Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Maminčiny vlasy
Maminka všechno, co bylo třeba v životě vykonat, už udělala. A přidala ještě hodně navíc. Vychovala pět dětí a celý život velmi těžce pracovala. Dnes přidám vzpomínku na maminčiny vlasy. Po ranní toaletě jsem jí česala vlasy. Zaplétala stříbrný copánek, který se den ze dne tenčil. Vpletla jsem do něj tkaničku a vytvořila malý drdůlek.
Pamatuji se, že v čítance v obecné škole jsme měli takový článek – šlo o soutěž, jaká barva očí je nejkrásnější. Jeden chlapec prohlásil, že nejkrásnější oči má jeho maminka. Když po něm učitel chtěl znát barvu maminčiných očí, neznal ji. Oči byly nejkrásnější proto, že byly maminčiny.
Kdybych se jako děcko dostala do stejné situace, jen by šlo o vlasy, určitě bych zvítězila. Naše maminka měla nádherné vlasy. Bylo to ještě v době, kdy se o takových vlasech říkalo, že jsou věnem. Měly barvu zlatého medu. Byly husté a dlouhé až do pasu. Kolem skrání a na krku se jí tvořily drobounké kudrlinky. A nejkrásnější byly, když si je rozpustila a splývaly jí ve velkých vlnách po zádech. Takto upravenou maminku nikdo neviděl. Vlasy byly vždy spleteny a utaženy do přísného drdolu. Pokrýval je šátek. Ve všední den bavlněný s drobným vzorečkem, v neděli se vázala černá tibetka. Vdaná žena musela nosit černý kašmírový šátek s matným květinovým vzorem. A jak byl uvázaný! Tomu věnovala maminka velkou péči. Uzel pod krkem musel být rovný, oba konce stejné. Zpod uzlu maminka šátek vytáhla do stran a pěkně rozložila na ramena. Potom si naslinila prsty a droboučké kudrlinky na skráních upravila. Rychlým pohledem do zrcadla zkontrolovala svůj vzhled. Vždycky byl bez chybičky.
Maminka měla radost, když jsme jí vlasy česali. Říkávala vždycky: „Pojď mi trochu prohrábnout vlasy.“ Sedla si ke stolu a prudkým pohybem vytáhla dvě hornódle. Cop spadl na záda a kroutil se jako had. Rozplétání už bylo mým úkolem. Vlasy jsem jí vždycky rozprostřela po ramenou a po zádech. Krásně se vlnily. Velkým hřebenem z želvoviny jsem jí tu bohatou nádheru rozčesávala. A potom pomalu od čela až dolů ke konečkům vlasů jsem místo vedle místa to bohatství pročesávala a představovala jsem si, že je to rozvlněné moře, které jsem nikdy neviděla. Zdálo se mi, že maminku češu už velmi dlouho. Teprve teď vím, že to pro ni byla jen chvilka uvolnění z neustálého shonu. Česala jsem, česala a maminka mi vždycky něco povídala. Uměla krásně vyprávět. Najednou ztichla uprostřed slova, hlavu si položila na stůl a řekla: Teď mě nech, chvilku si zdřímnu“. A tak odpočívala, hlavu složenou na rukou, vlasy jí přepadly i na druhou stranu, i obličej měla schovaný pod tou vlnitou záplavou. Já jsem kolem ní pomaloučku obcházela a poslouchala jsem, jestli ještě dýchá. Měla jsem vždycky velký strach, aby nám maminka neumřela.
Zdřímnutí bylo asi velmi krátké, povinnosti nedovolily delší. Maminka najednou rychle vstala, jako by s takovým proviněním, co si to vůbec za bílého dne dovolila. Prsty se jen kmitaly při splétání copu. Potom si ho zručně stočila do velikého drdolu a zapíchla hornódle. Hlavu pokryla šátkem, naslinila si prsty a před zrcadlem si ještě více stočila kudrlinky kolem čela a na skráních. I když byl všední den.
Maminka byla přece jenom parádnice. Jednoho pátečního večera s umírajícím dnem nám v náručí skonala i naše maminka. Upravila jsem ji na poslední cestu. Vlasy jsem jí jen lehce pročesala a přihladila a uvázala šátek. Snažila jsem se, aby to bylo dokonalé tak, jak to uměla jen ona. Nevím, jestli by mě pochválila. Nevázala jsem jí tu pravou „tibetku“. Nevydržela tolik let jako maminka.
Hana Juračková
***
Zobrazit všechny články autorky