávěl o tom, že „ zamilovaný člověk je musí slyšet,a já jsem se do tebe velmi zamiloval.“ Pro Brigittu Hessehaimer to byla životní láska, od té doby na jiného muže ani nepohlédla. Věděla, že je Charles proslulý člověk, ale to pro ni nehrálo velkou roli. Snad právě proto si jí vážil, brala takového, jaký byl. Nekladla mu žádné otázky, neměla vůbec žádné požadavky.
Doma v Connecticutu měl Charles náročnou, intelektuálně založenou ženu, která měla mimochodem tehdy také dlouhodobou milostnou aféru se svým lékařem. O tom Lindbergh pochopitelně nic nevěděl. Přesto očekávala Anne Morrow vždy netrpělivě svého manžela. Nečekala nečinně. Byla velice úspěšná spisovatelka, vyšlo jí několik bestsellerů, redigovala pečlivě všechny Lindberghovy knihy – a vychovávala jeho pět dětí. Jejich manželství platilo pro veřejnost až do konce za vzorné a šťastné. Anne zemřela roku 2001, tedy ve stejném roce jako Brigitte. Prozrazení tajemství dvojího života svého muže se nedožila.
Jeden z posledních dopisů nevyléčitelnou rakovinou mízních uzlin nemocného Charlese
Lindbergha, psaný v nemocnici v New, obsahoval naléhavá slova : „Hold utmost secrecy!“ ,tedy žádost o zachování absolutního mlčení. Bitusch, jak něžně jmenoval Charles svoji Brigitte, byla pevně rozhodnuta zachovat toto tajemství navždy a prosila snažně dceru, aby také mlčela.
Ta ale dál intensivně pátrala po tom, kdo byl vlastně její otec, kdo byl ten milý člověk , mluvící jazykem, kterému jako malé děti nerozuměly, a který jim vozil krásné exotické dárky ze všech koutů světa, a na kterého se vždy tolik těšily. Při jedné ze svých návštěv u matky ( to už byla vdaná a bydlela ve Francii) našla na půdě domku, který pro rodinu postavil Lindbergh na Ammersee, a kde Bitusch až do konce života bydlela, víc než 100 dopisů, ze kterých se postupně dozvěděla pravdu. Objevila také nějaké fotografie, na kterých poznala svého otce, tedy Careu Kenta a matku, zřejmě na dovolené v Italii. Na obálce starého čísla časopisu Time bezpečně poznala otce, o kterém nesměly děti na veřejnosti nikdy mluvit. Astrid ještě dlouho mlčela, ale když získala téměř stoprocentní jistotu, že ten slavný Američan skutečně je jejím otcem, prozradila to doma svým dětem. Ty se zase pochlubily proslulým dědečkem spolužákům ve škole a byl tu problém. „Nikdo nám to nevěří“ , naříkaly prý doma plačky. Snad také proto se Astrid rozhodla jít s celou záležitostí na veřejnost. Pro několik lidí to byla dost velká pohroma.
V roce 1989 vydal totiž A. Scott Berg velmi oslavovanou Lindberghovu biografii, na které pracoval mnoho let. Domníval se, že mu neušel žádný detail z jeho života. Tato práce byla označována jako standardní, manželkou Anne Morrow autorizovaná biografie. Získala též Pulitzerovu cenu. Odhalení tajemství existence Brigitty Hessheimer a jejích dětí muselo na Scott Berga působit jako noční můra, jako příšerný sen. Zpočátku se celou záležitost pokoušel vysvětlovat psychologicky a tvrdil, že něco takového vůbec nepřipadá v úvahu u člověka Lindberghova charakteru. Ale když bylo zkouškou DNA nesporně prokázáno, že tři sourozenci Hessheimerovi jsou opravdu potomci Lindbergha a zpráva obletěla celý svět, odmlčel se.Jenže, všechno mělo být pro tohoto na slovo vzatého Lindberghova znalce ještě daleko horší. O něco později se totiž v tisku objevila další věrohodná zpráva, že Lindbergh měl dlouhodobý láskyplný vztah nejen s Brigittou, ale i s její sestrou Mariettou. Ta se později s Lindberhgovými dvěma syny usadila ve Švýcarském Wallisu, kde pro ně Charles postavil stejný domek, jako pro rodinu sestry v Bavorsku, na Amersee. Marietta, která dosud žije, stále zachovává mlčení, stejně jako její děti. Dokonce prý mezi ní a její neteří Astrid došlo ke sporu, když tato oznámila, že s rodinným tajemstvím půjde na veřejnost.
Korunu všemu nasadila zpráva, že tyto Lindberghovy tajné rodiny nebyly dvě, ale dokonce tři. Také se svojí německou soukromou sekretářkou Valeskou, příslušnicí staré pruské šlechtické rodiny, prý Charles Lindbergh žil, a také s ní měl dvě děti. I ona zachovává mlčení a odmítá jakékoliv rozhovory s novináři. Takže celkem se tento slavný, excentrický a značně polygamní muž postaral o třináct potomků.
Lindberghova práce zpravodajce, poradce US presidenta, representanta a ředitele společnosti Pan Am a konsultanta americké armády, atd., mu zajišťovala nejen skvělý příjem, ale umožňovala i nekontrolovatelné cesty letadlem po celém světě. Cestovat ostatně musel, jeho různé kontrolní cesty, například po amerických vojenských základnách, ho k tomu zavazovaly. Mohl kdykoliv, ve dne i v noci nastoupit do první třídy každého amerického letadla a letět zdarma na kterékoliv místo na světě.
Po únosu svého syna a jeho nešťastné smrti v roce 1932, a také po ošklivé novinářské kampani ve čtyřicátých letech, kdy byl neprávem obviněn z náklonnosti k nacistickému režimu v Německu, se Lindbergh vyhýbal veřejnosti i mediím, dalo by se říci, že se veřejnosti důsledně stranil. (byl také proti tomu, aby se USA zúčastnily druhé světové války a vrátil svoji hodnost brigádního generála. Svůj názor změnil až po japonském útoku na Pearl Harbor).
Stal se perfektním stínovým mužem, všudypřítomným, ale neviditelným. Postaral se skvěle o všechny své ženy i děti, dbal pečlivě na to, aby děti znaly co nejvíc světových jazyků a dostaly co nejlepší vzdělání. Vytvořil si potom, když přišel tak strašným způsobem o prvorozeného syna 
jakýsi náhradní, nový život, dokonce několik životů a je dost těžké ho za to odsuzovat.
V posledním dopise, určeném Bitusch píše,: „My love to you and the children, all I can send.“
Jeho stav byl po poslední chemoterapii zcela beznadějný. Věděl o tom. Nechal se dopravit letadlem do svého domu na havajský ostrov Maui, kde 16. srpna 1974 zemřel.
O smrti své velké lásky se Brigitte Hessheimer dozvěděla z novin.
Životní příběh Charlese Lindbergha je mimo jiné i důkazem pravdivosti rčení, že dělají–li dva totéž, není to vždy totéž.
Věra Pokorná, Holandsko
Lindbergův dům, výše hrob u kaple, obojí na ostrově Maui, Havaj
