Kubík aneb Zkoušky charakteru a odvahy „Příhodu, která vzruší teriéra,
dánská doga mine bez povšimnutí.
(Smiley Blanton)
Nechtěl jsem psa do městského bytu. Děsilo mě, co všechno by mohl nasbírat na ulicích a zavléci domů: roztoče z holubů, vajíčka škrkavek, bakterie, bacily. Hrůza, nic takového! Žádný pes nesmí přes práh našeho bytu! Byl jsem neústupný a vydrželo mi to dost dlouho.
Až jednou při služební cestě na Moravu mi recepční v hotelu podával s klíčem vzkaz, abych v naléhavé věci volal domů.
„Co se děje?“ vyhrkl jsem, jakmile žena zvedla sluchátko.
„Máme pejska!“ sdělila mi nadšeně. „Nádherný a roztomilý štěňátko. Pelíšek jsme mu udělali pod tvým prádelníkem...“
„No ale, vždyť víš, že já přece...“
„Právě proto jsme ti volali. Máme štěně doma, ale můžeme je vrátit. Záleží na tobě, jak se rozhodneš. Míša z něj má ohromnou radost. Sama si ho vybrala u té chovatelky. Byli tam s Petrem. Představ si, že...“
Zatímco přemítám, jak se rozhodnu, ve sluchátku se odvíjí příběh neznámého štěněte, jež se zabydluje pod mým prádelníkem.
„Je to takový vejškrabek,“ pokračovala žena, „narodil se jako poslední ze sedmi štěňat, a tak nemá ani papíry a stál by jen tisícovku. Jediný kluk, jinak samé holky. Ty mu ale dávaly strašně zabrat, vůbec ho nepustily k žrádelní misce. Proto je tak subtilní. Když si ho Míša vybrala, zalezl ustrašeně pod gauč u chovatelky v bytě a Petr pro něj musel vlézt. Kubík je velšteriér, taková prdelka milá, musí se zvednout psychicky, ty sestry mu asi opravdu daly co proto.“
Poslouchám a přemítám. Vida, štěně už má dokonce jméno! A jedenáctiletá dcera Míša i má žena jsou z něho celé pryč. A co že se to teď vlastně ode mne chce? Mám říci NE!? Zachovat se jako necita? Bože, jak jsou ty holky rafinované. Dnes už přesně nevím, co jsem tenkrát řekl, ale poměrně rychle jsem „dovolil“, aby u nás Kubík zůstal.
Rychle se naučil nedělat v bytě loužičky a bobky. Venku se nás ukázněně držel a poslouchal na povely stůj, lehni, k noze, u nohy. Jen krátce ho bavilo trhat naše ponožky. Nejmilejší hračkou mu byl tenisák. No zkrátka byl vzorné štěně.
Prvního velkého průšvihu se dopustil na Silvestra, kdy mu bylo půl roku. Zůstal doma samotný, to byla chyba! Z půlnočního ohňostroje, dobře viditelného dveřmi balkonu, a z početných petard na našem sídlišti byl asi vystrašený. Psi totiž, jak známo, slyší zvuky mnohonásobně silněji než člověk. Nejspíš chtěl před tím rámusem prchnout a ve zmatku či ze strachu roztrhal nejdříve kovralový koberec u dveří z obývacího pokoje do předsíně. Pak se vrhl na domovní dveře a do metrové výšky rozsápal koženkové čalounění. Když jsme se vrátili nad ránem domů, uvítala nás nejen hrozná spoušť, ale i šťastný Kubíček, který samou radostí nevěděl, koho má dříve vítat a olizovat. Odpustili jsme mu ve dvou vteřinách a taky jsme dospěli k názoru, že koberec už za moc nestál a byl nejvyšší čas koupit nový. Nově jsme si pořídili i čalounění domovních dveří s ochranným štítem z plexiskla, aby příště k podobné škodě nemohlo dojít. Však taky nedošlo, protože při silvestrovském veselí jsme již víckrát Kubu nenechali samotného doma.
Tehdy nás také napadlo, že se mohlo jednat z Kubíkovy strany o mstu – když jste mě tu nechali, tak tady to máte! Avšak tahle hypotéza se nikdy nepotvrdila. Kubík má v tomto směru zlatou povahu. Přitom znám dva případy, kdy se psi s gustem mstí svým pánům. Jde o feny a dělají stejnou neplechu. Jedna tvoří hromádky v kuchyni, druhá pro změnu v obývacím pokoji, a to výhradně na bílém koberci. Jsou to, prosím, psí dámy v nejlepších letech, těší se dobrému zdraví a páníčkové je řádně venčí. Takže nepřipadá v úvahu, že by to už jaksi nemohly vydržet. Nic takového! Jezevčice či boxerka jsou jen zlomyslné a mstí se kvůli maličkostem – když třeba nedostanou hračku, nebo si páníček dovolí odjet na dva dny na služební cestu.
Kubovým jediným prohřeškem jsou útěky. Zřejmě zde hrají roli svéhlavost a pudy. Začalo to jedné zimní noci a tehdy už mu bylo přes tři roky. Od jeho nejútlejšího dětství ho ráno venčí Míša, odpoledne se porůznu střídáme všichni a večer, lépe řečeno před půlnocí, s ním na poslední vyčurání chodím já. Do zmíněné noci jsem se obešel bez vodítka. Byla to vždy jen krátká procházka. Minuli jsme několik pouličních lamp, Kuba na nich přečetl, co je nového, připojil svůj zápis, a šlo se domů. Tentokrát odmítl. Přitom padal sníh a mrzlo. O to víc jsem nechápal, že chce zůstat venku.
„K noze! Ke mně!“ křičel jsem marně v tiché ulici.
Když jsem se k němu přiblížil na dva kroky, nenechal se chytit, odskakoval a poštěkával, snad to považoval za nový druh hry. Po deseti minutách mě to přestalo bavit a zamířil jsem k domovu. Míša již dávno spala. Vzbudil jsem ji, chuděrku, na pyžamo si navlékla pár svršků a společně jsme vyrazili do mrazivé noci. Byla vytrvalá, ale po čtvrthodině to vzdala i ona.
„Vždyť je tam minus pět stupňů a sněží! Kuba nastydne a dostane zápal plic!“ lamentovala žena. Na noční košili si oblékla kabát, ale ani její počínání nevedlo k cíli.
Pak jsme ohřáli maso, dali je do Kubovy misky a s vonící návnadou vyšli před dům.
Pozoroval nás ze dvou metrů, čenich se mu chvěl, ale domů paličák paličatá nešel. Prokřehlí a unavení jsme rezignovali kolem třetí hodiny. Strach vystřídalo naštvání. Před usnutím jsme ho proklínali. Asi v půl šesté mě probudilo vytí pod balkonem. V mžiku jsem otevřel okno a venku v mrazivém jitru uviděl zbídačenou Kubíkovu postavičku. Stál u dveří do domu a celý se třásl; to vytí bylo voláním o pomoc a možná i pláčem. V pyžamu jsem proběhl domem, odemkl a pustil ho dovnitř. Pomalu a shrbeně se vlekl s ocáskem svěšeným k zemi a v očích se mu zračilo provinění.
„Ten je dojemný k sežrání,“ stačili jsme si se ženou zašeptat v předsíni, ale tvářili jsme se přísně. Když byl kárán, klopil hlavu a znovu se hrbil. Osprchovali jsme ho v teplé vodě, vytřeli do sucha, přikryli dekou, ohřáli mu maso a samozřejmě jsme mu odpustili.
Takový útěk–neútěk, který si Kuba dopřává zhruba jednou za půl roku, má svou ustálenou podobu a trvá zpravidla od rána do pozdního večera. Nastartuje ho zřejmě zvýšený počet hárajících fen v okolí našeho domu, kde Míša ráno Kubu venčí. Ona jako jediná z rodiny začala posléze zvládat Kubu bez vodítka. Leč i její autorita končí, ozve-li se touha. To pak Kuba zničehonic odmítne návrat domů a zmizí z naší ulice. Jenomže voňavé feny nenajde, a tak přiběhne zpět. Před naším domem se mezi keři a stromy rozprostírají trávníky, tady on pak polehává a posedává. Když si pro něho jdeme, začne opět odskakovat a poštěkávat. Takže leží kousek od domovních dveří a je snad spokojený. Tváří se však smutně, až by se někomu mohlo zdát, že jsme ho snad za trest vyhnali. Kdyby tak bylo možné zjistit, co se odehrává té jeho hlavičce… K návratu ho pak obvykle přiměje hlad.
Jednou si však zřejmě našel něco k snědku, a tak poprvé zůstal mimo domov přes noc, tedy půl druhého dne. Bylo to brzy na jaře, ten den napadlo i trochu sněhu a vál studený vítr. Jeden by psa z domu nevyhnal, řeklo by se. Ale Kuby se to netýkalo. Ležel na zasněženém trávníku, a když jsem ho večer lákal na misku masa, počínal si jako obvykle – odskakoval a poštěkával.
„Tak ať si trhne nohou!“ shodli jsme všichni doma, ale nedalo nám to a každou chvíli jsme ho za záclonami sledovali. A on zase, jak jinak, smutně hleděl do našich oken. O půlnoci jsem vyšel před dům, Kuba seděl dva metry ode dveří a opět – začal uskakovat a štěkat… Ztracený případ!
Ráno v půl sedmé na nás zvonila sousedka a vedle ní stál zkroušený Kuba. Když vycházela z domu, celý roztřesený se jí vplížil pod nohama do dveří. Jí jsme samozřejmě moc poděkovali, jemu vyhubovali – ale jen tak, aby se neřeklo. Tohle Kubovo chování dlouho znepokojovalo lidi z okolních domů. Mnozí na nás zvonili nebo nám telefonovali, že je Kuba venku.
„My to víme, on tohle čas od času dělá, když mu něco přelítne přes čenich. Doma vždy poslechne na slovo, ale jakmile se takhle ocitne venku, je s ním těžké pořízení,“ vysvětlovali jsme. Na oplátku se nám dostalo dobře míněných rad, že by bylo dobré obrátit se na psího psychologa. Ale také se našlo pár lidí, pejskařů, kteří – jak jsme se dozvěděli později – nás odsuzovali za to, že Kubu trestáme tím, že ho vyhodíme na mráz. Časem jsme si to však s nimi vysvětlili, takže dnes Kubíkovy útěky s poleháváním před domem vyvolávají jen úsměvy.
Nejsou to však jen jeho nepochopitelné útěky, Kuba si ještě problémově hraje se slepicemi a kočkami. To je další potíž. Za hrátky s jednou slípkou na návsi podkrkonošské vísky jsme zaplatili stokorunu a zažili nepěknou ostudu. Chybou bylo, že když slepici spatřil, nebyl na vodítku. Okamžitě se ho zmocnil lovecký pud a pak už v dalších vteřinách peří jen lítalo. Oběť hrůzou kdákala, sedlák, co vyběhl z domu, řval na nás a my zase řvali na Kubu, který toho nedbal. Nezakousl ji, pouze si s ní pohrával, a ona zjevně utrpěla naštěstí jen šok. Byl to ale pěkný trapas s vinou na naší straně. S kočkami je to jinak. Jen jednu se mu podařilo chytit a s tou si pohrával tak, že ji držel v zubech za kůži na hřbetu a mával s ní, jako by jí dával hobla o trávník… Když jsem k němu přiběhl, přivolán jejím nářkem, a křikl na něj, tak svou oběť pustil. Onehdy však narazil na kočku nebojácnou a ta mu dala packou políček přes ucho, takže tekla červená… Zpravidla ale všechna taková setkání končí tak, že Kuba obíhá strom, do jehož koruny kočka prchne, a naštvaně štěká, až po chvíli ztratí hlas.
Před pěti lety, kdy mu sedm, však došlo k situaci, jež mohla zásadně ovlivnit jeho další osud.
Při svém tradičním celodenním útěku z domova napadl ježka. Poblíž našeho činžáku je zahrada, odkud ježci večer vyrážejí na výpravy. Napadený se schoulil do klubíčka a naježil, Kuba kolem něj kroužil, vrčel a několikrát ho napadl. V loveckém zaujetí však přestal vnímat okolí, takže se mi ho podařilo chytit zezadu za obojek. Ježkovi krvácela noha, potřeboval ošetření, ale když jsem se k němu za okamžik vrátil, batolil se už zcela obstojně pryč.
Tehdy přetekl kalich trpělivosti jak u dcery, tak i u mé ženy.
„Co s takovým násilníkem, který utíká, neposlouchá a ještě ubližuje zvířatům?! Takovýho psa nechceme. Půjde z domu! Už je toho dost!“ notovaly si.
Kuba dostal poprvé v životě vodítkem výprask na zadek a nastaly nejsmutnější dny v jeho životě. Nikdo se s ním nebavil, ale co bylo horší – podali jsme inzerát do novin, že hezkého pejska a spolehlivého hlídače darujeme dobrým lidem na venkově, kde by mohl běhat na zahradě. O jeho občasné neposlušnosti jsme jaksi pomlčeli.
„Tak, Kubo, a je to. Až inzerát vyjde, zbavíme se tě a pak si koupíme jiného, hodnějšího pejska,“ říkali jsme a on koukal smutně, jako by tomu rozuměl.
Tehdy jsem si vzpomněl na jednu návštěvu u veterináře. Čekárna byla plná lidí i psů, rozproudil se hovor a jeden pán si začal stěžovat na svého čtrnáctiletého foxteriéra. Mockrát pokousal děti, trhal boty, podhrabával se pod plotem a utíkal, zkrátka působil samé trápení. Nicméně ten pán přišel nyní s tímhle zlým psem k veterináři. Rodina nejenže nezapudila vzteklouna, který ji vždy jen rmoutil, ale snažila se mu pomoci při jeho nemoci. V duchu jsem před tím pánem smekl.
Na inzerát nám zavolal jeden člověk. „Pracuju jako vrátný,“ řekl a hned šel k věci. „Toho vašeho pejska bych bral s sebou do práce. Mám doma ještě jednoho psa, ale hodně velkýho, a toho si tam vzít nemůžu. Doma se ten můj hafan s tím vaším už nějak srovná,“ dodal a zasmál se. Pak oznámil, kdy bývá ve vrátnici, kam mu Kubíka přivezeme, a rozloučil se. Byla to pro něj hotová záležitost.
Když manželka, která s ním mluvila, položila sluchátko a řekla nám, co Kubu čeká, hned nám všem bylo jasné, co uděláme.
„Do takového pekla ho nikdy nemůžeme uvrhnout!“ shodli jsme se v několika vteřinách. A aniž by o tom padlo slovo, všichni jsme věděli, že jako rodina jsme právě složili velkou zkoušku charakteru. Pravda, na poslední chvíli, ale úspěšně. Přirozeně, že Kuba od té doby mnohokrát utekl a posedával pod našimi okny, než se uráčil jít domů, ale tohle nás už nemůže rozházet.
Tím však příběh nekončí. Vloni nás Kubík podrobil další zkoušce. A to zkoušce neméně náročné. Zkoušce odvahy.
Kráčeli jsme v rodinné sestavě po lesní šumavské cestě, ušli asi kilometr od obce Lipka, když se dva metry za námi náhle objevil bulteriér. Bez pána, úplně sám, přiběhl neslyšně a v další vteřině se bez varování vrhl na Kubu. Toho vedla na vodítku právě Míša. Instinktivně ho chtěla zvednout do náruče, ale naštěstí to nestihla. Kdyby to udělala, bulteriér s postavou kulturisty by se na ni určitě vrhl, zřejmě by ji i s Kubíkem povalil a situace by byla mnohem složitější.
Takto se rvačka odehrávala rovnou na zemi. Míša držela oběma rukama Kubu, kterému se útočník zakousl do ramene, a křičela. Já jsem se snažil násilníka škrtit, byť jeho silný krk k tomu moc šancí neskýtal. Rozhodující roli sehrála v tomto dramatu nepochybně žena, která třemi dobře cílenými kopy zasáhla útočníkovu hruď a břicho. Poté bulteriér pustil Kubu a dal se na ústup.
Jak dlouho trval boj o Kubíkův život? Deset, možná patnáct vteřin, nám to však připadalo jako věčnost. Stejně tak nevíme, jak dlouho jsme se ze šoku vzpamatovávali. Teprve poté jsme začali logicky uvažovat: krvácející rány jsme Kubovi vymyli v potoce, vrátili se k autu a ujížděli do Vimperku k veterináři. Teprve když ten konstatoval, že šít bude jen na dvou místech kůže a že zranění nejsou vážná, vrátila se nám zvolna barva do tváří.
Na večeři v místní nejluxusnější restauraci jsme oslavili Kubíkovy náhlé narozeniny, třebaže on sám zůstával ještě v šoku, takže nedokázal pozřít ani ta nejvybranější sousta z našich bifteků. Dodávat, že tento den budeme vždy slavit jako Kubovy druhé narozeniny, snad ani není nutné.
Pavel Kovář
* * * Pavel Kovář (1944) působil v 70. a 80. letech jako sportovní redaktor deníku Lidová demokracie. Od roku 1990 byl redaktorem společenského týdeníku Reflex.
Napsal následující knihy: Miloš Kopecký: Já, a po velkém ohlasu volné pokračování Miloš Kopecký: Důvěrný portrét (obě publikace popisují umělecké i lidské radosti a útrapy populárního herce), dále pak MUDr. Plzák se zpovídá (životní příběhy známého psychiatra), Bicanovo tajemství (o slavném fotbalistovi), Fotbalová chobotnice (o zákulisí kopané), Třináct Taxisů Josefa Váni (životní příběh žokeje) a Šampaňské s příchutí pelyňku (povídky o hrdinech Velké pardubické steeplechase). Podílel se na scénářích a režii dokumentů v České televizi.
„Dlouho jsem odmítal mít psa v městském bytě. Ale dcera, žena a hlavně velšteriér Kubík změnili můj postoj. Kuba se stal rovnocenným členem rodiny, lze si s ním skvěle hrát, dá se s ním komunikovat beze slov a skýtá šanci poznávat i lidi, protože pejskařů poslední dobou hodně přibývá,“ říká Pavel Kovář.
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
„Příhodu, která vzruší teriéra,
Jak dlouho trval boj o Kubíkův život? Deset, možná patnáct vteřin, nám to však připadalo jako věčnost. Stejně tak nevíme, jak dlouho jsme se ze šoku vzpamatovávali. Teprve poté jsme začali logicky uvažovat: krvácející rány jsme Kubovi vymyli v potoce, vrátili se k autu a ujížděli do Vimperku k veterináři. Teprve když ten konstatoval, že šít bude jen na dvou místech kůže a že zranění nejsou vážná, vrátila se nám zvolna barva do tváří.