Příběh jedné nalezené chalupy
Po dokončení údolní přehradní nádrže Šance v roce 1970 zmizelo pod vodou centrum horské vesnice Staré Hamry i s částí železniční trati na Bílou. Údolní nádrž na řece Ostravici slouží jako zdroj pitné vody pro Ostravsko. Její technické parametry jsou úctyhodné: kamenná hráz 65 metrů vysoká, v koruně 342 m dlouhá, vodní plocha 335 ha. Ves Staré Hamry s historií sahající do roku 1639 dnes nejvíce připomíná už jen kamenný kostel sv. Jindřicha z roku 1865 a pod hřbitovem pomník Maryčky Magdonové od Augustina Handzela z roku 1933. Někdejší ryze horská obec se proměnila v obec rekreační. Její historii, zmizelou pod vodní hladinou, dnes už jen několik nadšenců skládá ze střípků vyprávění pamětníků, starých pohlednic a archivních záznamů. Patří k nim také ing. Pavla Zemaníková z Ostravice, která pátrá po historii jedné chalupy, objevené na dnes už historické pohlednici.
,,Všechno začalo motivem na dobové pohlednici: pyšnila se na ní krásná honosná
stavba. Poslal mi ji pan Prokeš z Valašského Meziříčí, který sbírá staré pohlednice Beskyd. Motiv byl popsán stručně - Staré Hamry. Moc dlouho jsem nepřemýšlela a dala se do pátrání. Chalupu jsem vytiskla a poslala ,,svým "lidičkám. Také jsem nakoukla na stránky Státního archívu ve Frýdku-Místku. Tady mne čekalo první překvapení. Uvedená pohlednice se sice v archívních fondech nachází, ale je popsána jako Gruň - turistická stanice, 1935. Na můj dotaz ředitel archivu Tomáš Adamec zjistil, že pohlednice je popsána chybně. Sice je na ní popis Staré Hamry, ale student, který ji posílal, si ji nechal na Gruni označit razítkem Gruň - turistická stanice, a někdo ji takto zapsal do archívních fondů.
Mezitím mi sběratel starých pohlednic pan Prokeš zaslal motiv centra obce Staré Hamry, zabraný od severu, kde se stavba vpravo nápadně podobá hledané. Motiv z pohlednice se ocitl i na setkání důchodců, kde byli přítomni i Hamřané. Chalupa byla příčinou rozkolu, přítomní se neshodli, co by to mohl být za objekt. Dokonce padla i zmínka, že by mohlo jít o jednu hájovnu, což jsem však jako ,,zasloužilý pamětník" vyloučila, údolí ještě bez vody si totiž matně pamatuji, patří mezi mé první dětské vzpomínky na výlety do Beskyd. Zmíněná hájovna byla výš na cestě, která začínala u obchodu, postaveného panem Ondřejem Němcem v místě, kde Stýskalonský potok ústí do Ostravice, a podnes se nalézá na pravé straně potoka. Říkalo se jí Pivovar, protože sloužila pro rekreaci zaměstnanců ostravského pivovaru. Dlouhá léta tam potom bydlel hajný Pargáč s rodinou. Stavení bylo po výstavbě přehrady určeno k demolici, protože je v prvním hygienickém pásmu, ale dosud stojí, má č. p. 17, lesáci zde mají kanceláře, před Vánocemi tam prodávají stromky. Je to opravdu moc krásná stavba.
Na Mikuláše 2007 jsem šla na Novou Ves ,,k čápům", kde bydlí nejen moje kolegyně z práce, ale i její maminka paní Anna Chovančíková, za svobodna Janošcová, pocházející z přenádherné, překrásné a přemilé dřevěnice z centrální části Hamer (od Ostravačky dole za tratí). Chaloupku má ve svém pokoji na fotografii. Dávno předtím, než byla vybudována přehrada, ji chtěli přenést do skanzenu, jenže Janošcovi se neměli kam přestěhovat. A když pak mělo dojít na zatopení, tak už si nikdo nevzpomněl.
Chodily jsme s babičkou Ančou (jak ji důvěrně nazýváme) po hamerských chalupách a lidech. Prohlížely jsme moje pohlednicové poklady a skeny z internetových aukcí. A jak babička Anča má pořád sklerózu, tak ji najednou začala ztrácet. A když došla řeč na chalupu z pohlednice rozpomněla se, prý něco takového opravdu pod kostelem při cestě na Jamník bylo. Ať se zeptám naší vedoucí v práci, že její teta tam sloužila.
V pondělí v práci jsem přepadla naši Aničku (pocházející z rodu Kubačáků ze samoty nad Lojkaščankou). Řekla mi, že její teta Marie (1923 - 2001) sloužila ve vile, která se jmenovala vila Hubertka. Kdo byl majitelem, už si nikdo nevzpomněl. Teta i Aniččina maminka Jiřinka, která za sestrou do vily chodívala, už nežijí. Anička si z vyprávění pamatuje, jak tam maminka dostala košík plný krásných meruněk, šla domů na kopec a že byly ty meruňky takové dobré, a domů na kopec bylo daleko, tak jedla a jedla. Nejdřív, že nechá každému dvě, ale nakonec si řekla, že to by nestálo za to a snědla je všechny…
Nakonec si babička Anča vzpomněla také na název zapomenuté budovy - byla to vila Hubertka. Zajásala jsem aniž bych tušila, že zdaleka nemám vyhráno.Hned po Lucii mi kolegyně v práci přinesla ukázat album a hromádku starých pohledů. Z alba na nás 
dýchly staré časy klidného světa, který měl na rozdíl od dnešních dní řád a styl (a více krásných chvil). Když jsem pak probrala staré pohledy, zůstal mi v ruce poslední (mohl být tak z 50. - 60. let 20. století). Byla na něm naše hledaná chalupa, identifikovaná jako vila Hubertka! Rychle jsem pohlednici otočila. Co stálo na zadní straně mě docela vyvedlo z míry - ,,Maryčka - zotavovna VŽKG ".
Doma jsem zalistovala v publikaci o Vítkovických železárnách ,,Ohnivá řeka 1828 - 1978". U roku 1945 jsem objevila záznam: Z dřívější doby zůstává podniku zotavovna Maryčka ve Starých Hamrech. Najednou jsem měla před sebou dvě vily - Hubertku a Maryčku. A nevěděla, co si o tom vlastně myslet.
Hned příštího dne jsem pátrala na tradiční sběratelské burze v Ostravě na Černé louce. Sběratel starých pohlednic Václav Peter, který už také vydal několik publikací, měl mezi svými poklady také Maryčku. Když jsem se vytasila s původním motivem, pak on i jeho znalý kolega bez zaváhání řekli, že je to Hubertka.
Znamená to tedy, že Hubertka a Maryčka jsou stejný objekt? Pak jsem si vzpomněla na ředitele archivu Tomáše Adamce, který mne žádal o upřesnění objektu, aby jeho název mohl v archívních fondech opravit. Stručně jsem uvedla zjištěné a vše odeslala mailem. S pocitem splněné povinnosti se mi vrátil klid do duše. Odpověď Tomáše Adamce přišla mailem ani ne za dvě hodiny. K mému údivu namísto vánočního přání přišlo psaní:
Paní Zemaníková, dovolil jsem si Vaše pátrání posunout trochu dál. Vila Hubertka měla podle dobové dochované evidence číslo popisné 401 a jako majitel je u ní v roce 1928 uvedeno Vítkovické a hutní těžířstvo (v roce 1945 znárodněno a o rok později přejmenováno na Vítkovické železárny, později k tomu ještě přilepili toho Gottwalda). Mohla to tedy být skutečně zotavovna. To by sedělo. A kde se ta vila vzala? Pravděpodobné jasno nám přináší soupis duší z Farního úřadu ve Starých Hamrech. Farář byl pečlivý, psal u každého popisného čísla i podrobnosti, které nám dnes přijdou vhod. Posílám jeho zápis v příloze. Já se nevyznám v místních názvech, nemohu tedy s určitostí potvrdit, jestli je záhada definitivně vyřešena. Pokud ale Hubertka stála na místě zvaném Stýskalonky, máme vymalováno.
S přáním bohatého Ježíška Tomáš Adamec
V zápise úhlednou rukou psaným se praví:
Vila Wagner, postavena na louce na Stýskalonkách, kterou louku měl kat. farář od r. 1865 - 1921. R. 1920 lesní rada Arnold Wagner a zástupce patronátu řím. kat. farního kostela v St. Hamrech faráři louku odebral a dal postaviti stavení č. 382 pro lesního. Druhou vilu, tj. č. 401, postavil Wagner pro sebe. Pravilo se, že náklad na vilu byl 340 000 Kč. Roku 1924 Wagner vilu prodal řediteli vítkovských závodů Soumscheinovi za 325 000 Kč pro penzijní fond závodů. Stýskalonky se nacházejí kousek nad bývalým centrem, takže to všechno ladí. A Hubertka stojí kousek od cesty na Stýskalonky.
A vila Wagner? Mám tušení, že se jedná o již v úvodu vzpomínanou překrásnou hájovnu (čísla popisná ve Starých Hamrech byla všechna přečíslovaná).
Tak jsem se nakonec dozvěděla o hledané chalupě mnohem víc, než jsem vůbec mohla tušit. Čekáte pointu mého příběhu o pátrání po jedné nalezené chalupě? Babička Anča slíbila, že ,,jen co na jaře sejde sníh, vyrazí na Staré Hamry, a jak budě u té vody, vzpomeně si všecko a všecko mi to povi".
Už aby tu bylo jaro!"
Příběh jedné nalezené chalupy nekončí …
3. února 2008
Nádherné slunečné mrazivé ráno. Už delší dobu si brousím zuby na Staré Hamry. Obvykle tam v zimě nejezdíme, ale počasí nás přesvědčilo, že máme vyrazit.
Zastavili jsme u kostela, který jsme obešli a samozřejmě zmizeli na zakázaném chodníčku vedoucím k přehradě (já si říkám, že když je to tady „moje území“, tak mohu nakouknout všude, nijak neškodím a koupat se ve vodárenské nádrži na pitnou vodu také nehodlám.). Otevřel se nám krásný výhled na Stýskalonskou zátoku. Sluníčko hřálo, i když přehrada byla zamčena zasněženým ledem. Při zpáteční cestě ke kostelu jsme vlevo v lese zahlédli ze sněhu čnějící základy, v těch místech někde stál prý chudobinec.
Poté jsme se přesunuli na Stýskalonky. Cestu k hájovně - někdejší vile Wagner, známe. Vrtá mi hlavou motiv z pohlednice, kterou jsem získala na poslední burze. Vila Wagner se svými pozemky na obrázku sousedí s pozemky okolo Hubertky. Dnes hájovna Lesů ČR se nám zjevuje v plné kráse, je pečlivě obložena nasekaným dřevem, na louce pod stavbou je krmelec. Fotím si ji ze všech stran. Pak přecházím po louce pod cestou směrem k vodě. Sníh je promrzlý a mírně se do něj bořím, i když je ho na únorový čas docela málo. Vlevo šumí Stýskalonský potok, který se vlévá do zátokya já najednou stojím u betonového plotového sloupku s úchyty. Stojí si tu jen tak a jako by mi říkal: Jsem to opravdu já – Hubertčin kus plotu. Všude je tam křoví, tak se škrábu na cestu a
jdu kousek po ní. Na malém "place" vede dolů sotva znatelná rovněž zarostlá cestička. Nepletu se, protože cesta je místy upravena zídkou z kamení. Vím, že kousek dál jsou staré základy. Kdysi jsem tu už byla, ale tehdy mě ani nenapadlo, že po nich budu pátrat v souvislosti s dávnou krásnou stavbou, která se ztratila a zůstala jen na dobových motivech. Myslela jsem si, že je pod vodou, ale když jsem se ocitla u základny, věděla jsem hned, že jsem „doma“. Přede mnou se hrdě rýsoval základ stavby včetně té atypické verandy, kterou jsem na pohlednici prohlížela snad stokrát, tisíckrát …
Krásné kamenné základy na mne koukaly ze zbytků sněhu a jakoby říkaly: „Tak jsme se konečně našli.“ Nádherné místo, i teď v únorové zimě krásné prosluněné a působící blahodárně na duši. Co to slyším? Vlídný hlas paní domácí, jejíž jméno jsem se ještě nedozvěděla. Ozývá se z kuchyně, kde připravuje skvělý nedělní oběd a … Vracím se do reality. Ale stejně se mi zdá, že tu vila stojí. Žilo se tu určitě spokojeně, protože ten klid vyzařuje z tohoto místa, které se hrdě vypíná na mírné vyvýšenině nad dnes již věčnou hladinou přehrady. Loučím se mlčky a někdy přijdu zase. A jsem ráda, že až přijde jaro, místo se zazelená, ptáci budou zpívat a nikdo nebude tušit, že Hubertku nesmí rušit …pšššt … hlavně ji neprozraďte.
Foto:1. Vila Hubertka, 2. Vila Wagner, 3. Pohled na místo, kde stávala Hubertka
Pozn. redakce: Určitě také znáte řadu různých lidí, pokud byste třeba znali nějakého znalce starých Beskyd či sběratele dobových motivů z Beskyd, rádi na ně uvítáme
kontakt. Je řada zajímavých lidí a někdy stačí úplná náhoda, aby se k nim člověk dostal... Paní Pavla to určitě uvítá! Pište, pište komentáře, případně zde!
