Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (79)
Musím se vrátit k vlastním prožitkům z doby normalizace, které se asi příliš nelišily od zkušeností všech členů mlčící většiny. A tady opět nastoupí další paradoxy a renoncy televizní. V „utuženém“ režimu v Čs. televizi se zřejmě i pro jistotu relace o počasí předtáčely, a tak když jsme chtěli osvěžit stereotyp svých vystoupení, nikdy to neprošlo. Jednou po porážce našich hokejistů „sovětskou sbornou“ jsem vlastně velmi nezávadně hlásil, že velké mrazy v Moskvě zřejmě zmrazily výkon našich hochů. Byl jsem už málem odlíčený a z režie se ozvalo, že to musíme přetočit. Podobně dopadla kolegyně Magda, když v období nástupu Solidarity v Polsku se pokusila oživit předpověď tvrzením, že – bouřky z Polska by se mohly rozšířit i k nám!
Teď ale opět musím na chvíli pořádně poskočit v čase, neboť na další příklady jsem si vzpomněl až po „sametu“, kdy už by byly tyto politické narážky možné. Někdy v době, kdy se naše republika dělila, jsem v rozhlase vzpomínal na suchý rok 1947 a na to, co přišlo potom. A jako reakci na mé názory, že naše odmítnutí Marshallova plánu následně vedlo nejprve k „Vítěznému únoru 1948“ a postupně ke čtyřiceti letům totality, jsem dostal řadu dopisů. A pro politology by možná bylo zajímavé, že už tehdy byly souhlasně děkovné a hněvně odsuzující reakce v poměru fifty-fifty! V těch druhých mi posluchači nevybíravě vyčítali, že dříve jsem se podobně mluvit jistě neodvážil, že se mám držet svého kopyta a neplést se politiky, že jsem vystudoval za jejich dělnické peníze atd. No - mrzelo mě to, ale co nadělám? Vzpomínek na počátek našich svobodných 90. let bude ještě více, ale sem patří jedna docela legrační. Když jsem jednomu svému starému spolužákovi z Jičína, kterého jsem neviděl od svých třinácti let, na jeho dotaz sdělil, že za jednu televizní relaci jsme měli tři stovky hrubého, znechuceně prohlásil, že za takové prachy by se ani neoholil! A to jsme si těmi několika relacemi za měsíc přilepšovali k platu natolik, že nám to ostatní kolegové, kteří do televize nechodili – záviděli. No – opět záleží na úhlu pohledu.
Takže jsem ty vzpomínky opět pořádně časově zamíchal a teď už slibuji, že 17. listopad 1989 byl i pro mne takovým mezníkem, že od tohoto data se budu snažit postupovat striktně chronologicky. Bohužel v tom „velkém listopadu“ ležela má pětaosmdesátiletá maminka v nemocnici v Příbrami s nalomeným kyčelním krčkem, neboť ji porazil na dvorku velký domácí pes. Dvakrát týdně jsem za ní jezdil, a tak z hektických shromáždění s cinkajícími klíči jsem se zúčastnil pouze jednoho. Do politiky jsem se začal zapojovat velmi nesměle, protože jsem si myslel, že do té by se měli zapojit zejména povolanější. Ale divil jsem se, kdo všechno se dere na výsluní! A tak jsem začal psát článečky do novin, které mi dokonce začaly alespoň sporadicky vycházet.
Svůj první politický „výlev“ jsem zaslal počátkem roku 1990 příteli Egonovi Lánskému, který v té době ještě pracoval ve Svobodné Evropě. Hlavním námětem toho příspěvku byl můj názor, že by KSČ měla být rozpuštěna a všichni její členové by měli dostat v politice jakýsi oficiální distanc, podobně jako ve sportu ti, kteří faulovali. Řadoví členové na jedny volby, které se chystaly, nižší funkcionáři třeba na troje a nejvyšší papaláši by měli být vyřazeni z politiky samozřejmě doživotně.
Můj přítel tam ten příspěvek přečetl a dokonce jsem dostal honorář 10 marek, takže jsem byl placen někdejší „štvavou vysílačkou!“ Mimochodem, byl to jediný honorář, který jsem za své články dostal a samozřejmě mi byl vyplacen v naší bance v tuzexových poukázkách. Článek pak otiskly i Lidové noviny a dokonce i jedny krajanské v USA. To vše už samozřejmě gratis. A ještě „malý detail“ - všem mým dobrým známým, kteří o tu partaj třeba jen trochu na čas a z nejrůznějších důvodů zavadili, se můj článek moc nelíbil…
Své politické ledví jsem sice už odhalil docela dost, ale pro jistotu upřesním, že jsem se vždy snažil být v pomyslném politickém středu, který je nenáviděn jak politiky, tak politology. A tak většina mých dalších článků, které jsem zasílal zejména do Lidovek, skončila zřejmě v redakčním koši a otištěno jich bylo jen pár. Pokusím se vybrat některé dle mého názoru zajímavější a vždy uvedu, jaký měly osud.
Pamětníci, vzpomínejte!