RODIČ V SÍTI
Dle statistiky z července 2011 žije na světě přes 6 miliard lidí. Nejlidnatější zemí světa je stále Čína, následovaná Indií. S obrovským odstupem pak USA.
Každý rok se počet obyvatel naší planety Země zvýší o zhruba 80 milionů. K prosté obnově populace je přitom třeba, aby na jednu ženu připadlo 2,1 dítěte. V celosvětovém měřítku sice tento ukazatel činí 2,7, existují však obrovské regionální rozdíly. Nejhůře je na tom východní Evropa, kde na 1 ženu připadá 1,4 dítěte, v ČR dokonce 1,2. Celkově je z tohoto hlediska ČR na 81. místě. Může nás těšit, že máme jedenáctou nejnižší kojeneckou úmrtnost na světě. Bez přílivu cizinců by však naše republika, která postupně stárne, mohla začít vymírat už od tohoto roku. Potud statistika.
Podobnou zveřejnily i některé další státy. Skoro to vypadá, že čím vyspělejší země, tím méně dětí. A čím lépe si stojíme ekonomicky, tím více zvažujeme.
Nabízí se řada otázek jako právě třeba:
Dělají děti člověka šťastným?
A jestliže ano, tak trvale, nebo to jsou jen krátkodobé či dokonce přechodné a prchavé okamžiky? Čeho přinášejí rodičům víc – starostí nebo štěstí?
Nic neprodělalo v posledních letech tolik změn, jako právě názory na rodinu. S úpadkem náboženského cítění přestalo být dítě samozřejmostí. Dnes jsme už tak daleko, že si každá žena vyhrazuje za samozřejmé rozhodnout, zda chce darovat nový život či nikoli. Zda chce obětovat svá nejlepší léta, mládí a postavu, volný čas, nervy, kariéru, peníze a životní standart. Čím více a déle o tom přemýšlíme, tím je rozhodnutí těžší.
Dnešní ženy děti často nechtějí. Podle německé statistiky dává jen každá sedmá žena přednost dítěti před kariérou. Přesto všechny na otázku, zda dělá mateřství ženu šťastnou, dávají sic váhavou, ale nakonec přece jen kladnou odpověď. Znamená to snad, že odmítáme děti z egoismu? Že jsme tak sobečtí, že přestože si uvědomujeme, oč přicházíme, volíme raději to jisté – jistý klid a jistou, zaběhnutou pohodu ?
Nebo se obáváme zodpovědnosti v dnešním - všechno jiné než bezpečném světě?
Snad už ta naše holka zase nečeká? To jí pět dětí nestačí? - šeptnu na nádraží rozhořčeně muži a kradmo se podívám po dceři, zda se nemýlím. Byli jsme pryč sotva dva měsíce, je opravdu možné, aby se za tu krátkou dobu tak zakulatila? No ovšem, její postavě teenagera se daří nějaké to kilo navíc snadno schovat.
Jenka (35) stojí proti mně s vítězně rozzářenýma očima, jako by mi četla myšlenky, ale to už se svižně shýbne pro kufr a trochu kolébavě vykročí k autu... Užírá mě to celou cestu k domovu. Tak pěkná holka a takhle se vydávat a obětovat! Hledám stopy únavy a vysílení v její tváři. Pátrám bedlivě ve vrstvičkách času, ale nakonec si musím přiznat, že ta bláznivá holka vypadá vesele a nadmíru spokojeně. Že doslova překypuje zdravím a pohodou. Dělá mateřství ženu šťastnou? A jak dlouho?
Jako matka mohu dosvědčit, že není větší štěstí, než držet bezmocný, drobný (a uřvaný) uzlíček v náručí. Vidět ho vyrůstat, chytat do náruče jeho první nemotorné krůčky, předávat mu své teplo, pocit jistoty a bezpečí, hledat svoje a partnerovy rysy v jeho tváři... Ale jak dlouho tohle nebetyčné štěstí vytrvá? Do školy? Nebo jen první dva tři roky? Na druhé straně nic není víc zničující, než vidět uslzené oči rozpálené horečkou. Víc nervující, než probdít s uřvaným děckem noc. Vidět a slyšet je trojčit a vyvádět, vztekat se a mlátit hračkami.
Přibude-li k prvnímu dítěti druhé, pak ještě krotit sourozenecké hádky, vidět, jak se tato dvě něžná stvoření mlátí po hlavě xylofonkem, na který se předtím to starší bezvýsledně pokoušelo vyťukat Ovčáky čtveráky. Nemluvě o dohadování o penězích, které jsou jednou z nejčastějších manželských nedorozumění.
“Vy už se nemáte rádi?“ slyším v duchu svou dcerku po jedné z takových roztržek. Čeho se týkala, mi dávno vypadlo z paměti, úzkost v drobné dětské tváři tam uvízla asi nadosmrti.
Vychovávat dospívající slečnu či junáka v pubertě také není právě jednoduché, možná je to dokonce nejtěžší z etap, kterými rodiče i dítě ve vývoji prochází. Nejpozději tehdy musíme uznat, že nám naše ratolest nepatří. Že má svůj vlastní život, svoje problémy a sny, do kterých můžeme jen z povzdálí nahlédnout a pokusit se je usměrňovat. Ve chvíli, kdy se osamostatní a odejde z domova, kdy si najde partnera a založí vlastní rodinu, se nám však zdánlivě nesmyslně vrací do duše pocit klidu a pohody, spokojenosti, že jsme dokázali vychovat samostatného, správného člověka.
Tak jak je to, dělají nás děti šťastné, anebo ne?
A jestliže ano, proč je dnes tolik párů bezdětných? Jak moc je na vině ekonomická situace? Proč tolik váhají a tak dlouho se rozhodují, kdy a zda vůbec si dítě pořídit? Otázka se zdá složitější, než to na první pohled vypadá. Jinak na ni odpoví bezdětné páry a jinak rodiče. Možná se shodnou někde na půli cesty. Na něčem jako „Jistěže ano, ale ne vždycky a rozhodně ne pořád...“ Jednoznačná odpověď prostě neexistuje.
- Podívej se na ně, - řekne v tu chvíli se smíchem Jenka a pohledem plným hrdosti ukáže na nejmenší dvě ratolesti, které mezi dveřmi zápasí s kufrem. Na šířku to nejde, na délku chybí dohoda, kdo má strkat a kdo táhnout. Láska a štěstí ve tváři dcery jsou k nepřehlédnutí. Co vidím já, jsou odřené a omlácené rohy kufru a ucho, které to už dlouho nevydrží.
- Kde je vlastně Honza? Nebylo by při tvém stavu moudřejší, aby pro nás na nádraží přijel sám? -
- Těhotenství není nemoc, maminko, a Honza si přibral nějakou práci navíc...
Aha, tady to máme! Otázku, zda tohle dítě „nad plán“ není nějak na škodu rodinnému rozpočtu, si už raději nechám pro sebe.
Statistiky říkají, že jiný pohled na to, zda děti patří k plnohodnotnému životu, mají ženy a jiný muži. Jsou to prý především oni, kteří se obávají o životní standard, o to, zda se udrží na již dosaženém společenském žebříčku. Zda jejich první místo hlavy rodiny nebude potomkem ohroženo... Stačí se podívat na seznam věcí, které bude nutno pořídit, a chuť k rodičovství je pryč. Snad napřesrok, zatím se to prostě stále nějak nehodí... A to většina potenciálních otců nemá ani představu o výdajích, které přibudou léty, školou, zájmovými kroužky, kurzy.
Takže: Vyplatí se nám tahle investice, nebo ne?
- Myslela jsem, že budou levnější, - povzdychne do úvah Jenka, když zakopne o boxerské rukavice a tenisové pálky v předsíni. Čtyřletá Lajla a o dva roky mladší Dany mě zatím táhnou do sklepa ukázat nový pingpongový stůl.
- Honzíkovi někdo na hřišti ukradl úplně nové kolo, - slyším shora Jenku věcně, zatímco urychleně staví na plotnu „prádelní kotel“, ten bude na špagety.
- V životě jsem nepotřebovala tak veliké hrnce, - zareaguju nesmyslně.
- Mám ještě větší, - září Jenka, pyšná, co toho ti její cvalíci snědí, a hned pokračuje: - Pavlík bude potřebovat vlastní počítač a Klárka musí dostat konečně mobil, když se vrací z hudebky skoro už za tmy... -
No vidíš, tak bylo ti to zapotřebí? Konečně sis mohla malinko oddychnout a místo toho tohle..., zabublá ve mně znovu původní obava. Na to, abych ji vyslovila nahlas, nemám čas. Rozrazí se dveře a dovnitř vletí nejdříve taška, za ní pytlík se cvičkami a...
Ale to už se Jenka, bříško nebříško, sklání až do podřepu a chytá do náruče šestiletého Honzíka.
- Mamince se tolik stýskalo! Jsi můj rytíř! Podívej se, maminko, jak veliký je to mužský! - Také Dany a Lajla zatouží vybrat si svůj podíl a Jenčina náruč se zdá široká a bez hranic.
Intenzita okamžiku mi vhání slzy do očí. Při pohledu na Jenku ověšenou dětmi, ztrácí i ten největší pesimista pochyby o tom, že právě tohle jsou ty drobné okamžiky, které dělají život plný a šťastný a jsou tak silné, že vyrovnají všechno to negativní, co rodičovství přináší. Že člověka dělá nejvíce šťastným, když může milovat a dávat, a od toho jsou tady děti. Že prostě děti k životu patří, že nás obohacují a umocňují naše pocity. Že bez nich by život nebyl tím, čím je.
Blanka Kubešová
* * *
Zobrazit všechny články autorky