POVÍDAČKY (11) Ptactvo za oknem
Zima začala nenápadně, bez sněhu. Za svým oknem nabízím ptactvu semínka, mák, kousky jablek. Přiletěla sýkora koňadra, zobla si a brzy je jich zde již několik. Sýkorky nikdy nezobají samy. Jak objeví potravu, dají signál ostatním a už se slétají jako malí pestří papoušci.
Druhý den se objevilo několik sýkorek modřinek. Jsou malinké, lehounké a veselé. Koňadry je mezi sebe přijaly a několik dní při tom zůstalo. Zdálo se, jakoby v celé velké zahradě jiného ptactva nebylo.
Jak dny ubíhaly, ulehl do zahrady mráz a popadával sníh. Přiletěl brhlík, dokonalý elegán. Ladné tělo, dlouhé a štíhlé, barvy v polotónech, jakoby uletěl z japonské kresby. Vážný a sebevědomý, stále jakoby soustředěný do sebe. Nedal sýkorkám najevo svou převahu, jen určitý odstup tady byl. Ale zobali všichni společně.
Objevila se červenka, načechraný kulatý chomáček s bystrým očkem, nesmělá pipinka. Nazobala si a odletěla, bez svého hejna. A už tu byla další sýkorka, uhelníček, zvaná lidově babka. Ptáček šedavých odstínů, ale stejně radostný, jako jeho pestré příbuzenstvo.
Marně vyhlížím strakapoudy, někde tady přece budou? Napadla spousta sněhu a mráz zesílil. Přidala jsem za okno syrové sádlo. A už tu byli. Probudili mě ráno stakatem svého zobáku a pracovali pak pilně celý den. Zdaleka největší ze všeho ptactva, zobák jako strašná zbraň.
Ale nechávají drobné ptáčky živit se ve své blízkosti a oni beze strachu tuto vznešenou svrchovanost přijímají. Strakapoud se po nich ani neohlédl, pracoval na svém sádle a nevadilo mu, ani když ta drobotina mu z jeho kusu uždibovala.
Při tušení nebezpečí ulétá strakapoud jako první. Je plachý, ze všeho ptactva za oknem nejplašší.
Toho rána, kdy byl mráz arktický a sníh pokryl vše, zatmělo se okno rozepjatými křídly velkého dravce, snad poštolky? Temná křídla vrhala velké tělo proti oknu zas a znova, ale marně. Čerstvé sádlo zůstalo dravci odepřeno, byl na to okno příliš velký, neměl se kde zachytit. Zklamaně odletěl kamsi a zanechal za sebou tíseň. Chvíli trvalo, než se domácí ptáci odvážili do svého teritoria.
Kosové, to je zvláštní kapitola. Těžkopádný intelekt! Šmejdí v zahradě pod jabloněmi, dobývajíce ze sněhu podzimní spadaná jablka. K oknu zrak nepozvednou, pachtí se ve sněhu. A tu jeden objeví se zázrakem na větvi velkého smrku, temná načechraná buchta, a nehnutě hledí. Potom přece jen neohrabaně přistane na okně, hledí zas nehnutě, popojde k potravě a dá se do jídla. Láduje se jako stroj, nekonečně dlouho. Přiletí strakapoud a usedne k svému sádlu. Ani nezačne klovat a už kos se proti němu postaví a s otevřeným zobákem cosi vyhrožuje.
Co zbývá moudrému strakapoudovi? Otevře zobák a nadává taky. Oba dělají na sebe ramena. Krky natažené proti sobě, tělo připravené k boji a pak oba vzlétnou. Strakapoud svižně třepe křídly do vrcholu smrku, kos plachtí k zemi jak přetížený bombardér.
A už jsou tady drobní ptáci, v pestrém reji nalétávají za okno, popadnou sousto a frrrrrr do výše. A za nimi další a další. Je to víření nádherné, jen ho zhudebnit. Kam se hrabou kosové, vždyť oni se perou o sousto i mezi sebou! Ale kde jsou stehlíci? A pěnkavy? A kde vrabci proletáři? Snad nevymřeli?
Zapsáno ve stradonickém mlýně 2. února 2010
Vrabci přiletěli! Počátkem března objevili mé ptačí okno a navštěvují ho pravidelně. A brzy po nich přiletěli mlynaříci. Mlynaříci do mlýna.
Zapsáno 21.března, v první jarní den.
* * *
Letní vzpomínka
V zapadajícím slunci nade mlýnem létaly vlaštovky. Proti modrému nebi se jich třepotaly desítky jako motýli pro radost.
Naše stradonické vlaštovky vyvedly mladé a já myslím, že mláďata ze spřátelených hnízd se společně cvičila v letu, který je brzy čeká směrem jižním.
Vzlétaly vysoko nad střechy mlýna a zase se spustily tak nízko, až mi kroužily kolem hlavy a štěbetaly; bylo to úžasné.