Po stopách duchů
Quarantine station in Sydney.
Karanténní stanice se zapsala do australské historie s přicházející vlnou emigrantů. Emigranti, kteří od roku 1788 do Sydney přijížděli si sebou přivezli nemoci a to např. neštovice, tyfus, spalničky mor a další nakažlivé nemoci. Australská vláda navrhla plán, očistit každého kdo vstoupí na jejich půdu. Debaty, hádky a byrokracie plán zdržovaly. Nakonec se plán přece jenom uskutečnil roku 1830 ‐1972.
Ještě s přívalem vystěhovalců roku 1975 z Vietnamu stanice fungovala, neboť tam našli ubytování. Dále po cyklonu Tracey 1976 organizátoři převáželi postižené lidi z Darwinu na ubytovny. Tyto zmiňované už v té době očista nečekala. Šlo pouze o přechodné umístění, než se pro ně najde nový domov.
Při příjezdu v dobách očisty lidé museli do připravených sprch, kde je čekala očista s kyselinou uhličitou (carbonic acid). Rodiče měli za úkol vysvětlit dětem, aby při sprchování zavíraly oči. Vysvětlujte to malým dětem, kteří při očistě naříkají bolestí?
Mnoho dětí údajně osleplo a všichni lidé dohromady utrpěli popáleniny kyselinou. Co to udělalo za neplechu se nedá popsat. Lidé židovského původu do sprch odmítali vstoupit ze strachu, že už z nich nevyjdou, po zkušenostech z druhé světové války. Nebylo divu, byla to hrůza hrůz. V dnešní době tam provází turisty za strašidelnými exkurzemi.
Karanténní stanice je renovovaná a nabízí ubytování turistům. Rozjeli jsme se tam ze zvědavosti a přihlásili se na túru - Po stopách duchů. Mluví se, že je to nejvíce strašidelné místo v Austrálii.
Ve staré chalupě se otevřely dveře a průvodkyně volala Séma (údajně nehodnou duši), aby nás uvedl dovnitř. Potom se obracela na dobré duše, Martina a ženu, kterou nejmenovala. Ta prý je často viděná v dlouhém kabátě s kapucí. Vrtalo mi v hlavě, proč ty dvě dobrácké duše sdílí bydlení s nehodnou duší Séma? Dobré duše by měly být v ráji a ne strašit ‐ haha.
Tři turisté ze třinácti dostali do rukou detektory s modrým a červeným světlem. Mnohokrát se rozsvítily červeně. Červené světlo údajně prozrazuje aktivitu duchů.
Vešli jsme do chalupy a průvodkyně prosila Séma o otevření skříně. Nic se nedělo, pouze až na odchodu se skřípající dveře u skříně otevřely. Ani Vladimír ani já jsme nic neviděli ani nevyciťovali. Dokonce jsem organizátory túry podezřívala z podvodu.
Aby výprava za duchy nezklamala, určitě proto mají v chalupě narafičenou tu starou skříň. V ní zabudovaný senzor, který otevírá ty skřípající dveře k údivu všech přítomných. Vladimír uvažuje jinak, nikoho nechtěl z podvodů podezřívat, snažil se pochopit nepochopitelné.
Ať to bylo, jak to bylo, už jsem se viděla v pokoji na ubytovně. Ty tři hodiny chůze za duchy mě úplně vyčerpaly. Ve staré nemocnici, kam se pokračovalo to čišelo strašnou zimou a mráz šel po zádech. Aktivita duchů? Ovšemže, jak nám průvodkyně s nesmírným zápalem líčila. Namáhala jsem oči, abych nějakou tu ztracenou dušičku uviděla. Chtěla jsem jí říct, ať opustí toto depresivní místo beznaděje a jde za světlem. Žádnou jsem však neviděla ani neslyšela, ač jsem si to moc přála.
Po skončení túry jsme z únavy spali jako dudci. Byla tady obava z nočních můr. Naštěstí nás nic takového ze spaní nerušilo.
Pár měsíců po nás se túry zúčastnili naši kamarádi. Měli úplně jiné náhledy na celou situaci. Výlet za duchy je nezklamal.
Ze stejné chalupy kamarádka odcházela poslední a divila se, proč žena, kterou dříve nezaznamenala běží proti ní ze zadního pokoje? Byla si jistá, že už tam nikdo nebyl, ani žádné zadní dveře. Chtěla se jí vyhnout, ale nestačila. Ta osoba čili údajná duše skrze ní proběhla a ztratila se z očí. Manžel kamarádky čekal u východu a byl této příhody svědkem. Děkujeme, nechceme. Došli jsme k názoru, že bude pro nás bezpečnější se dalších výletů za duchy vyvarovat a ponechat si čistou mysl bez napětí a hrůzy.
