Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc (3/3)
Vzpomínáte si na dobu, kdy jste hltali exotiku drsného, dobrodužného života a se zatajeným dechem četli třeba Londonovo Volání divočiny, Bílého tesáka nebo jeho povídky z Aljašky? Zůstalo ve vás ještě kus kluka? Nemáte sice odvahu zahodit svůj zabydlený život, ale přitom aspoň občas sníte o životě bez televize a všeho toho moderního balastu a stresu? Pak je pro vás kniha „Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc“ (naklad. Outdooring, 245 stran, barevné fotografie) přesně to pravé.
Knihu napsala Alena Kennedy, česká exulantka, která s manželem na Yukonu v povodí řeky Klondike v severozápadní Kanadě žije a ví, o čem píše. Trampové a přátelé ji znají pod příznačnou přezdívkou „Mývala“. Její vyprávění, to jsou strhující zážitky o cestě za svobodou; o životě ve srubu, který „podědila“ po bývalých zlatokopech z doby rýžování zlata v období zlaté horečky; o lovu lososů a medvědů, o jízdách na saních po zasněžených pláních nikoho, jen ona a psí spřežení. Vyprávění o krásné, ale drsné a tvrdé přírodě kanadského severu.
Vzpomínáte si? „Yukon je jako uzavřený svět sám pro sebe. Život je tu jednodušší a krásnější než ve zbytku Kanady a já bych řekla, že snad i ve zbytku světa!“ řekla v našem rozhovoru Alenka Kennedy.
Když jsem se jí ptala, jak asi probíhá její den, odpověděla mi šalamounsky – no asi podobně, jako když jsem si v Nairobi vrchnímu stěžovala, že včera byl řízek přes celý talíř a dnes není vidět. Prostě once big, once small... , řekl ten dobrý muž. Jednou je takový, jindy makový, odpověděla mi tak nějak Alenka.
Jak může na Klondike vypadat třeba takový černý den, se přesto dočteme v její horrorové povídce „Sami doma“!
Sami doma
Včera bylo pod nulou. A Olin neudělal dost dříví, uvědomila jsem si, když jsem sešla dolů do kuchyně. Na komputeru byla cedulka “Vzbuď mne v sedm!” Jistě nic jiného jsem ani dělat nemohla. Voda v koupelně z vany zase neodtékala, asi je to zamrzlé někde v trubkách, ale s tím asi nic nenadělám až do jara. Takže sice pohodička, teče nám voda a máme vanu, ale vyndávat ji musíme ručně. Neřekli byste, kolik má taková vana kýblů!
Vzala jsem dovnitř štěňata. Ani nebyla jiná možnost, protože zatímco Olin sekal dříví, přišla ke dveřím Bella a vzápětí se objevovalo jedno štěně po druhém. Ještě že jsou už jenom tři, říkala jsem si, je daleko jednodušší mít je doma. Další tři našly dobré rodiny, jsem spokojená. Nerada dávám štěňata do rukou lidem, které neznám a nemají zde kořeny. Spousta letňáků v představě, že tady zůstanou i přes zimu, si vezmou štěně a s prvními mrazíky si to rozmyslí. Pes by jim ve městě překážel – a tak ho tu prostě nechají.
Když Olin odešel do školy, rozhodla jsem se zavolat elektrikáře. Už manžel mi to doporučoval, musel opravit pumpu, aby běžela. Navíc, když jsme zapnuli auto do elektřiny, (tady je nutné auto předehřívat několik hodin, než ho můžete nastartovat), tak se nám vždycky vyhodily pojistky. Terry – elektrikář- měl na telefonu answering systém. “Nemám čas až do nového roku, ale jestli je to něco vážného, tak se na to kouknu.“
Že nanastartuju auto je docela vážné, říkala jsem si a nechala mu vzkaz. Odpověděl mi během půl hodiny. “Jdu k doktorovi a pak se hned zastavím“. Asi za dvě hodiny zaklepal na dveře. “Už vím, v čem to je”, řekl mi jobovu zprávu. “To není elektřina. To je block heater – to je to, co je v autě, aby se ohřívalo – právě to vyhazuje pojistky. Musíš ho nechat odtáhnout do garáže a nechat tam dát novej.”
“No to bude zase peněz”, zhrozila jsem se. Ale co nadělám, bez auta být nemohu. Zavolala jsem do garáže. “Jo mám tady ještě asi tři auta na odtažení, ale neboj, udělám ti to. Nech v autě klíč, jo?”
“A kdy to bude hotový?”
“Měla bys to dostat zpátky zítra tak kolem poledne.” Spadl mi kámen ze srdce. To bych ještě stihla Olinovo rodičovské sdružení ve škole…
Bylo už skoro půl páté a Olin nikde. Jestli mu ujel autobus… co bude dělat? Zavolala jsem do školy.
“Jezdí jen jeden autobus, druhej se polámal, to víš je zima, takže přijede později.”
No ještě že tak. Štěňata se mi pletla pod nohy a skákala mi po nich. Většinou ale naštěstí chodila čůrat na připravený papír… Bylo daleko jednodušší je krmit doma, než běhat ven do zimy s jídlem. Žrádlo i já jsme venku okamžitě mrzly.
Začala jsem péct vánoční cukroví. Prvně jako každý rok plněné ořechy a pak vanilkové rohlíčky. Myslela jsem přitom na Mishu… Že ty vanilkové rohlíčky, co má tak rád, letos ani neochutná!
Během dne jsem dostala dva mejly. Jeden byl od manžela, jel do Texasu na světovej potlach. Teď psal, že si ještě sjedou s kamarádama Rio Grande na raftech… Ach jo, Rio Grande… Další mejl byl od Mishy z Kambodži, že tam je děsné horko. No jo, to potěší a zahřeje. Aspoň oni jsou v teple, říkala jsem si, když jsem šla štípat další dříví… Existují způsoby, jak se ohřát i tady.
Dneska ubyla práce s vynášením vody. Studna zamrzla. “Co se ještě horšího muže stát?” zeptal se mne můj syn.
Pro auto zatím nikdo nepřijel. Vlastně naštěstí… Odpoledne bylo ´jenom’ – 23 stupňů a Olinovi se podařilo ho manuálně nastudeno nastartovat. Já vím, že je to pro auto šok, ale platit asi dvě stovky za odtažení, by byl zase šok pro mne. Takže jsme zajeli do garáže a domluvili se s Boydem, že přijedu za hodinu. Školu jsme prolítli, promluvila jsem s učiteli a vrátila se do opravny. Nakonec to byla jenom úplná hloupost, nějaký drátek, který Boyd opravil během pár minut.. Kdybych kvůli tomu měla platit odtažení, tak mne budou omejvat! Na oslavu jsme zašli s Olinkem do restaurace na večeři a pohodově… (no až na tu vodu, ale co naděláme), se vraceli domů.
Když jsem přiložila do kamen, ze všech rour se dral do místnosti černý kouř, do toho řval požární alarm a Olin otvíral dveře ven, abychom se neudusili. Do pokoje vlítl ledový vzduch. V tu chvíli jsem si byla jistá, že určitě existují na světě příjemnější místa na žití. Druhej den Olin nešel do školy, protože musel vyčistit komín. Nedalo se nic dělat. Odpoledne jsme zajeli pro vodu k hasičům a udělali šílenou chybu, která se nám nevyplatí. Protože jsme odpoledne nemohli vyjet z garáže, zaparkovali jsme auto na silnici. A ještě si libovali, jak se nám bude
krásně vyjíždět. Až večer si Olin vzpomenul:
“Ale my tam to auto nemůžeme nijak zapojit do elektřiny!”
Takže jsme bez auta. Další týden už nebude ani jeden den tak teplo, aby se dalo nastartovat manuálně. A že nemůže být ještě hůř? Olin onemocněl!
Tak teď už mi není pomoci. Počasí na tento týden 44 pod nulou! Naštěstí se z toho rychle dostal, ( nic jiného mu nezbývalo) a doufám, že bude v pořádku. V naší momentálně dvoučlenné rodině jeden člověk velice chybí. Olin nakonec i to auto nastartoval, dal žhavé uhlíky pod motor. A fakt… pomohlo to! Za chvíli jsme mohli vyjet.
Pak jsem naprosto nečekaně dostala telefon z kanceláře ministra školství. Olin nakreslil nějaký obrázek, který sklidil veliký úspěch a je jeden a nadějných mladých yukonských umělců. Je vybráno celkem deset dětí z celého Yukonu, kteří jsou k ministrovi pozvaní a ministerský kabinet jim zaplatí cestu, jídlo i hotel. No a mne se hodí vánoční nákup! Taky nutně potřebuju gumy na auto. Obě zadní už jsou na tom hodně bídně. Jinak ovšem nás potkávají samé hrůzy. Vana se dala snést, ale teď přestal splachovat i záchod. A my máme odjet do toho Whitehorsu. Nevíme, co uděláme se dvěma štěňatama, tak je budeme muset vzít s sebou. Snad je tam udáme. Ovšem cesta se dvěma neposednýma štěňatama bude taky zážitek. Kromě štěňat povezeme i můj komputer, má nějaké problémy. No prostě co se mohlo rozsypat, se sype. A Misha, můj spolehlivý kompjutrový opravář, je někde snad v Číně… nebo v Laosu? Neozval se už aspoň dva týdny nebo déle… Ten by si věděl rady. Kennedy také…
Cesta zážitek byla a do Whitehorsu jsme nedojeli. Havarovali jsme kousek od Dawsonu. Olin řídil. Dostal smyk na ledě, (ach ty gumy, co jsem chtěla právě koupit ve Whitehorsu!) a narazili do ledové bariéry na kraji silnice, od ní se auto odrazilo (to ani nemuselo, ten první náraz úplně stačil na to, aby mi zlomil dva obratle v zádech) a skončili jsme na opačné straně silnice. Olin byl naprosto v pořádku, ale já jsem jenom otevřela dveře a vypadla z auta do sněhu.
Bylo 45 pod nulou. Olin běhal zoufale kolem “Mámo, maminko vstaň, prosím tě!”
Snad to byl můj hlas, co mu řekl….”Oli, nemůžu.”
“Mami, já tě nenechám umřít!” plakalo moje 15 – leté dítě. Dítě, které právě včera dostalo řidičák. Měli jsme dohodnuté, že bude řídit jenom ke Klondike Lodge ještě asi dva kilometry od místa havárie, pak převezmu auto já. Další hodinu nevím, co se vlastně dělo. Byla mi hrozná zima na ruce. Olin přese mne hodil deku, někdo zamotával kolem mne šál, navlékali mi rukavice, zapálili na sněhu vedle mě oheň, ale nic z toho jsem moc nevnímala.
Bolest byla šílená.Trvalo to asi hodinu, než někdo dojel do Klondike Lodge zavolat sanitku, mobily tady nemáme.
Olin se na oslavu dostal… Letěl se mnou v medivaku, takovém malém nemocničním letadle, kde je všechno jako v houkačce. Tím mne převáželi do nemocnice ve Whitehorsu. O štěňata se postarali policajti a sousedé.
“Tak to vánoční cukroví nedopeču,” mihlo se mi ještě hlavou…
Blanka Kubešová – Alenka Kennedy
* * *
Zobrazit všechny články autorky