Mimořádný zjev bystrého ducha tušil svůj konec
Tak ho charakterizovali mnozí jeho vrstevníci, s nimiž si dobře rozuměl a kteří ho milovali a dodnes na něho vzpomíná nejen jeho rodný kraj. Přitom jde o básníka, který se narodil již před 170 lety - Aleš Balcárek (1840 – 1862) a jemuž bylo dopřáno dožít se pouhých 22 let. Avšak zapsal se do srdcí a vzpomínek jak málokdo.
Přišla nám o něm vyprávět jeho neúnavná obdivovatelka PhDr. Jaroslava Čajová, která ve svém malém nakladatelství vydala o něm dvě publikace (Naděje nezhynula, 2002 a Dokud básník zpívá 2005), obě podpořila dodnes působící Společnost Alše Balcárka, která s obecně prospěšnou společností Janua uspořádala před lety úspěšnou literární soutěž na jeho počest. Svou účastí v ní nechyběli naši poeti, sotvaže se blíže seznámili s životem a literárním úsilí nadějného talentovaného tvůrce, jehož vysoce hodnotili Jan Neruda bezprostředně po jeho smrti, a s odstupem půl století (v roce 1913) literární kritik Miloslav Hýsek.
V čem byla mimořádnost a výjimečnost tohoto Moravana, pocházejícího z úhledné vesničky Šumvald v blízkosti Uničova? Jeho nadání si všimli již učitelé latinské školy v Olomouci, jeho písemné práce vysoce čněly nad ostatními. Vzdělání a vztah k svému národu čerpal již tehdy z prvních českých knih, byl oblíben v každé společnosti pro své vyprávění a svůj zpěv, nikdy nezapřel původ Hanáka. Avšak již po krátkém pobytu ve Vídni, kde chtěl studovat vysokou školu, pln očekávání zklamal se ve svých nadějích. „Nedostávaje po smrti otcově od Macochy žádné podpory, žil takto velmi nuzně. Přece však tvořící duch jeho byl stále činný“, vzpomíná spolužák František Brzobohatý. Živil se podomním prodejem českých knih, vydávaných J. R. Vilímkem, ve vídeňských rodinách, řemeslnických dílnách, kavárnách a hostincích.
Po návratu se rozhodl studovat v Praze a dál se živil vyučováním v rodinách dobrodinců. Otiskoval své zdařilé vlastenecké básně, které neušly pozornosti právě Jana Nerudy. Bylo v nich mnoho citu, lásky k přírodě a nadšení, ale prozrazovaly také bystrý smysl pro sociální otázky tehdejší doby, smutek, zádumčivost. Mnohé v něm probudila atmosféra národní pouti na Říp, kam se sjeli pražští Sokolové v čele s Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem, zpíval tu pražský Hlahol a pěvecké spolky z celého podřipského okolí. Tak vznikla jeho dnes již legendární píseň českých Sokolů „Hoj, vzhůru letem sokolím…“
Ač nemocný, věčně hladový a toužící po mužném činu s obrazem slavné minulosti a nadějné budoucnosti, byl jakoby neustále s ním věčný stín jeho vlastního neblahého osudu. S šílenou energií vrhal se do života, z bídy opisoval spolkům noty, opatřil si místo korektora, chtěl být hercem, sklepníkem, ale vždy byl z přesvědčení buditelem, vybízejícím ke svornosti a vzdělání. Na nezapomenutém hrobě olšanském na mohutném balvanu, postaveném za čistý výnos z posmrtné sbírky jeho přátel, je Nerudův výrok „Zhynulá naděje“. Ten však přiměl budoucí či současné potomky k dalšímu výroku, že naděje neumírá „…dokud básník zpívá…“