AMANDA
Nejmenší pejsek na světě, to je čivava. Tu svoji jsem našla jako odrostlé štěňátko opuštěnou na venkovské silnici. Bylo to před osmi roky, 30. srpna, kdy se tudy rodiny s dětmi vracejí po prázdninách do města. Nejspíš to spolu souvisí.
Žila jsem tehdy na venkově ve starém mlýně s mou neteří Libuškou; nalezence jsme pojmenovaly Amanda po její nedávno zemřelé jorkšírce. Amanda si na nové prostředí rychle zvykla, hned první noc spala se mnou v posteli, celé dny jsme trávily spolu (já už jsem byla důchodkyní) a tak jsem se stala její hlavní paničkou. Tou jsem zůstala, přestože jsem po několika společných letech odešla do Prahy, kam jsem ji s sebou nemohla v té době vzít. Amanda zůstala ve mlýně v opatrování Libušky. S manželem jsme ji podle možnosti navštěvovali a vždy mě láskyplně vítala.
A tu, letos v létě, se k nám obě děvčata, Libuška i Amanda, natrvalo přistěhovaly. Od první chvíle jsem se stala opět její první paničkou a mám ji neustále v patách, na klíně, v posteli, všude. Měli jsme jen starost, jak si zvykne z venkovského prostředí na rušné Vinohrady? Chodím ji pravidelně venčit čtyřikrát denně. Zvládá tento nový režim dobře, dalo by se říci, že s gustem. Dychtivě cupitá vpřed tak rychle, že jí sotva stačím a při návratu už pozná dům i dveře, kam patří. Doma nám neudělala ani loužičku, našla si v bytě oblíbená místa a je očividně spokojená. Všichni ji milujeme.
Ona, drobounká fenečka, aniž to sama ví, přináší denně radost nejen nám doma, ale, jak s potěšením sleduji, též spoustě lidí, jež potkáváme na ulici. Nemine jediná vycházka, aby se při pohledu na ni většina chodců neusmála či nás obě dokonce neoslovila. Dokonce jsme obdařeny zvoláními jako „ta je nádherná, ta je krásná“ a podobně. Zaujalo mě, že jiné pejsky lidé míjejí bez viditelného zájmu – a že jich na Vinohradech je!
Říkala jsem si, že sklízí obdiv snad za to, jak, malinká, udatně běží vpřed a své velké oči má plné radosti? To je jistě tak, dokonce i jiní pejsci, které potkáváme, ji rádi zdraví. Ale přece … i nahlédla jsem do knihy, nazvané jednoduše ČIVAVA od autorky Andrewsové a tam se čivava charakterizuje po všech stránkách tak, jakoby byla napsána o mé Amandě. V kapitole o původu tohoto miniaturního pejska se dozvídám, že s největší pravděpodobností pochází z předkolumbovských dob mexického státu Chihuahua; odtud i její pojmenování čivava. V současných plemenných standardech se její temperament popisuje „jako živý, horlivý a inteligentní. Čivava je vskutku neustále šťastná. Jeden z nejpřesvědčivějších plemenných znaků je pak to, že ona uctívá svého chovatele jako boha.“
Detaily mayského kalendáře
Dnes tedy slouží čivava člověku jako láskyplný přítel; potěší svého pána v každé situaci. Jak to bylo kdysi, v té dávné aztécké době? Zdá se, že i tehdy ji lidé milovali, ba dokonce uctívali; svědčí o tom nálezy balzamovaných pejsků v aztéckých hrobech, jejich sošky i jejich zpodobení na mystických mayských kalendářových mandalách. Toto tajemné tisícileté kouzlo k nám nejspíš promlouvá i dnes. Proto je každé setkání s čivavou neodolatelným pohlazením duše.
AMANDA
