Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Bába z hospody
Milí přátelé, zamyslel jsem se a usoudil, že Tonda Suk byl pro nás takový velikán, že by se na něj nemělo zapomenout. A protože jsem mu před lety pro Pozitivní noviny přepisoval několik článečků (neměl tehdy ještě počítač), mám ty články ve svém archívu. Redakce PN mi dovolila, abych je mohl předávat i SeniorTipu a tak zde je další z nich.. Mara byla tak laskavá a udělala k článkům koláž.
Srdečně zdraví Vladimír (von)
* * *
Rád vzpomínám i na další vickovickou osobnost. Malá, shrbená, ale neskonale laskavá v přirozené drsnosti, i když nám – „vejpitkům“ čas od času nehostinsky vynadala: „Děte domů a neutrácejte!“ – to byla naše hostinská. Jenže naše byla i ta hospoda – nehospoda! V té místnosti kde se prodávalo a podávalo pouze lahvové pivo, při čemž probíhala i „dudáková liga“, babka i spala!
Dneska, když už je na pravdě Boží nám jistě odpustila všechny ta příkoří., co jsme jí na zemi připravili. Já ji podezřívám, že ona nám vše odpouštěla hned na místě činu. Vždyť to byla naše babka!
To nás takhle jednou také vyháněla, když chtěla jít spát: „Táhněte domů, je pozdě!“ Ozval se ale Sokol ze Zhoře: „Bábo, pudeš pod ořech!“ To tehdy zaprotestovala. Pro vysvětlení. Před vchodem do domu stál na dvoře veliký ořech. Mnohokrát jsme pod ním seděli, ožralkové, a dopíjeli pivo z beden, které nám babka přistavila, aby nemusela kolem nás poskakovat. Platilo se buď na stůl, nebo až zejtra!
Tentokrát to ovšem dopadlo tak, že babka byla i s postelí vystěhována a parta seděla v seknici. Babka postel ráno sama přestěhovala na své místo, a když jí to někdo připomněl, opáčila: „No a co? Eště jsem se tak nikdy nevyspala. Pod hvězdama a pod peřinou. Vy už
někdy jo?!
Babka měla ve svém hospodářství Punťu. Tříbarevného, bystrého psa, rasy – co ves přinesla! Znal nás, štamgasty lahvového piva, ale neodpustil si nikdy ohlásit celé vsi, když někdo z nás přišel: „Už je tady někdo!“ Pomalu jsem věřil tomu, že vyštěkává pro naše ženské jméno hříšníka, který šel na skleničku. Nemusely se tedy vůbec starat, kde kdo z nás je. Mizera Punťa vše nahlásil.
Jenže s tím psem mě babka dopalovala. Vodili se spolu do lesa. Mnohokrát jsem ji sliboval, že ho zastřelím. Jenže bába – filozof na mne se zákonem: „Víte, co je pes pod vlivem svého pána, ne? Co byste dělal bez flinty?“ A měla pravdu.
Míra mojí trpělivosti ale přetekla v době, kdy srní kladlo svoje puntíkované děti do trávy pasek kolem hájenky. Ten pes by nevraždil, na to neměl, ale ať někdo vysvětlí mámě od kolouška, že ten mamlas co tak huláká a dělá kravál, neublíží.
Prostě to už nešlo dál. Klid v revíru je v době kladení tou nejpřednější povinností myslivce. Tady ale nepomohlo ani poslední varování. Moc jsem nechtěl – jen ať ten masožrout zůstane tak měsíc u boudy a hlídá pivaře. Já mínil, babka měnila.
Cosi jsem psal u okna, když zpoza Olšiny vyjela kára směrem k Hlaváčku. Povůzek projel kolem hájenky a zmizel pod silnicí. To všechno bylo v pořádku. Jenže za Olšinou vykročil Punťa. Sice šel po silnici, ale z cesty sejdou i lidé. Zrovna u Přeměny nad zahradou měla jedna srnčí máma dvě děti. Tak a dost! Nabil jsem malorážku vrabčinkou. Potrestám tě, prevíte! Kulička do zadku snad pomůže proti toulání.
Moc jsem si dával záležet na tom, aby kulička sedla skutečně na zadní část výtržníka. Ale nepovedlo se to asi. Po rance se Punťa skulil pod silnici do obilí a nic se tam nehýbalo. V tu chvíli jsem si uvědomil hloubku svého provinění. Monopol na pivo ve vsi má babka, Punťa se ztratí a já to byl, kdo sliboval, že mu ukrátí lajdácký život! Bude konec s hospůdkou. Velice černá, snad nejčernější možná vyhlídka do budoucnosti se přede mnou začala rýsovat.
Šel jsem se podívat na místo, kdy pes houpl do obilí. Tam jsem nic víc, než trochu poválená stébla nenašel.
S velikou obavou jsem večer vykročil na svoje dvě lahvičky. Babka jakoby nic a najednou spustila: „Vyhrožujete Punťovi, ale měl jste raději jít a zastřelit toho Prosovýho neřáda. Ten našeho zřídil tak, že neleze z boudy. Sotva trochu mlíka vypije.“ Byla to rána, jak mi spadl kámen ze svědomí. Hafulka babky je na živu, ona nepodezírá mě, ale sousedovic psa, tudíž přísun piva není ohrožen. Vickovické ženské na chvíli ztratily přehled o tom, jak a kdy kdo jde hospody. Bábin čokl mlčel, stejně jako já.
Pak takhle při pondělku jsem navečer otvíral branku a z boudy se opět ozvalo psí hlášení: „Další jde!“ Nakonec jsem se bábě přiznal, že ne Prosův pes, ale já zmarastil Punťu. Trest byl strašný. Babka mi ten večer nepodala ani láhev s pivem. Musel jsem se obsluhovat sám, a to až od bedny v síni! Ale do lesa od té doby už chodila sama, Punťa čekal doma a hlídal hospodu.
Pamětníci, vzpomínejte!