O čistotě, pořádku a dobrých mravech
Venku bylo od samého rána vedro. Horký vzduch se tetelil nad silnicí, klokani a ovce líně leželi ve stínu blahovičníků. Když je den, kdy se psi perou o místo ve stínku a vrabci padají vedrem ze stromů, je nejlépe jít do klimatizované hospody a v ní si s kamarády trpce postěžovat na zatracené horko, na politiku a na ženský. Proto jsem s radostí před nechutným pařákem utekl k pípě a šumu klimatizace, která přivedla člověka zpátky k životu.
V mé hospodě „U Rudého Klokana“ už nějakou chvíli seděl kamarád Pepa. Znuděně upíjel z půllitříku přechlazené pivo, odháněl dotěrné mouchy a byl očividně rád, když mě viděl vejít. Alespoň bude mít možnost nudu nahradit konverzací. S Pepčou si vždycky dobře pokecáme a jen málokdy spolu nesouhlasíme. Je to kamarád na život a na smrt.
“Tak co je, dědku?” optal jsem se kámoše a dodal, že vypadá nějak zasmušile.
“Ale to je tím děsným pařichvostem. Už to trvá moc dlouho a starý chcípa zahrádka. No a tím pádem je celá nakrknutá, má špatnou náladu a vylejvá si jí na mně,” řekl Pepa.
“No a teď mně řekni, kdy ty naše ženský nemají špatnou náladu. Ta moje jí má furt a nemusej jí ani chřadnout kopretiny,” řekl jsem, Pepa přikývnul a objednal nám novou rundu.
“Čoveče, já ať dělám co dělám, tak to nikdy ta moje nevocení. Jako když mě třeba popadne chuť udělat dobrej skutek, vezmu koště a zametu před barákem, vostříhám trávu nebo sám vod sebe umeju koupelnu. To jako udělám, když není doma, aby když se vrátí viděla, že jsem hodnej chlap, kterej jí chtěl udělat radost a překvapení. No a víš co vona na to? Jaká je její reakce?” otázal se Pepa a zapálil si cigaretu.
“Kouření zakázáno,” zaštěkl od baru výčepní a mlčky ukázal prstem směrem ven z lokálu. 
“No jo, no jo, jen se nezblázni, zabručel Pepča, típnul cigáro a pokračoval.
“Tak vona ta moje je tak pitomá, že to jde po mně kontrolovat a místo aby byla ráda, že jsem přidal pomocnou ruku v domácnosti, tak mě ještě sprdne, že jsem to neudělal podle jejích představ!”
“No a čemu se divíš?” řekl jsem. “Tak je tomu snad v každý domácnosti. To mně Máňa dělá přesně to samý. Já, když třeba vyšuruju byt tak první co udělá, když se vrátí vod kadeřníka je, že místo aby mě pochválila jak jsem hodnej, tak jako generál přejíždí prstem po nábytku aby zjistila, jestli jsem tam čirou náhodou nenechal smítko prachu. No a pak prohlásí, že všechno dělám jen tak na půl, hala-bala, že všechno vodfláknu a že to stejně není žádná pomoc.”
“No jo, kamaráde, vím vo čem je řeč. To mě Eva nedávno vytočila, když mě nařkla, že to stejně dělám jenom z přízemních a zištných důvodů motivovaných chtíčem, protože doufám, že mi večer dá. A prej “tůdle.” Za trest mám prej utrum až do tý doby než se naučím nepoužívat její kolínskou jako spreje na hajzlu,” řekl roztrpčeně Pepča a pak jsme se shodli, že to nemáme lehké, že zkrátka a dobře nad ženskými nelze vyhrát, protože mají vždycky pravdu. A sužují nás.
Já jsem Pepovi vyklopil mojí ďábelskou strategii, díky které jsem se nadobro zbavil všech úkolů v domácnosti tím, že jsem opravdu věci začal dělat nepořádně, jen tak napolovic. Žena Máňa rezolutně prohlásila, že o takovou pomoc tedy nestojí, a že než aby se na mě dívala, jak to flákám, že si to raděj udělá sama. “No, a tím pádem mám svatej pokoj od domácích prací a mám fůru času si zvelebovat moje království.”
“Jaký království, zeptal se Pepča.”
“Já mám totiž něco, co potřebuje každej chlap. Kumbál, který jsem si vytvořil z garáže pod barákem a kam můžu utéct, když si navzájem lezem na nervy. Tam mám svůj útulek s televizí, gaučem, ledničkou narvanou pivem, stolem a knihovnou plnou časopisů a knížek,” vysvětlil jsem Pepčovi. “No a tam taky trénuju na válcích na kole, pak upocenej piju pivo a obdivuju svoje kolo,” dodal jsem. Pak jsem kamarádovi vysvětlil, že tam mám takový pořádek, že dokonce Máňa prohlásila, že nepochopí, že jsem takový lempl, když jde o úklid nahoře a v garáži mi to očividně nedělá potíže.
Pepa zadumaně pil pivo a pak zasněně a se špetkou závisti řekl, co by dal za podobné království. A slíbil, že na tom bude pracovat. Nejprve však že musí obalamutit jeho Evičku tím, že začne hrozně nepořádně doma uklízet.
“ Hele, já jsem sice dědku nad Máňou zvítězil, ale mezi námi to bylo tak trochu Pyrhovo vítězství, protože sice doma teď dělám starou belu, ale zato nadosmrti vostrouhám mrkvičku ohledně milování, protože voni nás tím ženský vydíraj a trestaj, když nám odepřou sex.”
Pepa vehementně souhlasil a prohlásil, že jsem mu dal senzační nápad jak na to a že to hned bude doma taky praktikovat, protože mytí záchodu se mu příčí zrovna tak jako mytí nádobí. Vážně řekl, že hned první věc co udělá bude, že v záchodové míse schválně nechá něco strašného plavat, a přitom se bude Evičce dušovat, že záchod nádherně umyl.
“Ta, když to uvidí tak vomdlí a už mně nikdy nenechá sáhnout na záchodovou štětku a na nic jinýho. Jasný, že mě potrestá jako Máňa potrestala tebe, ale mně je to šuma fuk. Stejnak to poslední dobou za nic nestálo a když na mě příjde touha, tak to půjdu rozchodit procházkou do hospody.”
“Jé, rozchodit to, no to je dobrej nápad, Pepo. Už vidím jak spolu budeme každej večer chodit ruku v ruce na procházky,” zažertoval jsem. “A víš, co?” dodal. “Třeba to bez toho ty naše nevydrží a ještě nakonec dolezou. Jenže pak je zase my potrestáme tím, že půjdeme spolu na procházku,” řekl se smíchem Pepča.
Lokál se naplňoval upocenými chlapy, za okny výčepu žhnulo slunce a nám pivo chutnalo ještě více. Pepa si začal stěžovat na to jak nám vláda přistříhává křidélka, jak máme stále méně občanských svobod, že zde za pár let budou vládnout muslimani a že i kvalita piva se podstatně zhoršila. Naše diskuze se stočila na Česko a poměry v naší rodné zemi. Jak Pepa tak já do Česka zavítáme jednou za uherský rok, ale shodou okolností, jsme tam oba byli před nedávnem na návštěvě. Nemohli jsme to tam poznat. Pepa s vážnou tváří řekl, že tam ještě tak nezblbli jako my v Austrálii, protože se může v hospodách hulit a že hospoda není hospodou, když není začouzená. Navíc si můžete i do dobré restaurace vzít čokla, což je tady nemožné. Pivo, zavináče, utopenci, sulc a knedlíky Pepovi děsně imponovaly, zatímco já se podivoval nad tím jak se pořád něco někde na kulturním poli děje.
“Jsme přece jenom kulturní národ”, konstatoval jsem, načež Pepa obrovským douškem nasál pivo, hřbetem ruky si utřel pěnu u pusy a rozvážně řekl: “Tak si nejsem tak zase úplně v tomto případě jistej. Vono záleží na tom, co si člověk pod kulturou představuje.”
“No přece všechno,” odvětil jsem. “To je celoživotní proces, vod narození do hrobu. Všechno co děláme je podmíněný kulturou. Jak žereme, jak se vyjadřujeme, jak se oblíkáme, kam chodíme, s kým se stýkáme, jak se k sobě chováme, to všechno spadá pod kulturu.”
“No jasný!” souhlasil Pepa. “A to je právě to, co mě žere,” řekl a pokračoval. “Tak já ti dám příklad. Já osobně, jako vůl, okamžitě odepíšu na email, protože vím, že se to sluší a patří. Myslím si totiž, že když mi někdo napíše, že je na místě tomu člověku odpovědět. A to dělám.”
“Já taky, a vím přesně, co chceš říct. Že ačkoliv ty jako vůl hned odepíšeš, v Česku si dají s odpovědí pěkně na čas.”
“Ty bláho, na pěknej čas! Kolikrát ti na mail ani neodpověděj! Prostě jim za to buďto nestojíš nebo na tebe nemaj čas a kálej na tebe.”
“Máš stoprocentní recht, ale nemyslím si, že by to mělo co společnýho s kálením. Je to spíš nějaká národní vlastnost. Je to jakási laxnost. I když jsou výjimky, protože mně třeba kámoš básník Břéťa odpoví okamžitě.”
“Jo, podle mýho je to nekulturní jednání, protože když si píšu s našincema co žijou v zahraničí tak odpovědí hbitě. Tak jako my,” řekl Pepa a já se nechtěl přít a vést nekonečnou debatu o tom co je toho příčinou. Místo toho jsem mu řekl, že vím jak na to, aby člověk nějakým způsobem nechal druhému vědět, že by se na odpověď nemělo přespříliš dlouho čekat.
“To musíš slušně napsat, že jsi před časem napsal email, ale že se asi musel ztratit, protože jsi dodnes nedostal odpověď, což je netypický, protože normálně dostáváš odpověď obratem. I když to třeba není pravda. To toho člověka trkne a vsadím se, že od něj email dostaneš v cuku-letu.”
Pepa řekl, že to vyzkouší a že mně příště nechá vědět zdali to funguje.
Ještě chvilku jsme si povídali, čas uběhnul jako voda a bylo třeba se rozloučit. Já se pomalu procházkou šoural domů, do svého království, dobře si vědom, že chůze potlačí veliký cit, zatímco Pepa se lehkým vrávorem vydal na stanoviště taxíků, aby se vrátil ke své milované, leč ukrutné Evičce a kul plány jak na ní vyzrát…
Uběhnul ani ne týden a Pepa mně zavolal. “Hele, tak tomu nebudeš věřit, ale ta tvoje metoda ohledně emailů z Česka prvotřídně funguje. Napsal jsem přesně ty samý maily asi čtyřem kámošům a příští den jsem dostal odpověď,” řekl a radostně dodal: “A k tomu ještě s vomluvou!”
Od té doby bylo uplakané počasí a tudíž jsem postrádal nutkání zajít na jedno do mojí hospůdky. Těším se však, že až zase bude takový pařák, že vrabci budou padat vedrem ze stromů, že se v lokále opět sejdu s Pepčou a dohromady probereme světovou situaci a vymyslíme strategie jak vyzrát na naše ženy, které oproti všem těm řečičkám, které u piva vedeme, máme stále rádi.
Včera večer mne chytil telefon právě, když jsem se chystal vyrazit si na procházku. Byl to Pepa. “Sorry, dědku, dneska se mnou s procházkou nepočítej, dneska nic rozcházet nemusím,” řekl, a já usoudil, že je to šťastný člověk…