Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Strýček Jirka
Nějak jsme se zapomněli u babky na lahvovém. Tak hluboko klesl strýček Jirka z Prahy. Pivo v Praze pil jen jako štamgast točené – plzeň u Šnelů na Malé straně. Tady v té naší zapadlé polodivočině mu musela stačit v partě méně otesaných, ale zato upřímnějších chlapů z polí a lesů obyčejná lahvová kutnohorská desítka. Proložili jsme ji ovšem občas větším či menším rumíčkem.
Tak jsme popíjeli, někdy stříleli divoké holuby, někdy krmili prasátka ve chlévě, jindy káceli nakloněné stromy a ti starší často zavzpomínali na husarské kousky z dob svého mládí. Někde se tomu říká „došlo na ženský“. Asi tato část debaty byla inspirací dalších úvah pražského strejdy. V té době už taky nebyl pochopitelně žádný zajíc, vždyť jeho dcerce už se lýtka také dokázala s fortelem začervenat.
Domů do hájenky jsme dožejbrovali trochu šejdrem. Na dvoře před stodolou najednou Jirka s neodvolatelným důrazem pronesl: „Jedu na striptýz do Zruče!“ Kde sebral informaci o takovém podniku ve městečku na Sázavě je záhadou. On to prostě konstatoval. Jeho Tudorek stál za vraty ve stodole. Ženské, když zjistily jakou „kámen mele“, vzaly zámek a vrata pěkně na petlici zamkly.
To ale nemohlo překazit plán chtivce ženské krásy bez závoje, o kterémžto potěšení mužských očí se nám v době panování úcty k údernicím, zpívajícím s vlasteneckým zanícením sovětské častušky v českých krojích, mohlo zejména na venkově jen snít. Vždyť ne nadarmo se tradovalo, že nejznámějším pornografickým filmem sovětské produkce té doby byl velkofilm „Lenin bez ušanky“! Avšak podle Jirky striptýz ve Zruči je a on tam buď jak buď pojede.
Co je zámek na vratech? Pivo s rumem bylo nápojem jiných siláků! Vzal Jiřík dosti velký kámen a namířil na zámek. První rána se nechytila. Byla krátká – do dřeva. Zato druhá vyšla perfektně. Jenže nepovolil zámek. Ten náraz neudržely ruce chtivého diváka. Kamene se ujala zemská přitažlivost a místem, kam směřovala osa pohybu kamene, byl palec na pravé noze dobyvatele.
To byl úplný konec všech choutek na noční zájezd a šlo se spát. Brzy ráno na nás čekalo hejno divokých holubů v Boroví.
Jirka dokázal vnímání přírody věnovat daleko víc soustředěnosti a času, než leckterý profesionální myslivec. Dokladem toho, byl jeho vztah k divokým holubům. Každý z nás má svou oblíbenou zvířenu. On si potrpěl na holuby. Ať mi někdo ukáže Pražáka, pro kterého divoký holub vyhrává! Vydržel nekonečně dlouho sedět v místech, kam přisedali, a čekat na zapleskání křídel v korunách vysokých smrků, na mžiknutí šedomodré barvy letek záblesk běloby na krku. Dokázal se udržet a nevystřelit. Když zařaduje holoubek na vysoké stromy, bývají i osmičky broky slabé. Je totiž obalen peřím natolik, že to pohltí projektily tak, že nemohou uškodit. I když holuba něco náhodou náhle popadne, což je možné málokdy při jeho opatrnosti, pustí tolik peří, že to útočníka odradí.
Na takováto čekání byla nejlepší společnicí, i když to nebylo v souladu s předpisy, malorážka. Flintička nedorostlá, ale tak přesná, že se s ní daly dělat skoro zázraky. Jenže měla jednu chybu. Do cesty kuličce se nesmělo postavit ani stéblo trávy, natož kousek obalené větvičky smrku. To potom nebeský sklenář nevěděl, kam dřív skočit! Kolik takových zbytečných ran jsme vystřelili. Jiné bylo střílení z kulovnice osmičky. Tam zůstal tunel v koruně, ale rána seděla!
V oné době naše troufalost narostla tak daleko, že jsem zkusil, a ne bez úspěchu, i zajíce v plném běhu, a to malorážkou. Pak se to stalo.
Drželi jsme siestu na lavičce pod oknem zelené hájenky, když Jirka vyskočil, vřítil se do baráku, aby vzápětí vyběhl s malorážkou v ruce a hybaj dozadu ke plotu. To už jsem viděl důvod jeho počínání také. Holub seděl na samé špici vysokého smrku, krajáku. Bylo to tak daleko, že jsem měl dojem, jakoby ten na špici jehličnatého stojánku vůbec nebral v úvahu střelce, opírajícího svou zbraň o plot. To jsem si alespoň myslel.
Po ráně se holub začal propadat korunou, peří se prášilo kolem dokola. Nafoukl se střelec a přehlédl, jestli se všichni dostatečně obdivujeme jeho kumštu. Měl skutečně proč! Byla to opravdu obdivuhodná vzdálenost. Docela jsem mu tu trefu záviděl.
Pak došel na místo, kam úlovek dopadl a nijak moc rychle jej nesbíral. Stál a zdálo se, že se buď něčemu diví, nebo váhá. Pak kořist sebral a pomalu vykročil na křížovou cestu k nám. Jenže už ne krokem generála, který vyhrál bitvu.
Už na dálku se mi najednou zdálo v peří holuba nějak hodně úběli. Jak by také ne? Holubici, kterou Jirka kdesi právě levně koupil a tady jsme ji těžko usazovali, už nikdo život navrátit nemohl!
Proto ta suverenita sedícího holuba před ranou. Být to divoký, určitě by nečekal. Polévka byla dobrá, jen Jirka se jí ani nedotkl…
Pamětníci, vzpomínejte!
