Krátká úvaha o závisti
Závist, jak známo, je jedním ze sedmi smrtelných hříchů, alespoň tedy dle křesťanských nauk. Nesnažil jsem se nikdy a nesnažím se o to ani teď, posoudit, který z oněch sedmi hříchů je větší a pro bídu lidského charakteru závažnější.
Někdy se mi ale zdá, že myšlenky právě na tento hřích (závist) mohou se dnes dostavit nějak častěji. Možná častěji než třeba na obžerství, k němuž je, zdá se mi, třeba jistých lákadel, na způsob oněch antických lukulských hodů. Tedy dost často se mi připomene lenost, hlavně pak díky mojí ženě, která mi tu mojí, dle jejího názoru existující, vyčítá. Zda právem či neprávem, k tomu třeba svědků, kterých se ale nedostává.
Chtíč, hm, ten, přiznávám, považují za nejméně závadný, ba dokonce ne právě to pocit nepříjemný.
Hněv... zde bych rád připomenul, že jsou chvíle, kdy hněv je zcela přirozenou reakcí na průběh věcí a dění .
O pýše byla docela nedávno zde ve Vancouveru vhodná příležitost pojednat, ač v poněkud zvláštním smyslu, neboť nevím, zda hrdost a pýcha na to být člověkem homosexuálním má zcela solidní opodstatnění.
Lakota, hrabivost, vlastně už se nějak přibližují k závisti, neboť výsledky hrabivosti jednoho mohou vést k závisti druhého.
Ale snad se teď mohu pokusit pojednat obšírněji o závisti a to ze zcela osobního hlediska. Zda tomu, co následuje, vážený čtenář věří nebo ne, je zcela jeho věc. Žádný soud civilní ani vojenský mne ale zatím neprohlásil za lháře.
Takže:
nikomu nezávidím automobil nejdražší značky, ani vilu na mořském pobřeží v milionové ba miliardové hodnotě. Pokud bych se byl, tedy řízením osudu nebo své přičinlivosti, stal takovým majitelem, potěšilo by mě to velice. Nezávidím ale ani nehorázné odměny politikům nebo burzovním makléřům, manažerům tzv. mutual fondů a možno dále jmenovat. Nemohu říct, že bych jim ty miliony ba miliardy nepřál, jenže takové přání mnohdy odstartuje řetězec otázek a odpovědí, tedy hlavně otázek, které mi v takovou chvíli naplňují mozek, ač bych jej, pokud ještě trochu slouží, měl zapřáhnout do jiných úkolů. Řečeno lapidárně, pro zmíněné případy mám otázku, zda takto získaná odměna za práci je dle všech parametru poctivosti a solidnosti, zasloužená.
Místo závisti těm, jejichž příjmy, dle mého soudu neodpovídají jejich společenské užitečnosti, pociťuji zvědavost, zájem, touhu dostat se věcem na kloub. Zvědavost třeba na to, jak uvažuje takový příjemce miliardového ročního příjmu. Co je mu za povinnost vykonat dobrého, užitečného ba geniálního, aby ty miliardy odpovídaly vynaloženému případně vzdělaní a všeobecnému prospěchu pro lidstvo (případně jeho tzv. pokrok). Zde třeba poznamenat, že existují i vzácní miliardáři, zakladatelé nadací a pod. Filantropové.
Proč s postupem času světové dění, dosud od roku 1945 poznamenané než válkami lokálními nežli konfliktem světovým, proč nejzákladnější atributy, které by měly opravňovat člověka, onoho pána tvorstva, jsou tak nehorázně proměňovány v absurditu, v niveč, proč podvody a zneužívání funkcí a všechno to bědné, co dneska se, žel, stává samozřejmou součástí pokroku a života společností, je přijímáno jako nezbytné střídání dne a noci? Proč všechno to podobá se rozvodněné řece, jejíž tok nelze regulovat, neboť kdysi v čas byla zanedbána bezpečnostní opatření?
Proč tak kolosální úpadek mravů, solidnosti a skromnosti, nadále se jako rakovina šíří, a to v těch nejvyšších kruzích, podvody a nenasytností, jaké se sotva vyrovnají těm nejnotoričtějším pokleskům aristokracie let minulých? Ta alespoň nám zanechala mnoho hodnost, kterým se dodnes obdivuje celý svět.
Dnešní solidnost oligarchie snad zachraňují některé nadace, sloužící dobrému účelu. Kolik jich ale je? Těm však sotva slouží CEO chlapík s miliardovým příjmem za rok, ohromné bonusy nepočítaje. A ty odebírá z důvěřivosti střadatelů nebo v sofistikovanějším označení, investorů.
Tohle všechno, co jsem shora napsal, není závist. Je to jen údiv, úžas a nepochopení nad tím, že to všechno děje se pod praporem pokroku. Pokud jde o to slovo pokrok, pak je dokonale zneužíváno. Stejně tak jako fenomén inflace, který se podobá vlaku, na který leckdo chutě nasedne... bez oprávněné jízdenky. Ale na uhlí, případně naftu, nezbytnou k pohonu takového vlaku náš malý, solidní, daně odvádějící člověk, dodává svůj pracně a poctivě nastřádaný kapitál.
Douška: pisatel není komunista ani levicově orientovaný jedinec, jen občasný pozorovatel dění...
Vladimír Cícha, Vancouver, Kanada