Půjdem spolu do Betléma...
Kde by mě, jako valašského ogara z Hovězí napadlo, že i já se jednou vydám do biblického Nazaretu, do toho samého městečka, o němž jsme se učili v náboženství a neznabozi z šesté C se nám posmívali, že kdovíjak to bylo s panenstvím Marie, a kdoví kdo byl ten archanděl Gabriel, co jí měl zvěstovat sestoupení Ducha svatého. Věděl jsem, že víra je jediné, co mně nikdo nemůže vzít, ať to byla víra v cokoli. A také po ní nikomu nic nebylo. Proto jsem se vydal až do Jeruzaléma a z něho do Betléma, kde se narodil nejslavnější člověk této planety, pozdější židovský rabín jménem Ježíš Kristus.
,,Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli zapsat, každý do svého města," připomínám si biblickou legendu svého dětství.
Mám to kouzelné štěstí, že mne už při čtení Bible neprovází jen papírový Betlém, ale atmosféra opravdového města Zrození a Boby David, který se před šedesáti roky, brzy poté, kdy přežil terezínské ghetto, vystěhoval do země židovských patriarchů. Dnes žije v Tel Avivu a na svoji rodnou Ostravu jen vzpomíná.
,,Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazaret do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou..."
Tolik slova z Nového zákona o Ježíšově narození. Během jednoho z mých pobytů v Izraeli byl už podzim a Vánoce nadosah, takže nejen mé kroky směřovaly do Betléma, přesněji přes divnou hranici do palestinské autonomie, kde bylo těsno nejen z poutníků, ale také vojáků. Když jsem si odmyslel Izraelce s americkými samopaly M 16 či Palestince s ruskými AK 47- Kalašnikov spatřil jsem Betlém skoro tak, jak jsem ho viděl v papírovém a vánočně dojemném provedení z chvil mého dětství. 
Bělostný, se svými krabičkami domků s rovnými střechami, jak obří hnízdo nalepené na strmých stráních hor. Uprostřed nich se nachází chrám Narození Páně. Mohutná bazilika na sloupech z červeného mramoru kryje podlahovou mozaiku ze 4. století i zbytky dávných fresek z roku 1169. Je prokázáno, že v roce 135 dal císař Hadrián na místě jeskynního chléva v Betlémě postavit pohanskou svatyni, čímž dal pohrdlivě najevo, že narození Ježíše neuznává.
Svatyni nechal zbourat Konstantin Veliký o dvě stě let později a nahradil ji křesťanskou bazilikou. Neuplynulo ještě ani dalších dvě stě roků a chrám zpustošili Samařané. Vše dal opět do pořádku císař Justinian. Jeho dílo však mělo namále, když do Betléma vpadli Peršané. Notně ho poničili a už se chystali totéž učinit s chrámem, když v něm spatřili nevysvětlitelný úkaz - na stěně obraz tří králů, jejichž oděv prozrazoval, že přišli zřejmě z Persie. Proto nechali chrám raději na pokoji.
Před vstupem do podzemí k místu někdejších jeslí jsem se musel napřed sklonit v chrámových dveřích. Stavitel je nechal úmyslně velmi nízké, aby každý, kdo chtěl vstoupit, ať věřící či pohan, se musel uklonit. Před hlavním oltářem jsem vystál krátkou frontu. Zájem o zhlédnutí posvátného místa projevují stovky věřících.
V duchu jsem slyšel tátův hlas, když z kůru hovězského kostela zpíval na půlnoční Rybovu Mši. Byl jsem u betlémských jesliček ve skutečném Betlémě, v němž v dávnověku působili také výrobci střelného prachu. Turci, kteří v Betlémě pár století po Kristu pobývali, toho využili a rozebrali měděnou střechu baziliky, aby z ní nadělali koule do děl.Opouštěl jsem Betlém. Rozněžnělý z toho, jak se mi splnil sen kluka, plného romantických dálek. Ještě jednou jsem se podíval směrem k tomu svatému místu. Smrákalo se. Na rodiště Ježíše padala noc. Najednou vyšla hvězda. Kdysi znamení o zrození Mesiáše. V ten můj podvečer se však místo
andělského Gloria, alelujá ozval děsivý rachot a z hvězdy byla najednou vojenská stíhačka F-16, ženoucí se nad mou hlavou někam k Libanonu. I takový je současný Betlém.
,,A když je řeč o čerstvě narozeném miminku, tak se teď podívej, jak za mlada vypadal dnešní skoro osmdesátník," mění Bobby moudře téma a přivádí mě zpět do přívětivější reality. Tajemně se přitom usmívá a podává mi poněkud omšelou knížku.
Čtu na ni německý nápis: Babys Tagebuch - Knížka dětských dnů. A uvnitř německy o každičkém faldíku malé Bobbyho Roberta Davida, který chodil v Ostravě do německé školy. Je v ní též o tom, kdo mu jaké přinesl dary, kdy měl žloutenku a hlavně, že dnešní skoro devadesátikilový cvalík vážil při narození jen 3,50 kg, i když měřil už úctyhodných třiapadesát centimetrů. Skoro jako Ježíšek...
,,Protože židovské děti bývaly moc smutné, když jejich křešťanští kamarádi dostávali ke konci každého roku o Vánocích krásné dárky, byl u Židů zaveden svátek Chanuka, svátek znovuzasvěcení chrámu, jako obdarovávací. Během něho dostávají také židovské děti dárky," vysvětluje Boby a dodává, že chanuka je hlavně oslava vítězství Židů nad helenizovanými Syřany a osvobození Jeruzalému.
Ale o tom snad někdy příště...
Text a foto: Břetislav Olšer
Popisky k foto:
1) Místo, na němž byly kdysi biblicky dávno Ježíškovy jesličky.
2) Jsou Vánoce, což ale pro izraelské vojačky nic neznamená.
Jejich povinná dvaadvacetiměsíční vojenská služba a islámští
atentátníci nepočkají...
3) A v Tel Avivu se můžete i na Štědrý den klidně okoupat.
