Na světě jsou místa, která se poznají okamžitě podle jednoduchého vizuálního podnětu. Patří mezi ně Paříž se svým nezaměnitelným symbolem TOUR EIFFEL. Na svém místě stojí více než jedno století a z věže se stala nejen pouhá rozhledna, jak bylo původně plánováno. Je to symbol celé Francie. Pro veřejnost byla otevřena 6. května 1889 u příležitosti Světové výstavy.
Železnou rozhlednu navrhl a postavil inženýr Alexandre Gustave Eiffel. Narodil se 15. prosince 1832 v Dijonu. V osmnácti letech složil maturitu a začal studovat na École Polytechnique v Paříži, na elitním vysokém učení technickém. Roku 1855 získal diplom inženýra chemie. Tíhl k čistě vědecké kariéře, ale zároveň si uvědomoval, že veškerou možnou zkušenost lze získat pouze tvrdým experimentováním. Proto vstoupil do laboratoří Ch. Nepveu, jež založil inženýr-konstruktér stejného jména a které se věnovaly výzkumu mechanických vlastností materiálů používaných při stavbě železnic. Nástupní plat činil 150 franků měsíčně, což tehdy představovalo slušné peníze. Když bylo Eiffelovi 26 let, svěřili mu projektové práce na stavbách železničních mostů. Při této práci získal neobyčejnou rutinu a zároveň se mu otevíral prostor pro přemýšlení nad odvážnými projekty.
Jakmile se zjistilo, že litinu a později ocel lze použít ke konstrukcím odolávajícím času, rostly železné stavby jako houby po dešti. Mladý inženýr se spojil s konstruktérem Boileauem a od něho získal prostředky na výstavbu továrny na stavební stroje pro mostní konstrukce v malé vesničce Levallois-Peret - dnes součást Paříže. Ověřil novou metodu, jak nýtovat jednotlivé části pomocí stlačeného vzduchu. Zakázky se rozjely a dodnes se ukazuje slavný Eiffelův most přes řeku Truy`ere. Je to viadukt vysoký 122 metrů, rozpětí nosného oblouku je 165 metrů. Byla to doba velkolepých projektů. Po Suezském průplavu se začal budovat průplav Panamský. Roku 1887 se Eiffel zavázal k tomu, že tam vybuduje deset zdymadel. Láme si hlavu nad tím, jak nejlépe vyřešit komorové uzávěry. Při stavbě došlo k různým finančním machinacím, korupčním skandálům a nezaplatitelným dluhům. Soudní jednání se táhlo dlouho, jak je tomu zvykem i v dnešní době, a proti tvůrci Suezu, Ferdinandovi Maria de Lessepsovi, se obrátilo veřejné mínění. Společnost se rozpadla, a tím byl vržen stín pochybností i na Eiffela. Roku 1893 ho odsoudili k dvěma letům vězení a k pokutě 20 tisíců franků. Mezitím ale postavil VĚŽ.
Je vysoká 321 metr včetně antény. V posledním, třetím patře (274 m nad zemí) se nachází vyhlídková terasa. Pojme najednou až 800 lidí. První patro je ve výšce 58 m. (Tak je asi vysoká pražská petřínská rozhledna.) Gigantická stavba vyrůstá ze čtyř pilířů, které tvarují půdorysný čtverec o straně zhruba 125 metrů. Rozhlednu postavili rychle během dvou let u příležitosti Světové výstavy roku 1889. Tehdejší div techniky byl pokládán za zázrak. Novátorská technologie. Žádné lešení. Stavba rostla z dokonale propočtených a vyrobených válcovaných ocelových nosníků. Zpočátku vypadala jako nadzemní kořeny ohromného stromu. Ve druhém patře se nachází restaurant Jules Verne. Nádherná vyhlídka. Ve třetím patře Eiffel zamýšlel postavit svůj byt. Snad každý den mohl vystoupat 1652 schody až nahoru nebo použít vysoce bezpečný výtah a obdivovat za jasného počasí tajemnou katedrálu v Chartres a dohlédnout až do kraje Beaujolais. Záleželo na viditelnosti-dohlednosti.
Architektura poskytuje v každé době snadný terč pro nespokojence všeho druhu. Je totiž každodenně na očích. Kritici mohou halasně zveřejňovat své názory. Takový osud potkal i Eiffelovu věž. Mnozí lidé se totiž domnívají, že stavitelství je prázdnou rutinou, řemeslnickou fachou bez nápadu. Eiffel byl údajně jen šťastným vyvolencem, který přemluvil pařížské radní a ti mu 8. ledna 1887 dali souhlas ke stavbě. I kdyby tomu tak bylo, tak před stavitelem stál obtížný úkol. Martovo pole (Champ-de-Mars) - to byla holá pláň, kde za dva roky vyrostly paláce pro výstavu. A navíc rozhledna. Největší potíže vznikly se základy. Jak je vyhloubit, aby věž nespadla? Nebudeme se tu zabývat technologií hloubení, konstatujme, že tím, jak vykopat ZÁKLADY rozhledny, si Eiffel lámal dlouho hlavu. Protože věděl, že nýtované železné stavby lze hnát do obrovských výšek, přiblížil se ke kameníkům středověku. Eiffel patřil k UMĚLCŮM vertikálního prostoru, jemné uvažování mu bylo cizí. Jeho věž je přece brutální stavbou, je to replika věže babylónské. Sice nádherně strmící, ale hyzdící město. "Eiffelomanie": Tak lze nazvat hlasy pro a proti v době stavby.Ztratil veškerou úctu a rozum, zní jeden hlas. Postihne ho zasloužený trest. Na druhé straně to byla stavba pro snílky: Je to konstrukce spojující lidi a vesmír. Ubohost země s nadoblačnými výšinami. Perfektní pozorovatelna povětrnosti. (Na věži brzy založili meteorologickou pozorovatelnu. A potom instalovali i radiokomunikační techniku.) Zároveň dokonalá příležitost pro sebevrahy. "Je to umění rozepjaté mezi lidským Já a Vesmírem." Prvotřídní atrakce pro návštěvníky (dnes se jim říká turisté)! Proč ne? "Tour" je věž a "tour" je cesta. Kdo jiný by se nechal vyvézt za mnoho franků nahoru než "turisté"? Eiffelova věž se stala symbolem moderní doby a moderního umění.
Můžeme vést nekonečné diskuse o významu stavby, dokonce popírat její význam, ale mnoho nám to nepomůže, protože tu pořád stojí, a tak nelze popřít její existenci.
Z ryze praktického hlediska je rozhledna na první pohled vlastně zbytečná věc. Ovšem udělat věci tak, aby se zvýšil horizont pozorování, patří téměř instinktivně k adaptačním mechanismům homo sapiens. Být výše znamená mít větší kontrolu, rozhled, znamená to více VIDĚT a VĚDĚT. Věže se stavěly odnepaměti. Mytologickým archetypem je příběh o věži babylónské. Lidé zpychli a chtěli se přiblížit bohům. Stavěli tak dlouho, dokud věž nespadla a nezpůsobila chaos. Že se jedná o pudový imperativ manipulace prostorem, dokládá pozorování malých chlapců: Z toho, co je po ruce (nejlépe kostky), stavějí věže tak dlouho, dokud se nezřítí. Z faktu zřícení mají zpravidla ohromnou radost. Infantilní slast z pozorování demolice se výchovou přetaví do slasti z vykonaného díla. Kdyby se postavené věže měly hroutit, docházelo by k tomu, co je popsáno v bibli: ke zmatení jazyků. Z mýtů je zřejmé, že STAVITELSTVÍ a OSVOJOVÁNÍ ŘEČI spolu hluboce souvisí. A navíc, vyvýšené stavbě rozumí každý,i když bude mluvit anglicky nebo svahilsky. Jiný je pochopitelně ESTETICKÝ a TURISTICKÝ význam rozhleden. Jsou to nezaměnitelné OZDOBY krajin nebo měst. Rozhlížecí punkt prvního řádu, protože můžeme obzírat kruhový horizont ideálního počtu 360 stupňů. Estetické potěšení z vizuálního vnímání je univerzální. Lidé se nejen přesvědčují o možnostech vjemového pole, ale ukládají si do paměti topografickou představu viděného. Dostavuje se slast z rozpoznávání prostorového uspořádání a důležitých dominant, okrsků a tras. Být na rozhledně znamená obohacovat MENTÁLNÍ MAPU terénního rytmu. Zakoušíme nefalšovanou geometrii prostoru. Je to slast ze zírání. Václav Cílek, který rozvíjí "kulturní geologii", upozornil na zvláštní zážitek "klouzat pohledem" po nabídnutém prostoru. Bohužel to nemohou prožít lidé trpící závratí. Psychologie závrati je jednoduchá: Je to automatická obrana organismu proti archaické touze skočit dolů. Udělá se nám tak zle, že si raději rozhled odpustíme. Navíc hlubiny vábí. Sebevraždy skokem dolů jsou suicidálním evergreenem. Roku 1911 se pařížský krejčí Reisfeldt rozhodl napodobit ptáka. Ušil si plášť coby křídla a skočil z věže dolů. Zabil se a podle pitevní zprávy dostal infarkt ještě před dopadem na zem. Snad nejlépe charakterizoval vábení hlubin E. A. Poe: Je to "démon zvrácenosti", ztráta pudu sebezáchovy.Aby k tom u nedošlo, dostavuje se závrať. Největším nepřítelem při stavbě Eiffelovy věže nebyly úřady ani technické obtíže, ale VÍTR. Proto se geniální inženýr rozhodl vědeckou a experimentální metodou prozkoumat nejen "obecné podmínky povětrnosti", ale POVĚTŘÍ jako takové. To znamená různé meteorologické parametry.Snad proto založil roku 1912 v Auteil laboratoř pro výzkum aerodynamiky.Vybudoval ji na své vlastní náklady a položil základy budoucí aerodynamické vědní disciplíny.Dokázal experimentálně vyrobit vítr o rychlosti 80 metrů za sekundu a zkoumal, co to udělá s různými tvary a s různým materiálem.
Dobrá rozhledna si na sebe rychle "vydělá". Eiffelova věž za šest let vybrala na vstupném tolik peněz, že se pokryly náklady na stavbu. Suvenýry ve tvaru věže se prodávají dodnes a minivěžičky, které byly vyrobeny ze železného odpadu před sto lety, jsou ceněné turistické kuriozity. Dobře postavená rozhledna na dobrém místě je prostě dobrý byznys. Dílo je dokladem "geometrického ducha", bytostné součásti francouzské národní mentality.Výsledek racionalismu, encyklopedického a osvícenského uvažování. Velký francouzský filozof a matematik 17. století, Blaise Pascal, hovoří o podvojné lidské přirozenosti. Na jedné straně je to sklon k jemnému vnímání a na druhé straně k přesnému myšlení a cítění. "Esprit géometrique" a "esprit fin". Geometricko-matematický duch vyvozuje z principů exaktní závěry,kdežto duch jemný cítí, esteticky hodnotí a nachází subtilní, skryté principy. Zatímco věci geometrické lze v životě vypočítat a naprojektova t (buď dobře, nebo špatně), věci oslovující v lidech ducha jemného "vedou k chápání naráz, jedním pohledem, okamžitě". Eiffelova věž je dokladem SYNTETICKÉHO úsilí obou sklonů lidské činnosti: dokonalá geometrie a vizuální slast z jemného pozorování.
rozhledna, jak bylo původně plánováno. Je to symbol celé Francie. Pro veřejnost byla otevřena 6. května 1889 u příležitosti Světové výstavy.
Ferdinandovi Maria de Lessepsovi, se obrátilo veřejné mínění. Společnost se rozpadla, a tím byl vržen stín pochybností i na Eiffela. Roku 1893 ho odsoudili k dvěma letům vězení a k pokutě 20 tisíců franků. Mezitím ale postavil VĚŽ.