Pochopitelně vím, že se to říká trochu jinak, ale pokusím se přiblížit jinou zemi podle stravy a tím i její mravy.
Tou zemí je Japonsko. V poslední době se stává jedno její jídlo populárním i u nás a většina lidí již má představu co to je, řekne-li se sushi. Je to však jen jeden "druh" potravy připravované ze syrových ryb. Ty pravé "syrovky " se nazývají sashimi a jsou podávány bez rýže, samotné či s řasami a často s lístky kopřivy (pěstují se za tím účelem tak trochu jiné, nepálící, ale velmi podobné nám známým, všude divoce rostoucím) a namáčí se do omáčky, která je na bázi sojové omáčky a japonského křenu-wasabi, rozmíchaného v sojovce. Zajímavá se mi jeví osobní zkušenost, kterou jak jsem zjistil sdíleli i další lidé, že začátečníkům chutnají nejvíce ty nejobyčejnější ryby upravené jako sashimi, ale postupem konzumace a návykem na toto jídlo se preferují postupně ty vybranější, až se skončí na tom, že skutečně "ojši" (japonsky chutné) jsou ty nejdražší.
Tak jako u nás jsou rozšířené stánky s klobásami či vuřty nechybí na žádné pouti, a jsou oblíbenou volbou i dětí, tak zase na japonské pouti, festivalu, slavnosti je nepředstavitelné, aby chyběly stánky s chobotkami. Ano jde o chobotnice vařené a opékané, které se opět namáčí či polévají sojovou omáčkou, jsou často na špejli a Japonci, zejména děti si nedovedou představit, že by si tuto pochoutku nemohli dopřát. Jsou však i další pochoutky. Na obdobných poutích je velmi rozšířená jaki-soba (nudličky ochucené) jaki-tori (kousky masa, třeba kuřecího, na špejli a opět namáčené do fantastické omáčky na bázi sóji).
Opustím-li však poutě a stánky u parků, stadionů a podobně a vrátím se do restaurací, mohl bych přiblížit i další odlišnosti. Není zas až tak výjimečné najít třeba v Tokiu „obchodní dům“ restaurací. Jak jinak nazvat skutečnost, že třeba poschoďová budova má na každém patře třeba pět nebo více restaurací, a to ve všech poschodích. A aby tento dojem gaidžinovi (označení cizinců) ještě více vyrazil dech, je uspořádání takové, že před vchodem do každé restaurace je vystaveno vše, co se v dané restauraci servíruje. A vystaveno to není na fotografiích, ale "ve skutečnosti", přesněji řečeno, v modelech jídel na talířích mističkách, dalších nádobách ze zvláštních materiálů, ale velmi věrně, včetně barev, velikosti porce. Takže i ten „gaidžin“, co neumí ani slovo japonsky má objednání velmi jednoduché, prostě servírce ukáže co chce.
Ale zpět k jídlu, co tedy lze v těch restauracích, či modelech najít zajímavého. Pochopitelně nepřeberné množství ryb a produktů moře, ale i další jídla mimo Japonsko málo známá. Za vynikající pochoutku pokládám „shabu-shabu“ (v překladu odvozeno od máchání). Jedná se o hovězí maso, nakrájené na papírky, tak bych nejvýstižněji popsal, že je nakrájené na nepředstavitelně tenké plátky. Takto nakrájené maso se servíruje v plátcích na samostatném talíři. Současně se na stůl postaví mísa (hrnec), ve kterém se vaří voda se zeleninou a houbami. Dále nesmí chybět mističky alespoň se dvěma omáčkami. No a pak již se jen vezme do hůlek plátek hovězího a zamíchá se s ním ve vařící vodě se zeleninou. V okamžiku se díky tenkosti plátku vlastně uvaří, namočí se do omáčky a nemohu nyní jinak než -ojši-. Zelenina se také jí, samozřejmě také namáčená do omáček.
Nyní bych asi měl odbočit od jídla k uspořádání stolu. I to je jiné! Sedí se na zemi, nohy pod stolem. A protože pro ty gaidžiny, netrénované odmala sedět na zemi je to těžké, tak podle hesla náš zákazník náš pán se pod některými stoly vyskytuje další prohlubeň, říkal jsem ji montážní jáma, a zjistil jsem, že vyhovovala i Japoncům.
Aby těch odlišností nebylo málo, tak ještě zmíním, že v řadě restaurací byly jednotlivé stoly odděleny od ostatních, jednalo se o takové samostatné boxy, a někdy byly vybaveny i zvonkem na přivolání servírky. Některé měly i uzavíratelnou přepážku, takže poskytovaly soukromí. Abych rozptýlil fantazii uvedu, že byly třeba vhodné pro návštěvu rodiny s dětmi.
Fantastickou pochoutkou je „tempura“. Původně prý do Japonska přivezena portugalskými námořníky, déle však zde zdokonalena, jako ostatně všechno. Základem „tempury“ jsou malé kousky ryby, malé krevety, kousky zeleniny, dále je důležitá taková speciální strouhanka. Zpracování něco na způsob obalení řízků. Nejdůležitější je však olej, který se ohřeje na velmi vysokou teplotu. Ryby a zelenina, obalená se namočí do horkého oleje a po nějaké době se podává, opět za namáčení do speciálních omáček.
Informace o japonské stravě by rozhodně byla velmi neúplná, pokud bych nezmínil „rámen“. Myslím, že je to je jedno z prvých slovíček, jejichž význam chápou japonské děti, je to strava od dětského věku, až do té doby nejpozdější. Není možné popsat všechny druhy rámenů, ale všechny jsou vlastně určitou polévku, obsahující různé druhy nudlí, kousky masa, ryb, vařená vejce a další přísady. Podávají se v hlubokých miskách a vedle lžíce nesmí chybět i hůlky, neboť postup konzumace je nejprve vyjíst hůlkami co lze, a poté buď lžící, ale nejčastěji vypitím se konzumuje část tekutého obsahu. A kdy se rámen jí? Kdykoliv. Stánky s rámenem jsou na všech nádražích, stanicích vlaků, před každou budovou, takže Japonec cestou ráno do práce rámen snídá, stejně tak je možné vidět jeho hojnou konzumaci během poledních přestávek, ale i večer, a někdy i dosti pozdě při cestě domů po zaměstnání a pobytu v baru.
Na rozdíl od Číňanů Japonci rýži nemastí, ale místo omaštění, aby byla stravitelná se k ní servíruje nakládaná zelenina. Jídlo se pochopitelně zapíjí, ale i zde jsou odlišnosti, přestože japonská piva jsou vynikající, a takové Kirin, Sapporo či Ibisu chutná i odkojencům plzeňského. Není až tak běžné vidět konzumaci piva k obědu. Ve všech restauracích po příchodu hosta servírka před něj postaví sklenici s čistou vychlazenou vodou, kterou poté dle potřeby dolévá, či při více hostech postaví džbán s vodou, která je zcela zdarma. Větší diletantismus v nucení ke konzumaci nápojů si lze těžko představit, ale je tomu tak. Večer je to jiné. To se pije nejen pivo, ale i silnější nápoje, ale opět jinak. V jedné restauraci se Japonci po odchodu ze zaměstnání najedí, aby se napít odešli do jiné. Většinou nějakého baru, často velmi malého počtem míst. A aby to bylo ještě jiné, tak si představte, že si v tom baru většinou nekoupí sklenku whisky, i když to pochopitelně jde, ale že si koupí celou láhev. Ne, nejsou nezřízení pijáci, jak by to nyní mohlo vypadat, on totiž z té lahve, kterou celou zaplatí, nechá si od servírky tu sklenku se sodou či vodou udělat, anebo postupně i dvě. Při odchodu servírka či barman na sklenici napíše jeho jméno a dá ji do regálu k dalším se jmény jiných. A přijde-li tento zákazník, třeba po třech měsících, tak si řekne o svou láhev a pokračuje. Platí jen sodu. A takto mají většinou lahve v několika barech a někdy i zapomenou, kde všude...
Myslím, že těch zvláštností bylo již dost a to jsem zdaleka nevyčerpal vše. Samostatnou kapitolou by byla role „gejší“ v restauracích. Tam je těch mýtů, omylů a zkreslení tolik, že se píše o gejších a ony tam žádné nebyly. Ona totiž Japonka v kimonu obsluhující hosta ještě není gejša.
Ale jiná strava jiný mrav, nebo jak jsem to začal?...
představu co to je, řekne-li se sushi. Je to však jen jeden "druh" potravy připravované ze syrových ryb. Ty pravé "syrovky " se nazývají sashimi a jsou podávány bez rýže, samotné či s řasami a často s lístky kopřivy (pěstují se za tím účelem tak trochu jiné, nepálící, ale velmi podobné nám známým, všude divoce rostoucím) a namáčí se do omáčky, která je na bázi sojové omáčky a japonského křenu-wasabi, rozmíchaného v sojovce. Zajímavá se mi jeví osobní zkušenost, kterou jak jsem zjistil sdíleli i další lidé, že začátečníkům chutnají nejvíce ty nejobyčejnější ryby upravené jako sashimi, ale postupem konzumace a návykem na toto jídlo se preferují postupně ty vybranější, až se skončí na tom, že skutečně "ojši" (japonsky chutné) jsou ty nejdražší.
chobotkami. Ano jde o chobotnice vařené a opékané, které se opět namáčí či polévají sojovou omáčkou, jsou často na špejli a Japonci, zejména děti si nedovedou představit, že by si tuto pochoutku nemohli dopřát. Jsou však i další pochoutky. Na obdobných poutích je velmi rozšířená jaki-soba (nudličky ochucené) jaki-tori (kousky masa, třeba kuřecího, na špejli a opět namáčené do fantastické omáčky na bázi sóji).
slovo japonsky má objednání velmi jednoduché, prostě servírce ukáže co chce.
chápou japonské děti, je to strava od dětského věku, až do té doby nejpozdější. Není možné popsat všechny druhy rámenů, ale všechny jsou vlastně určitou polévku, obsahující různé druhy nudlí, kousky masa, ryb, vařená vejce a další přísady. Podávají se v hlubokých miskách a vedle lžíce nesmí chybět i hůlky, neboť postup konzumace je nejprve vyjíst hůlkami co lze, a poté buď lžící, ale nejčastěji vypitím se konzumuje část tekutého obsahu. A kdy se rámen jí? Kdykoliv. Stánky s rámenem jsou na všech nádražích, stanicích vlaků, před každou budovou, takže Japonec cestou ráno do práce rámen snídá, stejně tak je možné vidět jeho hojnou konzumaci během poledních přestávek, ale i večer, a někdy i dosti pozdě při cestě domů po zaměstnání a pobytu v baru.
jsou vynikající, a takové Kirin, Sapporo či Ibisu chutná i odkojencům plzeňského. Není až tak běžné vidět konzumaci piva k obědu. Ve všech restauracích po příchodu hosta servírka před něj postaví sklenici s čistou vychlazenou vodou, kterou poté dle potřeby dolévá, či při více hostech postaví džbán s vodou, která je zcela zdarma. Větší diletantismus v nucení ke konzumaci nápojů si lze těžko představit, ale je tomu tak. Večer je to jiné. To se pije nejen pivo, ale i silnější nápoje, ale opět jinak. V jedné restauraci se Japonci po odchodu ze zaměstnání najedí, aby se napít odešli do jiné. Většinou nějakého baru, často velmi malého počtem míst. A aby to bylo ještě jiné, tak si představte, že si v tom baru většinou nekoupí sklenku whisky, i když to pochopitelně jde, ale že si koupí celou láhev. Ne, nejsou nezřízení pijáci, jak by to nyní mohlo vypadat, on totiž z té lahve, kterou celou zaplatí, nechá si od servírky tu sklenku se sodou či vodou udělat, anebo postupně i dvě. Při odchodu servírka či barman na sklenici napíše jeho jméno a dá ji do regálu k dalším se jmény jiných. A přijde-li tento zákazník, třeba po třech měsících, tak si řekne o svou láhev a pokračuje. Platí jen sodu. A takto mají většinou lahve v několika barech a někdy i zapomenou, kde všude...