Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Lákadlo na lišky Pěkně to fičelo. Sníh byl měkký, prašný. Dostal se všade. V místech, kde narážel na překážky, se tvořily závěje a na silnicích sněhové jazyky. Polní cesty vedoucí úvozy se začaly ztrácet. Smrčíky i smrčky se měnily v pohádkové bytosti. Tak jsme to viděli my, lidé. Ti jehličnatí měli co dělat se té váze sněhu bránit.
V Kutné Hoře jsem si koupil zaječí vřeštidlo. Mělo to být nejlepší lákadlo na lišky v této době. Byl jsem si vědom, že každý muzikant se musí na svůj nástroj nejprve naučit hrát a teprve pak může před publikum. Jenže noty na zaječí vřeštění nikdo nevydal. Nezbývalo nic jiného než zkoušet tu muziku.
Za místo prvního z koncertů jsem si vybral tak zvanou Feruli. Cesta, která vedla ode vsi k Michalovicům a rozdělovala tuto příčinu na dvě části. Z levé strany, od polí, dosti rozlehlá houština, plná zbytků po prořezávce. Džungle, kterou se proplétaly pěšinky liščích stop a po obnově bylo kdykoliv vidět, co se v lese pohybuje. Na druhé straně cesty vysoká, vyzrálá kmenovina s malým očkem náletu. Asi tady někdy vítr vyvrátil strom a na jeho místo nastoupila omladina.
Lišku jsem čekal z houštiny. Noc byla jasná. Ticho takové, že bylo slyšet vlak až od Zbraslavic. Sníh, který byl jako mouka, tlumil jakýkoliv zvuk, takže na vybrané místečko nebylo problém dojít. Měl jsem i tu výhodu, že stíny kmenů byly ve směru ke stanovišti. Nezdá se, ale je to pro pohyb nočním lesem při měsíčním svitu dost důležité. Každý pohyb kolmo na stíny je mnohokrát nápadnější. Toto dobře znají lišky. Podle směru jejich pohybu se tak dá přibližně určit doba, kdy se na zkoumaném místě pohybovaly. Všimli jste si toho už také někdy?
Po delší chvíli jsem zkusil zavábit. Tak, jak jsem se dočetl v renomovaných knihách. Nic se nedělo. Sice kdesi v houštině se sesypalo trochu sněhu, ale jinak nic. Začas se vábnička ozvala znova. Opět dlouho nic. Potom přišel pocit, který lesáci jistě dobře znají. Víme, že nejsme sami! Někdo se na nás kouká. Cítíme ten pohled v týlu. Často se to zase ztratí a člověk se může pouze domýšlet.
Pak jsem v houštině zahlédl pohyb. V tu chvilku se celé tělo stává jedním radarem informací. Brokovnice byla připravená. Jenže z příchozího se vyklubal ušák. Důležitě pelášil k Michalovcům. Asi věděl, kde a za kterým plotem se najde něco k snědku.
Mně začalo být zima. Zřejmě to ještě s vábničkou nedovedu, tak na co mrznout? Namířil jsem si to tedy zpátky kolem očka náletu a tu jsem zůstal překvapením stát. Z kotlíčku ven vedla stopa malé lištičky. Popošla směrem ke mně několik opatrných kroků. Trošku si došla pro vítr. Nato zaujala předpisově cvik „sedni!“ Všechno, co k jejímu zadečku patřilo, bylo ve sněhu otištěno, jen po oháňce byla stopa rozmazaná. Asi se ta ozdoba kmotřenky neudržela a v rozčilení sebou zamlela. Kdo ví, jak dlouho mě studovala! Jisté je, že neodešla kalupem. Pěkně potichoučku a s rozmyslem, krytá kotlíčkem a trochu v úhlu od mé stopy, kterou jsem sem šel. To byl ten úhel, o který popoběhl Měsíc na obloze.
Od Třebětína začalo foukat. Suchý sníh lezl za košili. Zvedl jsem límec huberťáku a vyšlápl přes Hlaváček k domovu. V duchu jsem přemítal, jak to vlastně bylo. Oba jsme byli zelenáči, já i lištička! Já ve vábení a ona proto, že mi na tu produkci skočila. A oba jsme měli štěstí. Já, že se mi povedlo na první pokus (a potom už dlouho ne) lištičku obelstít a ona, že jsem ji neviděl.
Vítr sílil, začalo padat ze stromů. To už se za silnicí ukázalo svítící okno naší zelené hájenky.
Pamětníci, vzpomínejte!
Pěkně to fičelo. Sníh byl měkký, prašný. Dostal se všade. V místech, kde narážel na překážky, se tvořily závěje a na silnicích sněhové jazyky. Polní cesty vedoucí úvozy se začaly ztrácet. Smrčíky i smrčky se měnily v pohádkové bytosti. Tak jsme to viděli my, lidé. Ti jehličnatí měli co dělat se té váze sněhu bránit.