Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Gizela,
zítra Patrik.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Škola bohů (2/4)

„Nechci nikomu nic vyčítat, nikoho kárat pro jeho chyby ani nikoho přímo či nepřímo urážet. Vím totiž, že nikdo nechybuje proto, že by chybovat chtěl (a proč by kdo také chtěl?), vím, že s temnotami není třeba nijak zvlášť bojovat, neboť přinese-li se Světlo, ustoupí samy.“
Jan Amos Komenský


 
* * *
 
Obětí šikany se může stát kdokoliv. Naprosto kdokoliv. Základním předpokladem je pouze fakt, že jste jiní než agresoři, což samozřejmě může být opravdu kdokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Protože i když jako lidé disponujeme řadou společných charakteristik, zároveň se v tisíci a jednom ohledu lišíme. Co nás pojí s jedním, s druhým nás rozděluje. Samozřejmě existují typy osobností či přímo skupiny, které se stávají snadnější kořistí. Více se odlišují, méně se brání. A agresoři spolehlivě vyčenichají slabé jedince. Je jim absolutně ukradené, jestli šikanují někoho, jelikož je hloupý, nebo naopak chytrý. Problém totiž nevězí na straně oběti, nýbrž agresora.
 
Alfie by mohl o šikaně vyprávět ještě o dost podrobněji než já. S Carlosem a jeho partičkou si na prvním stupni vytrpěl svoje. Jeho potíž spočívala – a bohužel stále spočívá, promiň, Alfie – v tom, že je to tak trochu trouba a doma o něj přespříliš pečují – postarší rodiče, jedináček – vím, vím, jsou to stereotypy, jenže u Alfieho se holt naplňují. Do toho už od druhé třídy nosil brejličky, jakékoliv hry, při kterých se vyžadovala obratnost či fyzická zdatnost pro něj předznamenávaly utrpení a pokaždé udělal, co se mělo, neporušoval pravidla a nelhal. Stejně ale Carlose zřejmě nejvíc štvala Alfieho vysoká inteligence (v šestce šel na měření IQ a zjistili mu hodnotu sto šedesát) a výborné výsledky. Na prvním stupni ještě docela dost z nás chodilo na různé soutěže a vůbec se tak nějak ve škole snažilo – a Alfie povětšinou Carlose porážel. Jo, kdybych já tak někdy skončila v jakékoliv soutěži (kromě pojídání hamburgerů) na druhém místě, jak bych to slavila… Ne tak Carlos. Potom se řízením osudu podařilo Alfiemu dostat se do okruhu Raplových a Dómových známých, a to z něj rázem slouplo nálepku snadného terče.
 
 
Já jsem nikdy nezažila nic horšího než urážky na svou váhu a vzhled. No nic horšího… Ono když jste to nezažili, tak vám to tak možná nepřipadá, navíc když jste třeba štíhlí a pohlední, když jste třeba i oblíbení v kolektivu…  Ale ono to bolí. Bolí to hodně. Poslouchat o tom, jak máte velkej zadek, že jste špek, že vás polechtají na bůčku… I takové řeči typu už si jdeš zase přidat, to je tvoje svačina, nebo jídlo pro celou třídu, my s tebou nechceme do loďky, mohla by se potopit… To vám na sebevědomí rozhodně nepřidá. A jo, nejsem žádná vychrtlina, jenže bych o sobě taky neřekla, že jsem bečka sádla, dobře živená jalovice, barokní andělíček, že se přežírám a podobně. Teď už mi jsou u prdele kecy o mojí prdeli, nicméně jeden čas jsem kvůli tomu málem přestala jíst. Možná vám to připadá zvláštní, že jenom kvůli tomu, že nějaký kretén pronese na vaši adresu rádoby vtipnou hláškou před partou podobných hovad, ale když nejste v té situaci, kdy je vám dvanáct a nesnášíte svůj vzhled, tak se do toho těžko vcítíte. Slova kolikrát bolí víc jak rána pěstí nebo kopanec do břicha. V tomhle mi paradoxně hodně pomohl covid. Díky distanční výuce jsem se mohla odstřihnout od těchhle kreténů a trochu se srovnat sama se sebou.
 
Že se Ney stal další obětí Carlose a jeho kumpánů jsme se dozvěděli až s odstupem času. To, že věci nefungují, to jsme tak nějak vnímali. Konec konců hejty vůči Neyovi a LGBT+ komunitě ve třídní skupině Carlos rozjížděl bez přestávky a svými homofobními, rasistickými a dalšími totálně zhovadilými názory se nijak netajil ani ve škole – samozřejmě je šířil s citem pro to, kdo je uslyší a kdo ne, protože by si nerad pošramotil pověst u učitelů, kteří absolutně netušili, co za svini chválí a dávají ostatním za vzor. Asi jsme si my všichni, kteří jsme se počítali za Neyovi kamarády, neuvědomovali, jak vážná situace je. Kromě toho jsme zahlédli jen zlomek, pár ústrků na povrchu. O tom, co se děje pod povrchem, jsme netušili. Karin rozpoznala jako první, že se děje něco vážného. Se svým odhodláním zachránit svět a zvláštním citem pro ty, kterým je ubližováno, si začala všímat toho, jak se Ney mění. Netuším, jak to dokázala, ale vydolovala z něj, co mu ti hajzlové provádí. Nám z toho prozradila jen zlomek. Když nám to svěřovala, třásl se jí hlas odporem, bolestí a také vztekem, jaký jsem u ní ještě nezažila. To se snad ani nedalo nazvat vztekem, ale přímo nenávistí, ovšem ne pouze vůči Carlosovi, nýbrž i vůči sobě samé, nenávist za to, že tak dlouho věřila, že se v každém ukrývá aspoň kousek dobra, že každý se může napravit. Sorry, Karin, ne. Někteří jedinci jsou jen čirou esencí zla. Carlos jí ukázal, že to, čemu věřila a z čeho učinila základ své osobnosti, je prachsprostá lež.

 
 
Carlos kopíroval klasický vzorec. Nejprve s partou na Neye útočil slovně – urážel buď jeho osobně, nebo se strefoval do queer lidí. Zahrnoval ho nadávkami, shazoval ho nebo naopak popichoval a snažil se ho vyprovokovat k reakci, která však nepřicházela. Nechápu, jak to Ney zvládal, ovšem zdálo se, jako by pokaždé dokonale ohluchl, když se přiblížil Carlos nebo Viktor či Slim s Pepínem. Tyhle psychické útoky probíhaly paralelně i po síti, nicméně i zde se Ney obrnil nezvyklou trpělivostí a netečností. Z třídní skupiny dávno zmizel a od Carlose a spol. si zablokoval zprávy, stejně jako nepřijímal žádné z jejich falešných účtů. Různé hanlivé fotky a lži, co o něm Carlos šířil, buď ignoroval, nebo k němu ani nedoputovaly – my mu je rozhodně nepřeposílali. Když od někoho Carlos vyslídil jeho telefonní číslo a začal ho terorizovat vulgárními zprávami a anonymními telefonáty uprostřed noci nebo výuky (jo, jasně, všichni jsme měli vypnuté mobily, přesně jak nám ukládal školní řád), koupil si jen novou SIMku a tentokrát číslo poskytl pouze těm lidem, u kterých věřil, že zůstane v bezpečí. A zůstalo.
 
Těžko soudit, jak to Neye vnitřně sžíralo, jestli se propadal stále hlouběji do bezednosti beznaděje, nebo mu nitro opanoval stejný klid, jaký projevoval navenek? Upřímně si myslím, že nikdo by v sobě nenalezl tolik síly, navíc v jeho pozici, aby ho to nerozhodilo a netrápilo. Každopádně i jestli se Ney vnitřně hroutil, navenek se jevil jako skála. Pevný, hrdý, vysoko nad věcí. A to znamenalo pro Carlose porážku. Trapnou, nezpochybnitelnou porážku.
 
A tak zařadil vyšší stupeň. Pustil se do fyzických útoků. Samozřejmě takových, které se nedaly dost dobře postihnout. To jsou všechny ty drobné šťouchance na chodbě, v šatně, ve frontě na oběd. Malá vražení, šlápnutí, údery do slabin, které skryje kupa jiných těl. Píchání kružítkem do krku a zad (Ney ke své smůle seděl před Pepínem), bouchání pravítkem, počmárání mikiny lihovkou, shazování věcí, procházky po tašce, vymočení se do lahve na pití o tělocviku nebo do bot, rozřezání bundy… Víte, když jde o to trápit druhé, prokazují lidé neuvěřitelnou fantazii a vymyslí i nemyslitelné.
 
 
Jenže Ney navzdory všemu stále ještě odolával. A každý agresor usiluje o jediné – zlomit oběť a uzurpovat si moc nad jejím životem. Carlos dál prohrával, i když Neye týral, jak jen mohl. To už si každý ve třídě všímal toho, co se děje – no skoro každý… Samozřejmě kromě babičky Vlastičky. Jenže většina se tvářila, že se jich to netýká. Část lidí dávala dokonce najevo určité sympatie Carlosovým názorům, zatímco jen mizivě málo se stavělo proti. Otevřeně se Carlosovi postavila jen Karin, která se s ním prakticky každé odpoledne hádala ve třídní skupině a ve škole se snažila trávit většinu přestávek s Neyem, aby ho ochránila. Protože za Karin se zase jako stín táhl Dóm. Nebo stačilo prosté vědomí toho, že je to jeho holka. A když nemohla Karin, nahrazovali jsme ji já s Alfiem. U nás platila zase ta výhoda, že Alfie v sobě měl zabudovaný jakýsi radar na učitele a vždy jsme se tak kolem nějakého motali.
 
Jenže jsme nemohli dělat Neyovi garde donekonečna. A Carlos projevil na své poměry nezvyklou trpělivost a jednoduše si počkal na vhodnou příležitost, Jako každý predátor věděl, že přijde a jeho úkolem je být připravený a nepromarnit ji. Došlo k tomu po laborkách z chemie při odpoledním vyučování, krátce po konzultačním odpolední v půlce listopadu. Carlosovi se podařilo vyhmátnout Neye v šatně, když se kolem nacházeli vesměs ti, o kterých věděl, že proti němu nepůjdou. Pepíno hlídkoval na konci chodby, odkud mohl přijít učitel, zatímco Viktor zkroutil Neyovi ruce za zády a Carlos mu vyházel všechny věci z batohu, rozdupal je (včetně mobilu) a vmetl mu do tváře hrst nechutně oplzlých urážek. Část lidí z Áčka si urychleně sbalila věci a vypadla, část zůstala. Carlos všem zakázal natáčení s výjimkou Slima, kterému strčil do ruky svůj mobil a poručil mu: „Natáčej to, jasný? Ale jestli uvidím ještě někoho jinýho s mobilem v ruce, skončíte stejně jako tahle zrůda, jasný?“ A pak se rozmáchl a vší silou udeřil Neye pěstí do levé tváře. Na skříňky vedle něj vystříkla krev. „Ty hnusná zrůdo, vypadneš z týhle školy! Úchylové jako ty nepatří mezi normální lidi!“
 
Škola bohů 1/4
 
Tomáš Zářecký
 
Každý z nás si nese životem vzpomínky na základní školu. Často mívají rozmanitý obsah, a zatímco některé jsou pozitivní a jiné záporné, mnohdy jsou natolik silné, že nám přetrvají v paměti i dlouhá léta po ukončení povinné školní docházky. S proměňující se dobou a společností se proměňuje i školství, a kromě starých problémů se objevují i nové výzvy, kterým čelí žáci, učitelé i rodiče. Rozhodli jsme se proto čtenářům přinést sérii čtyř ukázek z chystaného románu našeho autora Tomáše Zářeckého s názvem Škola bohů, který se zabývá problémy se šikanou, návykovými látkami, násilím i hledáním sebe sama a svého místa v současném komplikovaném světě. Autor působí deset let jako pedagog a po dlouhém váhání se rozhodl usednout k notebooku a sepsat román, který někomu poslouží jako sonda do světa mladých dospívajících, jinému připomene spíše děsivý horor a dalšímu vykouzlí z paměti vzpomínky na vlastní léta školní docházky… Děj Školy bohů se odehrává na fiktivní základní škole, která nikdy neexistovala, ačkoliv je situována do skutečného města. Stejně tak jsou všechny postavy a události románu pouhým výplodem autorovy fantazie a jakákoliv jejich podobnost se skutečně žijícími i mrtvými osobami či reálnými událostmi je čistě náhodná.
Václav Židek
 
* * *
Anotační foto https://www.educapardubice.cz/
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs
 


Komentáře
Poslední komentář: 05.05.2023  09:00
 Datum
Jméno
Téma
 05.05.  09:00 Von
 05.05.  06:35 Přemek