Na Nuselském mostě Dějištěm tohoto skoro neuvěřitelného příběhu je Nuselský most, pyšně se vypínající nad stejnojmenným pražským údolím. Hlavním hrdinou, můžeme-li zde tohoto oslovení použít, je můj dlouholetý kamarád Aleš.
Alešova přítelkyně zdědila po babičce Marii na kraji nuselského údolí nad Botičem, v sousedství onoho slavného mostu, pěkný domek s rozlehlou zahradou, ve které nechyběly vzrostlé ovocné stromy. Když se Aleš s Lenkou po šesti letech chození konečně vzali, rozhodli se domek zmodernizovat a upravit pro trvalé bydlení. Rekonstrukci stihli od jara do podzimu, a tak se mohli ještě před zimou přestěhovat z malého sídlištního bytu do svého vysněného „nuselského ráje.“ Líbilo se jim zde. Byli šťastní a spokojení. Letos na jaře přišla na řadu zahrada. Lenka zde s pomocí mého přítele, věhlasného tepelského zahradníka Vlastíka Šindeláře, postupně dotvářela pěkný odpočinkový kout s pergolou, skalkou a malou vodní plochou, Aleš, milovník jabloní, hrušní a meruněk, se zase pustil do obnovy ovocného sadu. Se starými stromy se však nechtěl rozloučit. Od ovocnáře doktora Stanislava Pelešky v časopise Receptář vyčetl radu, že pokud staré, ale ještě zdravé stromy projdou zmlazovacím řezem, budou dále žít a rodit to nejchutnější ovoce. V odborné knize, zakoupené ve známém Arbesově knihkupectví na Smíchově, se dozvěděl, jak na to.
Aleš, úspěšný počítačový expert jedné nadnárodní firmy, se hned příští víkend rozhodl k akci. Počasí letošního jara bylo příznivé, tak proč zákrok oddalovat? V týdnu si od otce z venkova přivezl potřebné instrumenty: Dvě pilky se švédskými plátky, kvalitní zahradnické nůžky, sadařský nůž i štěpařský vosk, který byl pro zdar jarního zmlazovacího řezu nezbytný stejně jako pořádný řebřík, bez kterého se dílo nedalo uskutečnit. Alešův otec žebřík požadované délky bohužel neměl a tak si ho Aleš nakonec vypůjčil u firmy, která se na půjčování podobných hobby pomůcek specializuje. Firma sice sídlila na opačném konci Nuselského mostu, ale co se dalo dělat? Nepřekonatelná překážka to nebyla. Do stanice metra I. P. Pavlova to bylo od půjčovny kousek a z nejbližší stranice na protější straně mostu do zahrady rovněž. Problém, se kterým Aleš ve svých kalkulacích nepočítal, přišel vzápětí a z nečekané strany. Staniční dozor Aleše s předlouhým, i když na nejmenší možnou míru složeným žebříkem, do metra nevpustil. Neobměkčila ho ani flaška domácí dvaapadesátiprocentní meruňkovice, kterou si vzal s sebou do půjčovny pro každý případ. Co teď?
Když se Aleš uklidnil, problém se mu vyjevil v příznivějším světle. Popadl žebřík, vzal ho na rameno a pomalu s ním vykročil po liduprázdném chodníku na druhou stranu Nuselského mostu. Neplánovanou odměnou jeho námaze mu bylo svěží ráno a překrásný výhled na Prahu, který se odtud nedá s ničím srovnat. Cesta mu příjemně ubíhala, a i druhdy hustý automobilový provoz byl v sobotu přece jen snesitelnější. Petr ještě nebyl ani ve třetině mostu, když před ním prudce zabrzdila policejní audina s blikajícím majáčkem a kvílející sirénou na střeše. Z vozidla jako o závod vyběhli dva uniformovaní strážci zákona, uchopili zaskočeného chodce pevně za paže, žebřík mu servali z ramene a pohodili ho na chodník, jako by to bylo cosi štítivého. Pak zmateného Aleše zručně nacpali do auta a kvapem odjeli. Bylo znát, že oba policisté jsou muži na svém místě a inkriminovaný zákrok neprovádějí poprvé. Aleš se vzpamatoval až v autě: „Co si to pánové dovolujete? Já přece nejsem žádný zloděj! Ten žebřík jsem si řádně vypůjčil… mám na to smlouvu, podívejte…“, snažil se uvolnit si ruce z pout, aby dosáhl do kapsy a uniformovaným strážcům zákona ukázal příslušný doklad. „Klid, pane, zachovejte klid,“ odvětil s úsměvem na rtech mladý policista. „Nic se nestalo. Ani vám se nic nestane. Už se nemusíte bát. Už bude dobře. Tentokrát jsme přijeli včas.“
Alešovi to konečně došlo. I on věděl, že Nuselský most, pyšně se klenoucí nad stejnojmenným pražským údolím nepřitahuje pouze obdivné pohledy venkovanů a zahraničních turistů (v roce 2000 byl oceněn prestižní cenou Stavba století v kategorii dopravních staveb), ale také sebevrahy, kteří si jej rádi vybírají jako nástupiště k ukončení své nešťastné pozemské pouti. Pokud překonají ochrannou konstrukci s ocelovým pletivem a metr široké kovové pásy a opravdu skočí, pak pro ně není návratu. „Ale pánové, pánové!“zvýšil hlas Aleš. „Já jsem přece nechtěl…“„My víme. My víme! To nám říkají všichni,“ nenechal ho domluvit policista. „Zachovejte klid. Teď vás odvezeme na stanici, kde sepíšeme protokol a potom vás zavezeme do Boh… ehm… tedy… na kliniku. Tam se vás ujmou odborníci. Jak říkám: Jste v dobrých rukou. Teď už se, pan,e nemusíte ničeho bát!“
Odporovat dvěma svalovcům v policejních uniformách nemělo smysl. A tak se následující děj na otevřené scéně odvíjel přesně podle nastíněného scénáře a v režii zkušeného policejního nadporučíka.
Dlužno dodat, že se Alešova cesta onu jarní sobotu protáhla přes noc – až do neděle. A to měl ještě, při té vší smůle, štěstí na své straně. Teprve mediálně známý primář pověstné psychiatrické kliniky, který si v neděli na své pracoviště přišel pro zapomenutý mobilní telefon, Aleše vyslechl, zvážil jeho argumenty a nakonec uvěřil, že si řebřík na Nuselském mostě nenesl proto, aby s jeho pomocí snáze překonal ochranné konstrukce, ale opravdu kvůli zmlazovacímu řezu starých jabloní. A tak Aleše v neděli ještě před obědem (ústavní menu rád oželel) na primářův příkaz a plnou odpovědnost propustili. Ulevilo se mu, ani nevíte jak. Hned jak opustil bránu ústavu, usedl na nejbližší lavičku, i když byla po dešti mokrá a stářím rozviklaná, vytáhl z batůžku tátovu dvaapadesátiprocentní meruňkovici, odšpuntoval zátku a pořádně si z láhve přihnul. Pak podruhé, potřetí…Domů se dostal až pozdě odpoledne. A když se trochu prospal, měl toho nedělního večera své vyděšené manželce Lence, místo společného sledování oblíbeného televizního seriálu, hodně co vysvětlovat. I ona mu, stejně jako předtím strážci zákona v policejní audině a pak na služebně službu konající mladý lékař v Bohnicích, nevěřila. Dlouho si nemohla srovnat v hlavě, že na počátku celého příběhu (se šťastným koncem) byl obyčejný dlouhý zahradnický žebřík, se kterým se z bezpečnostních důvodů nesmělo do metra.
Dovětek: Nuselský železobetonový most, přetínající stejnojmenné pražské údolí, byl dokončen v roce 1973. Je 485 metrů dlouhý, 26,5 metrů široký a nad údolím Botiče se klene ve výšce 42,5 metrů. Provoz na něm byl zahájen 22. února téhož roku a o rok později, 9. května 1974, začaly jeho tubusem pravidelně projíždět i soupravy pražského metra. Začátkem 90. let minulého století bylo na okraji mostovky podél chodníků vybudováno 2,7 metrů vysoké zábradlí, zaoblené směrem k chodníku, které má odrazovat potencionální sebevrahy od skoků. Později byly přidány metr široké kluzké kovové pásy, aby se lezec neměl čeho přidržet.
Od zahájení provozu spáchalo sebevraždu skokem z mostu do údolí (do července 2010) přes 300 občanů obojího pohlaví, různého věku, povolání a náboženského vyznání. Nejméně 2x tolik občanů se o sebevraždu pokusilo, ale za zábrany se buďto nedostal,i nebo byli od úmyslu policisty, lékaři nebo hasiči na poslední chvíli odrazeni. V seznamu sebevrahů najdete i několik slavných osobností kulturního a společenského života nebo jejich potomků. Není doložen jediný případ, kdy by sebevrah čtyřicetimetrový volný pád do údolí přežil.
Na Nuselském mostě
