Jak chudák Janeček strávil trapnou chvilku pod stanem
Když člověk, zvláště pak mužskej, přijede poprvé do lázní po šedesátce, zdálo by se, že už má toho za sebou tolik, aby ho nic moc nepřekvapilo. Je to ale úplně jinak. Na rozpisu procedur dostane pacient harmonogram počítačem rozplánovaný na minuty a bez jakékoliv přípravy vejde do první kabinky.
„Svlékněte se donahata a zahalte se do prostěradla,“ pravila s milým úsměvem sestřička v bílém. „Já si pro vás za chvilku přijdu.“
Převlékl jsem se za římského senátora a docela důstojně vstoupil do okachlíkované kóje s obrovskou vanou.
„Prostěradlo si odložte a ponořte se!“ zněl strohý příkaz.
Proč jsem si ho navlíkal? Inu, co naplat. V rouše Adamově šup do vany. Sestřička uchopila hadici s tryskou a jala se mne od prstů nohou až po krční páteř podvodně (rozuměj: pod vodou, nikoliv nepoctivě) masírovat. Příjemné! Po skončení mi podržela prostěradlo a s úsměvem vyprovodila do kabinky.
Koupelí jsem měl ve svém rehabilitačním programu celou řadu – bublinkovou, bylinnou, Oceán – ta byla hodně divoká, vířivou...
Kromě nich přišel na řadu také slatinný zábal. Příprava stejná, jen místo vany lehátko pokryté černým horkým bahnem, do něhož jsem si musel naznak lehnout. Mlasklo to, černá vazká hmota mne vcucla a vlezla i tam, kam neměla. Tady nastal trochu problém, neboť černovlasá sestřička byla mladá, a i když na sobě měla navlečenou hnusnou gumovou zástěru, nad jejím laclem se dmulo až příliš zajímavě tvarované a značně naplněné bílé tričko. Když se nade mne nahnula, aby moje bezmocné tělíčko zabalila do igelitové fólie a teplé deky, musel jsem okamžitě odvrátit pohled, neboť hrozil trapásek.
Při dvacetiminutovém hovění v teplém bahýnku jsem kupodivu neusnul, a tak jsem se soustředil na ke mně doléhající hovor sestřiček v předsálí přiléhajícího k mé kóji.
„Holky, já tam teď mám chlapečka... mladej modrookej blonďáček, ale takový nářadíčko, jaký on má... za těch třicet let jsem tady viděla už ledasco... i Jirku Krytináře... ale tohle!“ slyším hlas starší ženy. „A co... je v pozoru?“ zazněl mladší zvědavý hlas. „Není, ale i tak...“ „Toho blonďáka si příště vezmeš ty, Moniko, bude legrace,“ ukončila diskusi její iniciátorka.
Když mne přišla moje sestřička vybalit, všiml jsem si na cedulce připnuté tam, kde byla kromě hlubokého pohledu černých očí nejzajímavější, křestního jména Monika.
Osprchovala mne, vyzvala, abych si vymyl sám bahýnko v choulostivých partiích a podržela prostěradlo. Při odchodu z kabiny jsem se potkal s vysokým mladým mládencem vycházejícím z vedlejších dveří.
„To bude ten, na kterého poštvaly Moniku,“ odvozuji si.
Následující den jsme s blonďákem usedli do čekárny před slatinnými zábaly ve stejný okamžik. Po chvilce se otevřely dveře a sestřička Monika, tentokrát v zástěře bez laclu, uvázané v pase, a v polorozhalené bílé blůzce se svůdně usmála.
„Pane Janečku, pojďte za mnou!“ usmála se na blonďáka. Periferním viděním jsem zaregistroval, že nasucho polkl.
Pro mne to mělo tu výhodu, že mne přišla do slatinného bahna položit a jako uzenáče do igelitu zabalit majitelka onoho včerejšího staršího hlasu, asi šedesátiletá důstojná šedovlasá dáma s pihou na bradě. Byl jsem v klidu.
Z předsálí se po chvíli ozval několikerý smích a Moničin zvonivý hlas: „Vy jste pitomý! Chudák kluk! Lezly jste tam na čumendu jak kvočny, rudej byl, vypadalo to, že ho klepne pepka. Ale pravdu Marcela měla. Vždyť já ho ani nemohla zabalit. Bylo to, jako kdybych stavěla stan! Co stan... cirkusový šapitó!“
