Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti, aneb mé životní paradoxy a renoncy (63)
Thálie jako múza komedie lákala možná kdekoho z nás. O jejím pasivním lákání jsem se už sice zmínil, ale právě jsem si uvědomil, že bych měl ještě připomenout několik malých divadel, která hrála tak říkajíc na mé vlně. Asi tušíte, že jde o Divadlo na Zábradlí, Semafor, Rokoko a Divadlo Járy Cimrmana. V tom prvním jsem sice nějak nestihl hru Kdyby tisíc klarinetů, ale Autostop a Fialkovy pantomimy včetně Ljuby Hermannové už ano. Semaforské hry jsem pak viděl téměř všechny, můj bratr byl dokonce členem Semafor klubu a ani nevím proč já také ne? A ještě malá vzpomínka na představení Kytice, kdy jsme kupodivu seděli v první řadě a Věra Křesadlová s námi tak trochu z jeviště laškovala! No a slavní Cimrmanovci mě inspirovali natolik, že jsem je písemně také několikrát vlastně plagioval.
A nyní bych se měl pochlubit o svých aktivních „úspěších“ na prknech, které znamenají svět. Ve Vrchlabí byl ochotnický soubor Šír, který počátkem padesátých let každoročně připravil jednu hru. A my, studenti a studentky gymnasia jsme v jedné z nich vystupovali jako sbor a v druhé jako kompars. Byly to naše klasické kusy – Kutnohorští havíři Josefa Kajetána Tyla a Maryša bratří Mrštíků. K těm havířům dokonce složil originální hudbu místní ředitel hudební školy a náš učitel zpěvu, takže jsme pod jevištěm zpívali jeho sborové písně. A na ta avizovaná prkna jsem se dostal jako rekrut v Maryše. Byl to zážitek velký, protože při premiéře místní pivovar věnoval do divadelní hospody soudek dvanáctky a my jsme tu opravdovou pípu opravdu nešanovali! Byli jsme správně „odvedenecky“ rozjaření, režisér si to pochvaloval, ale nelíbilo se to moc naší třídní profesorce. Zejména když pod námi na jevišti praskla hospodská lavice a my půl dějství „seděli“ ve vzduchu. Pořádně nás bolela stehna a já osobně si v duchu skládal nějakou repliku, jako že půjdeme do jiné hospody, kde mají lepší pivo a lavice! Ona je ale Maryša psána v dialektu, a protože už jsem byl o pár let starší, než při svém „dialektovém“ extempore v primě jičínského gymnasia, tentokrát jsem raději mlčel. Jinak musím tehdejší vrchlabské ochotníky pochválit, neboť si pak troufli i na muzikálovou novinku Zdeňka Petra a Vladimíra Dvořáka – Sto dukátů za Juana s nádhernými písničkami, z nichž nejznámější byla Kristýnka. Och – jak byla ta „naše“ Kristýnka na jevišti krásná …
Když už jsem narazil na ty ochotníky, napadá mě, že se možná o nich dozvěděl i Miloš Forman, protože právě oni hráli asi o patnáct let později sice ne hlavní, ale vlastně nejdůležitější role účastníků hasičského plesu v jeho slavném filmu Hoří, má panenko, který obletěl celý svět. Ten film se natáčel ve vrchlabském sále na Střelnici, kde se konala i ta naše zmíněná ochotnická představení. A tak na příklad má spolužačka, už jako učitelka, měla se svým manželem v tomto filmu slušně dlouhý detailní záběr – jejich dvě hlavy přes celé plátno! Kam se na ni hrabu, mně se „povedlo“ dostat do filmu pouze hlasem mimo obraz v české detektivce Smrt stopařek, kde vrah poslouchá mou předpověď počasí před televizorem. Záběr je pochopitelně na něj a nikoliv na mne a já se to dozvěděl zcela náhodou až po mnoha letech…
A nebyl bych to já, kdybych to tu teď opět pořádně nezamíchal a nepřidal, že právě s touto slavnou spolužačkou jsme si jako „čestná stráž“ zcela nepietně vyprávěli vtipy na školní chodbě u busty našeho prvního dělnického prezidenta den před jeho pohřbem v březnu v roce 1953.
Pamětníci, vzpomínejte!
Thálie jako múza komedie lákala možná kdekoho z nás. O jejím pasivním lákání jsem se už sice zmínil, ale právě jsem si uvědomil, že bych měl ještě připomenout několik malých divadel, která hrála tak říkajíc na mé vlně. Asi tušíte, že jde o Divadlo na Zábradlí, Semafor, Rokoko a Divadlo Járy Cimrmana. V tom prvním jsem sice nějak nestihl hru Kdyby tisíc klarinetů, ale Autostop a Fialkovy pantomimy včetně Ljuby Hermannové už ano. Semaforské hry jsem pak viděl téměř všechny, můj bratr byl dokonce členem Semafor klubu a ani nevím proč já také ne? A ještě malá vzpomínka na představení Kytice, kdy jsme kupodivu seděli v první řadě a Věra Křesadlová s námi tak trochu z jeviště laškovala! No a slavní Cimrmanovci mě inspirovali natolik, že jsem je písemně také několikrát vlastně plagioval.