Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese – jdou a spíše se drží u zdi, snad aby nepřekáželi těm, kteří mají rychlejší krok, možná z ostychu, že už nejsou mladí a krásní. V očích jsou vzpomínky, tváře plné vrásek. Jejich společníky jsou vnoučátka, psíci a hole.
Do šedivých vlasů sněží a spadává podzimní listí. Důchodci. A kypící svět se na ně dívá jako na nepotřebnou veteš, na neplodnou krajinu, kterou stačí minout s pozdravem na půl úst a nepovšimnout si tichého smutku, který je zastírán překotným vyprávěním, plachým mlčením.
Jdou a sbírají lásku vnoučátek, psíků, koček, sypou vrabcům na římsy a odhánějí věčného hosta – Samotu. V bufetech postávají u malého piva a vzpomínají na odešlé kamarády. Vědí, že se kácí v jejich lese.
Zůstali u svých starých lásek, zvyků, pověr a předsudků. Žehrají, že nehrají v rádiu jejich písně, diví se nové módě, kupují čtvrtku chleba a jedno mléko, nadávají na politiku, na drahé telefony, vzpomínají na kouzlo černobílých filmů, oprašují zažloutlé fotografie. V koutě mlčí polámaný gramofon. Vypráví si o tom, jak by bylo krásné mít větší důchod na jednolůžkový pokoj v domě důchodců.
Jdou jakoby se styděli za své stáří, za své obnošené zimníčky a spravované brýle. Míjíme je a nevíme, že jsou naší budoucností. Odpusťme jim nevrlost, mlčení, nálady. Jejich cesty nevedou do dálek naděje. Vedou do čekáren nemocnic a doktorů. Buďme k nim vlídní. Stáří je křehká květina, zranitelná a bezbranná.
Úspěch
S úspěchem v jakékoli činnosti, ztrácíme nejen soukromí, ale i přátele. „On už nemá na nás čas! To víte, zpychnul! Povyšuje se!“
Po těchto nejčastějších větách přichází druhé stadium. „To víte, je v baliku! Je za vodou! Stejně to bylo protekcí! Štěstí sedne i na vola!“ Dále zdraví toho co propírají a pomlouvají, v hospodě. v kanceláři, v dílně. Nechtějí slyšet o každodenní práci, o létech mravenčí práce, o zklamání i naději. Oni ví své! Co nevidí to se domyslí.
Přichází třetí stadium.
„Nebojte se, on dojede! Každej si jednou zláme vaz! Už mele z posledního!“ A člověk je náhle sám. Najednou poznává, že ztrácí ty, které měl rád. Ty se kterými jej spojovaly vzpomínky. Začíná vzájemné vyhýbání. Jeden klasik řekl: „Úspěch je věc, kterou ti přítel nikdy neodpustí!“
Odcizení se nejvíce projevuje na očích. Těkají a vyhýbají se přímému pohledu. Ústa jsou semknutá jakoby zadržovala jízlivý výrok a uštěpačnou poznámku. Po chvíli neslané, nemastné rozmluvy se ozve: „Tak ahoj, já už musím jít. Nashle!“ A jste sami.
Postava vašeho bývalého „přítele“ se ztrácí uprostřed města, které je vaším společným domovem. Potkáváte babku s berlemi, kterou jste celá léta zdravili a nevěnovali ji pozornost. „Jak se máte? To je dneska hezky. Ráda vás vidím!“ Získáváte balzám na neviditelné rány. Nejsou všichni lidé špatní.
Po čase přichází stadium čtvrté. Finální. Tvůj neúspěch je naplněním tužeb. Buď jsi přijat a stáváš se zdrojem výsměchu, a nebo odsunut k jinému stolu.
Tví životní sledovatelé jsou zklamáni dvakrát. Za prvé je zklamal tvůj úspěch a za druhé tvůj neúspěch. To se neodpouští. Ale nejsou všichni stejní. Jsou tací, kteří s tebou cítí, radují se i truchlí. Klobouk dolů před psím plemenem.
Ukázka z knihy FOUSKOVY FEJETONY, kterou vydalo nakladatelství - PRAGOLINE
Opuštění