Chvála polární záře .
Polární záře je souhrnný název pro světelné atmosférické jevy, které vznikají jakousi složitou kombinací příčin elektromagnetických pozemských a extraterestrických, tedy těch, které mají svůj původ mimo naši planetu. Tyto nádherné, často až fascinující světelné úkazy jsou velmi rozmanité, mění svůj tvar i barvy a celá hra světel vysoko na obloze je v neustálém pohybu. Je to určitě ten nejkrásnější jev, který nám příroda zemské atmosféře přichystala!
Myslím, že tato nádherná fotografie, která byla volně dostupná ve Wikipedii, mluví za vše! Polární záře je nejčastěji zbarvená zeleno-žlutě nebo do červena, za což může atmosférický oxygen, tedy kyslík, je-li zbarvená do modro-fialova, pak za to může nitrogen, tedy dusík.
Při objasnění vzniku polární záře musím nejprve použít několik odborných terminů. Tyto úkazy vznikají nejčastěji ve výškách od 80 do 130 km, v tzv. ionosféře. V této atmosférické vrstvě se nachází největší množství ionizovaných, tedy elektricky nabitých molekul. K té ionizaci pak dochází zásluhou korpuskulárního záření, které vychází ze Slunce při slunečních erupcích, což je ta zmíněná „mimozemská“ příčina. Někdy se tomuto proudu protonů a volných elektronů říká sluneční vítr. Ten dorazí k naší Zemi a její magnetické pole ten proud stočí podél svých siločar do oblastí obou magnetických pólů. Proto se polární záře nejlépe pozorují na obou zemských polokoulích v prstenci širokém asi od 60. do 80. rovnoběžky.
Na severní polokouli se tomuto překrásnému jevu říká Aurora Borealis a potěší nás nejčastěji od října do března. V okrajových měsících tohoto období, a kupodivu také kolem vánočního období, tedy těsně po zimním slunovratu, je polárních září poněkud méně. Za jasných polárních nocí jsou to jevy doslova úchvatné. Na jižní polokouli se polární záři říká Aurora Australis a vyskytuje v období od června do října, tedy v období trochu kratším, než na polokouli severní.
Na četnost výskytu polárních září má samozřejmě velký vliv sluneční aktivita. Síla slunečního větru, tedy množství částic vyvržených ze Slunce, se mění během známého jedenáctiletého cyklu a polární záře se objevují, zejména když dochází k náhlé změně počtu slunečních skvrn.
Ve starověku tedy asi zaregistroval tento nádherný jev málokdo, protože většina lidstva žila v teplejších oblastech, ale určitě ji poznali severští Vikingové. A protože konec 16. století byl ve znamení zvýšené sluneční aktivity, i u nás se zachovaly zprávy o pozorování polární záře v Kutné hoře roku 1570 a v Domažlicích o rok později. I to bylo zřejmě příčinou toho, že se tímto jevem začali zabývat velikáni vědy jako Galileo Galilei, Johannes Kepler, René Descartes a o něco později Edmund Halley.
Takže na závěr. V tropických oblastech polární záři neuvidíme nikdy, u nás v mírných zeměpisných pouze zcela výjimečně, naposledy asi v Praze i v Brně v roce 2005. I na jižní polokouli se nachází v tom pro polární záři vhodném pásu pouze Antarktida, a tak je na pevnině míst vhodných pro pozorování jen několik. Prakticky pouze v nejjižnějších cípech Jižní Ameriky, Tasmánie a Nového Zélandu. Jednoznačně nejvhodnější pro pozorování polární záře je tedy pás na sever od 60. rovnoběžky, v němž se nachází polovina Sibiře a Kanady, téměř celá Aljaška a Skandinávie, a také celý Island i Grónsko. Proto se také za tímto úžasným přírodním jevem pořádají fotografické lovy beze zbraně zejména do těchto částí světa.
