Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Pes tahací Dan byl německý krátkosrstý ohař velikosti menšího telete. Pes nesmírně dobrý a oddaný hlavně našemu malému Honzíkovi. Dostal jsem ho už jako staršího pána od kastelána Sedlecké kostnice v Kutné Hoře.
Už to, jak pochopil, kam patří, nebylo myšlením psa, ale Někoho. Stal se jedním z nás, co bydleli, nebo spíše žili na hájence. Podle toho se také choval. Bylo z toho cítit spoustu vděčnosti, ale vůbec ne podlézavost některých jeho soukmenovců. Byl to Někdo, jeden z nás, Dan!
Vztah mezi malým klukem a psem přerostl vše, co se dalo předpokládat. Ztratil-li se Honzík, bylo nutné hledat Dana. Když nebyli k nalezení oba, otevřela se střecha psí boudy a byli na světě, kamarádi.
Na dvoře to bylo nejinak. Dan si lehl a Honzík na něho. Práce kluka na samotě je moc těžká, tak není divu, že často na psí podložce usnul. Bylo jasně vidět, jak má Dan přeleželé nohy, trpěl křečí, ale nehnul se. To by kloučka vzbudil!
Když vstali, učil se kluk vedle něho pobíhat. Dosáhl mu jen tak tak ručičkama ke hřbetu, kde se chytil. Když to nevyšlo, chytil se ho za ucho. Jeho opora skučela bolestí. To někdy přivedlo maminku jako vrchního arbitra na dvoře k tomu, že je šla rozehnat. Za dobrý úmysl ušetřit chlupatce bolesti jí bylo odměnou, že se on sám na ni ošklebil, když odháněla Honzíka. Vypadalo to tak nějak jako: „Ty si hoň slepice, ale na kluka mi nesahej!“ To snad byla jediná situace, kdy Dan částečně přestal respektovat lidi. Časem z toho měl, kluk vypočítavý, prospěch. Když něco provedl a hrozila odměna, koukal se točit kolem svého ochránce.
Za tyto služby se odměňoval Honzík Danovi tím, že když někdy hlídač zaspal, což se stávalo málokdy, běhal kolem plotu a štěkal na kolem jdoucí za kamaráda, k naprostému zděšení maminky.
Nevím, koho z nás napadlo šoupnout kluka v zimě do fusaku, usadit na sáňky, zapřáhnout je za psisko a nechat je jezdit po poli za hájenkou. Nejdřív se to dělo za přísného dohledu maminky. Ale časem vyjeli na chvilku i sami. Dodnes nedovedu pochopit, jak se ti dva kámoši mohli domluvit. Jak si asi řekli: „Teď jedeme k úvozu, nebo domů.“ Dan se při této práci tvářil nadmíru důležitě. Nikdy se nestalo, že by se sáňky zvrhly. Danova okázalá opatrnost odzbrojila každého, kdo by pochyboval o tom, že právě to je jeho nejobyčejnější džob v životě. Byl pes hlavně honicí, ale také děti tahací!
Naše první sáňky, které sloužily jako drožka Honzíkovi, byly dosti zvětralé. Smilovala se babička Čihovická a koupila nové krásné rohačky. Vylakované, skluznice bez šrámu a tapicírunk jen zářil novotou. Kluci, tedy Dan a Honzík, jezdili jako lordi kolem hájenky. Měl ten povoz i opěrku pro záda pasažéra. Netahalo se za provázek, ale za řemínek. Prostě nádhera.
Z okna jsem se díval na Danovo rito s Honzíkem až k Olšině. „Ty, honit zvěř se mnou, to by Ti šlo. Jak je vidět, síly máš dost, jako komoň jsi vycvičený, tak ukaž, že jsi užitečný i jinak.“
Tři otýpky sena se na saně vešly docela v pohodě. Bráškům z lesa začínalo jít z tenkých do úzkých. Sněhu se nechtělo dolů a do žaludku se sotva co dalo popadnout. Jeli jsme naložit k velkému krmelci pod Novým rybníkem. Tam se stahovali všichni strávníci, co žili pod hájenkou.
Vepředu Dan, zapřažený do řemínku saní. Ani nefuněl. Co je trocha sena za zády na jeho sílu. Voňavá podpora v nouzi pro lesní obyvatele se tak přesunovala tam, kam bylo třeba. Rohačky od babičky ani nevrzly. Majestátně se šinuly ve sněhu po stopě psa. Pejska, ne, to byla pro Dana urážka!
Do toho poklidu přesadil před mordou tahouna černobílý kocour. Kde se tady v té zimě vzal, je záhada. Snad to byl zlý duch lesa pod Novým. Nejprve se ozvalo vyjeknutí psa. Musel se moc leknout. Ale v mžiku se vzpamatoval. Pak byly vidět jen nakloněné sáňky-rohačky, mizící v chrastláku pod rybníkem. To necelých padesát metrů od krmelce, kam jsme jeli zakládat!
No a nic. Sem tam rána v lese, zapraskání, vybafnutí ohaře. Nato náhle naprosté ticho. Úplný klid po pěšině. Na alej se vyhrabal Dan. Na řemínku za sebou přitáhl poctivě celý pravý roh za sáněk-rohaček od babičky. Oba jsme věděli, že jde o malér. Doma jsem to samozřejmě a logicky odnesl já. „Kdybys ho byl nezapřahal a odtáhl to tam sám, nic by se nerozsekalo.“ Byla to pravda.
Když jsem to tomu čumáku upřímnému povídal, zdálo se mi, že mu poklesly pysky a očima sliboval: „Heleď, já Tě v tom jen tak nenechám!“ jenže – uštěká pes ženskou?
Pamětníci, vzpomínejte!
Dan byl německý krátkosrstý ohař velikosti menšího telete. Pes nesmírně dobrý a oddaný hlavně našemu malému Honzíkovi. Dostal jsem ho už jako staršího pána od kastelána Sedlecké kostnice v Kutné Hoře.
